Nevdala jsem se přece za tchyni! (romantic love story)
Nevdala jsem se přece za tchyni!
Jsem přesvědčená, že my ženy, potřebujeme k našemu plnohodnotnému životu především lásku. Jinak jsme myslím dostatečně silné na skoro všechno, ale bez chlapa nejsme nic, nebo v lepším případě jen stínem sebe samé.
Můj manžel se jmenuje Karel a já ho dosud upřímně, stejně tak jako na samém začátku, ve chvíli, kdy jsme se potkali a pak přeskočila ona příslovečná jiskra, miluji. Karel je jedináček, což je myslím velice důležité pro celé mé další povídání. Jeho otec, podle interpretace Karlovy matky, rodinu sice opustil, až když Karlíček odmaturoval, ale duševně byl prý mimo už od jeho deseti let. V jejím podání to vždy znělo a určitě dodnes vyznívá zcela jednoznačně.
Jenže, jen co jsem ji lépe poznala, začaly se mi do té její verze vkrádat čím dál tím větší a opodstatněnější pochyby. A čím více jsem ji poznávala, tím méně jsem se Karlovu otci
divila. Bohužel svou pravou tvář ukázala až po svatbě. Do té doby totiž byla jako putička, aby nic nezkazila, protože mě shledala pro svého synáčka jako vhodnou kořist a výživné sousto pro její pozdější zlobu. Jinak si totiž její chování a změnu v něm neumím vysvětlit. Ano, jakmile byl uzavřen náš sňatek, vyrazila do boje. Do boje? A proti komu? No, do boje a proti mně! Najednou jí totiž došlo, že jí údajně kradu syna. Ano, tak to dokonce jednou přímo prezentovala. Ale já jí ho jednak nekradla, on se mnou od počátku toužil být zcela dobrovolně, já ji až do té doby brala téměř jako svou druhou matku a hlavně jí to, že na ní nebude po svatbě Karel už mít tolik času, mohlo být snad jasné daleko dřív. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že bylo jasné, že budeme bydlet s Karlem sami. Ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Ano, bydleli jsme s Karlem v bytě sami, ale tchyně byla u nás skoro pořád. Nešlo ji odmítat, vyhnat, nepustit. Navíc se pořád ještě usmívala. A já se jí chtěla zavděčit a vycházet s ní dobře. Ale běda! Už při vaření, když jsem připravovala bezmasé jídlo, jsem se od ní dozvěděla, že její Karlíček ale musí mít denně maso. Nejlépe kotlety. A samozřejmě jen tak a tak připravené. Jinak to pro něj není dost dobré. Že je na to odmala zvyklý. A Karlíček? Ten se jen usmíval, jako že se ho to netýká, ať si to my dvě vyřídíme spolu sami. A já v duchu zmírala. Tak to jsem si tedy dala! Já jsem byla léta zvyklá dělat si k jídlu to, co chci já, na co jsem měla chuť, a když se Karel se mnou u mne stravoval před svatbou, tak nikdy nic ani v nejmenším nenamítal. A teď bych mu a tím pádem i sobě, měla dělat přesně to, co chce má tchyně vidět na Karlově talíři?
Ale to byl teprve ještě relativně nevinný začátek. Tchyně totiž své útoky den ode dne více stupňovala. Dokonce už pak zašla až tak daleko, že mě začala pomlouvat, že neumím
koupit Karlovi oblečení podle jejího gusta, že košile nejsou správně vyžehlené tak, jak to umí jen ona a vrcholem všeho pak bylo bizarní obvinění, že to s Karlem neumím ani v posteli. Tak to už byla ovšem síla a mně se to opravdu hodně citelně dotklo. Dokonce ještě mnohem víc než to, že když už byla u nás, tak mluvila prakticky jenom na Karla klidně o mně, jako bych u toho vůbec nebyla a jako bych byla snad jen nějaký nehmotný a otravný vzduch. Prvotní příčinou byl fakt, že špatně slyším a ona nezřetelně artikulovala a schválně mluvila mimo mě potichu, takže jsem občas měla problém jí rozumět a správně a včas odpovědět, ale to byla jen záminka, ne důvod. Ona té mé sluchové nedostatečnosti totiž začala využívat jako bránu k tomu, aby mě mohla pomlouvat přímo přede mnou s tím, že"ona to Karlíčku, stejně neslyší". Čekala jsem na Karla, čekala jsem, že on se ozve a udělá tomu přítrž, ale on to jakoby nevnímal a spíš se snažil věci na obě strany banalizovat, jako že z toho děláme obě vědu, že on nemá žádný problém a že je nad tyhle vády povznesen. A byl. Ale bylo to nebezpečné balancování na hraně. Ona byla samozřejmě jeho matka a on k ní musel, i kdyby nechtěl, zachovávat jistou loajalitu, ale na druhé straně já byla jeho žena, budoucí matka jeho dětí, s níž se rozhodl dobrovolně ke společnému žití a tak by to měl být on, kdo v tom udělá přítrž nebo alespoň pořádek. Já nemohla začít s obranou. Urážet na oplátku zase jeho matku, navíc starší osobu, která ho porodila a vychovala. Nechtěla jsem ale také, aby ona svými nekonečnými manipulacemi s fakty a permanentním citovým vydíráním, rozvrátila náš vztah, který začal tak dobře.
