Než vykvete kámen aneb komorní výstava dvou autorek s intuitivním vztahem k materiálu, řemeslu a krajině

19.11.2026 18:36

 

Než vykvete kámen

Anna Polanská a Pavla Vachunová

14. 10. – 31. 12. 2026

DOX Centrum současného umění

 

 

Výstava Než vykvete kámen, propojuje tvorbu

Anny Polanské a Pavly Vachunové,

dvou autorek, jejichž cesty se setkávají v

intuitivním vztahu k materiálu, řemeslu a krajině.

Krajině skutečné i vnitřní,

uchované ve vzpomínkách, zkušenostech a obrazech dětství.

 

 

 

Sklo a porcelán v nově vznikajících společných objektech obou autorek,

spoluexistují jako dva rovnocenné hlasy.

Přestože obě autorky léta tvořili samostatně, dospěli ke společné tvorbě.

Ale zásadně spolu nesoutěží a ani se nikterak navzájem nepřekrývají.

Skvěle se ale doplňují, prostupují a vytvářejí tak společný prostor, v němž se

potkávají dvě autorské cesty –

dvě zkušenosti s krajinou, materiálem a pamětí.

Než vykvete kámen je proto jejich tichým dialogem.

 

 

Není malých výstav…

 

DOX je znám svými zásadními, často až obřími, výstavami vesměs mimořádných osobnosti ze světa. Divák, návštěvník, milovník moderního či často až doslova jemu netušeného umění, od pozoruhodných osobností, může být – vyčlení-li si den a hodlá v něm absolvovat kompletně aktuálně nabízený výstavní program, dočista zahlcen.

Především kvantem témat, autorů i fyzicky pak i množstvím vystavených artefaktů všech možných stylů, směrů, typů a žánrů. Nezdá se, že tohle by byl zrovna cíl dramaturgie DOXu jako takového a rozhodně bude účelnější pro obecenstvo absolvovat jednotlivé výstavy postupně.

Termíny trvání jsou v DOXu pro takovou strategii vhodné, neboť mívají dlouhou dobu „expirace“. Nicméně, ne všichni jsme v tomto směru (tím méně v ostatních) stejní. Mnohým vládne neúprosný čas a přísný denní režim, a tak se uchylují k nepříliš vhodné taktice – „dnes si na to vyhradím den a všechny výstavy tam proběhnu“.

Proběhne, ale výsledkem bude změť dojmů v hlavě, pomíchání stylů, poslání i osobností, které za vystavovanými díly stojí jako autoři.

Jsou ale tací a dramaturgie galerie s nimi počítá a počítat musí. Doba je pádící tak, že nevnímáme ani to, nač se jdeme právě podívat. Zdá se tedy, že právě proto se v některých – jindy pro diváky pouze  průběžných prostorách, míjených při přesunech do dalších koutů objektu - nacházejí malé, ve smyslu co do výstavní plochy a počtu instalovaných objektů – ale jinak velké, výstavy, u nichž je také vhodné se zastavit.

K takovým výstavám, hleďme s obdivem, vedle obřích, jsou tak trochu v roli Davida při setkání s Goliášem. Přece – či právě proto – pozornosti diváků neuniknou. Což je dobře a ukáže se, že není malých výstav…

 

 

Dvě rozdílné autorky se tu vzájemně doplňují           

 

Po letech samostatné tvorby se obě autorky rozhodly uspřádat společnou výstavu. Proč, jak, o čem? Důvod byl zcela prostý. Autorky se sice míjely stylem, technikou, akcenty na různá témata, ale v jádru, jak zjistily právě ony samy, se svými tématy vracejí k témuž zdroji. Zdroji, který je především mixem osobní zkušenosti s krajinou a vztahem k člověku. Člověku jako neoddělitelné součásti té krajiny. Mimo to, je už ale dnes navíc spojuje i jejich osobní přátelství, intuitivní přístup k tvorbě, ochota experimentovat, a také naprosto pevné zakotvení. Kde? V řemesle, trpělivosti a sochařském uvažování o formě ztvárnění. Zajímavé a z diváckého hlediska zvláštní, nerušivě a pozitivní je, že obě nadále zůstávají věrny svému vlastnímu materiálovému světu. A tak si tam na křehkých porcelánových vázách Pavly Vachunové vykvétají květiny, jejichž stvoly, listy a květy vystupují v jemných strukturách z povrchu. Ve skle Anny Polanské se nezávisle a nečekaně objevují podobně ryté linie a také vábivé organické motivy.

 

 

Anna Polanská kurátorskýma očima

 

„Tvorba Anny Polanské se dlouhodobě soustředí na člověka usazeného v krajině, která vyrůstá z reálných vzpomínek i snových představ. Ve svých objektech, reliéfech a vázách pracuje především se sklem foukaným, lehaným a taveným, jehož výslednou podobu postupně odhaluje broušením a rytím. Její proces je intuitivní: z volných skic vznikají kompozice až přímo v materiálu. Objekty opakovaně přebrušuje a přerývá, dokud se linie, plochy a tvary nespojí v obraz schopný nést pocit, vzpomínku nebo tichou myšlenku.“

 

 

Pavla Vachutová kurátorskýma očima

 

„Pro Pavlu Vachunovou se zásadním médiem stala hlína. Materiál, který je nejprve měkký a poddajný a svou definitivní podobu získává působením ohně, jí umožňuje zachycovat prvotní myšlenky i vnitřní prožitky. V práci s ním se symbolicky setkávají všechny živly – země, voda, oheň i vzduch. Z keramické a porcelánové tvorby její práce přirozeně přesahuje také ke kresbě, malbě, fotografii, videu a sochařství.“

 

 

„Krajina vnější a vnitřní se neukládá jen do paměti.

Prostupuje hmotou, zanechává v ní své stopy a

znovu se vynořuje.“

Anna Polanská a Pavla Vachutová

  

 

Text a foto: Richard Koníček

 

Než vykvete kámen

Anna Polanská a Pavla Vachunová

14. 10. – 31. 12. 2026

DOX Centrum současného umění

Architektonické řešení: Radka Vyplašilová, Max Berdych

Vizuál: Bohouš Pospíšil (foto), Matúš Buranovský (grafický design)

Spolupráce: Marcela Straková, Tereza Pinkasová

Poděkování: Jakub Berdych Karpelis

https://www.instagram.com/reels/Ded-GgwoJmz/