NIKOLA (básně část 6 - 7)
Šerosvitek
Svítilas mezi šedí.
Jako portrét z šerosvitu.
Jiná...
Viděl jsem tě.
Ty mě ne.
Žili jsme
ve dvou paralelních
světech.
Mluvil jsem na tebe.
A tys mě začala vnímat.
Jinak,
než jsem chtěl.
Ale přece...
A pak šly dny.
A tys mě vnímala víc.
A víc.
A já ti nadbíhal.
Obrazně i doslova.
A pak jsme si vyšli...
Nepoznával jsem se.
Poznával jsem tě.
Vykročilo to dobře.
I s pomocí jiných.
Šlo to dobře.
I přes odpor jiných.
Vypadalo to dobře...
... a najednou jsi
zaváhala.
Já ne.
Já věděl.
Odkudsi s hůry,
Zevnitř,
odněkud.
Teď anebo nikdy.
Věděl jsem.
Nepoznávalas mě.
Poznával jsem se.
A pak začal
den
a trvá dodnes.
Přes bouřky,
přes mraky,
přes deště.
Přesto.
A to počasí je
čím dál vyrovnanější.
A prosvětluje se víc
a víc.
Jako ten šerosvit,
co mi tě
kdysi
osvětlil
se vybarvuje.
S 
tebou...
Tebou.
Úlet...
Žití je někdy hnus a bída,
žití je jindy pohoda.
Tak se to pořád mele, střídá,
v rytmu, co určí náhoda.
Žití je plné protikladů,
žití si daně vybírá.
Proto teď ruku do tvé kladu.
Ono to občas zabírá…
Protože snění dnes už není,
mění se v dění divoké.
Zbývá jen bdění do kuropění,
panenky děsem široké.
Když jsme na to dva,
tak si zlo, raz dva,
najde jiný hromosvod.
A my si spolu,
válíme dolů
sudy beze škod.
Všechno se točí,
kolem tvých očí,
tak jako vlásky závrati.
Má dlaň tě chytí,
slza se třpytí
a život táhne k úvrati.
Tak je to pořád dokola.
Oškubou-li nás dohola
a dají uzdu i sedlo.
Prý aby líp se vedlo.
Dají nám zabrat,
dají co proto,
my však - co naplat -
hrajem dál lotto.
Věříme v příští,
láska z nás prýští,
vzdor všem těm jejich ústrkům.
Maj totiž smůlu,
nejsme u kůlu,
jsme jenom zrovna na place.
A tak dál jdeme.
Pokusy němé.
Ženem se sobě
naproti.
Protože, jen tak
přečkáme ten tlak,
protože, jen tak
nezhebnem.
Vem čert ty žvásty,
které nám hlavy mají plést.
Neplatí slovo, lidé jsou chrásty,
a chcíplo dávno slovo - čest.
Valí se špína,
druh druha stíná,
lidé se žerou o překot.
My i v tom blátě
vzhlížíme svatě.
Slyšíme tóny přes jekot.
Ztratit se kdesi,
za černé lesy,
zpívat si šťastně na louce.
Kráčet si trávou
s nekrytou hlavou.
Veršovat básně,
tisknout se...
Zvolit si cestu ztracenou,
co vede strání vzdálenou.
Co vede tam, kde údolí,
rozvírá se a dovolí
chutě mít zplna.
Zírat, jak srna
pase se v kráse soumraku.
Vydechnout volně
a obapolně
dát průchod tomu zázraku.
Ztratit se času,
v prostoru jasu
a nevracet radši nazpět.
Netrápit se víc.
Nehledat střevíc
co stejně jenom tlačil nárt.
Zmizet a dýchat,
nemuset vzdychat,
být součást bílých obláčků.
Volně jak ptáci,
co v mracích se ztrácí,
jako drak, co měl být už na háčku.
Bylo by nám tam spolu dobře
a nebyl by pro nás všední den.
Bylo by nám a snad i bude…
Neskončí-li ten šťastný sen...
Napsal: Richard Koníček
Foto: Václav Koníček
Kontakt na fotografa: Wenca Nikonicek
www.facebook.com/wenca.nikonicek