Postupem času i Karel už dospěl k názoru, že tohle nějakou smírnou cestou za pomoci oboustranných kompromisů vztah nás dvou prostě nesrovná. A tak se musel rozhodnout. A rozhodl. Pro mne. Tím se vyjasnilo, kdo hraje jakou kartu a začala mezi námi oběma nechtěná válka. Jako nejmenší zlo nás chtěl Karel s jeho matkou od sebe oddělit. Tím by nevznikaly konflikty, ona by nemohla jemu vyčítat, že mi nadržuje a já bych nebyla vystavena jejím nekončícím útokům. Tohle relativně mírové řešení se ale moc nedařilo. Jak ukázal čas, Karlova matka byla víc než urputná. A nemohla- li k nám pronikat a na mě útočit normálně dveřmi, začala to zkoušet všemi dalšími dostupnými cestami. Běžné byly dopisy, ve kterých mne urážela tak krutě nevybíravým způsobem, že jsem z nich byla nejednou úplně zoufalá a nakonec jsem je prostě po dohodě s Karlem neotvírala. Po čase už je neotvíral ani
on, protože i jeho vždy mocně rozčilily svou dávkou nespravedlnosti a křivdění. Další z metod byly její nekončící, nesnesitelné, stále dokola opakované telefonáty. Dnem i nocí.
Po zvednutí sluchátka na mne čekala jen sprška urážek a napadání, až jsem už měla hrůzu zvedat drnčící telefon vůbec. I to Karel vyřešil. Na noc telefon vypínal a čísla těch mobilních, jimiž jsme si volali spolu, jí samozřejmě nikdy neprozradil, i když, jak jsme zjistili, po nich slídila. No a asi úplně nejhorší byly její jako by návštěvy u Karla v práci, kdy na potkání vykládala osobám nezainteresovaným smyšlené dojemné historky, o tom že jí chudák její milovaný a milující Karlíček musí kvůli mě ubližovat, aby se mnou vydržel. Obracela se na jeho nadřízené, podřízené i jen tak náhodně kontaktované lidi. Její podání bylo tak dokonalé, že část lidí nám nevěřila rovnou, část začala o nás pochybovat. Takovéhle věci, jsou-li věrohodně podány, se od "zoufalé maminky" přijímají s větší důvěrou, než následná negace a vysvětlování povedeného synáčka.
No, byla to v podstatě normálně neřešitelná situace. A to pro nás oba. Nakonec jsme přestali s tchyní jakkoli komunikovat, já jí nebrala telefony, a po dohodě s Karlem, pak už ani
neotvírala dveře, u kterých zvonila. Využila jsem jejích skazek o mé hluchotě a chce-li tedy, tak jsem zvonek neslyšela. Důležité bylo, že Karel se jednoznačně postavil na mou stranu, matku jako matku odepsal a dělal jí totéž.
Trvalo to tak několik let a vyžadovalo to od nás velkou důmyslnost a soudržnost, než jsme nakonec tu její šikanu nějak umořili. Možná ale také, že polevila ona sama, protože třeba nakonec pochopila, že přes naši společnou obranu se mezi nás nikdy nedostane. A samozřejmě, že také stárla. Ale jestli to snad už vzdala definitivně, nebo na nás ještě chystá něco nového, v této chvíli nevíme. Poslední nepřímou zprávu ale máme, že si platí pečovatelský domov, a tam šikanuje prakticky celé osazenstvo včetně personálu. Na nás tak už snad nezbývá čas.
A tak přesto, že Karlova matka po celá ta léta usilovala jenom o to, rozdělit nás, zničit náš vztah, podařil se jí pravý opak. Zocelila nás, semkla a pomohla nám tak vybudovat vzdor všem jejím příkořím to nejpevnější pouto, z jehož neuvěřitelnosti se až někdy tají dech i nám samotným. Kolik dvojic má ale to štěstí, že to ustojí a zvládne?! Kolik dvojic se nesemkne tak dokonale a nechá svůj vztah nahlodat a zničit?!. Škoda, že nejsou statistiky, které by rozkrývaly, jaké procento vztahů se rozpadá z vlastní viny a kolik procent z toho rozeštvali tchyně, tchánové, či blízcí. Možná bychom se divili.
Ing. Olga Koníčková