Úvod > Něha aneb skleněná studie o tom, jak k náročným tématům přistupovat: NE – Memento mori, ANO – Memento Vitae…

Něha aneb skleněná studie o tom, jak k náročným tématům přistupovat: NE – Memento mori, ANO – Memento Vitae…

31.03.2026 18:43

NĚHA

Zuzana Škorpíková, Petr Mana

24. 3. – 23. 4. 2026

Kurátor: Martin Siegel

Galerie Via Art

„Vyprávění výstavy odkazuje k lidskému pudu tvořit a zanechat po sobě stopu,

byť v podobě ordinérních předmětů.

Konzumní zboží, jeho opakovaná výroba, užívání a následný zánik, však

vytvářejí jakousi mikrosimulaci životního cyklu, která se

stává součástí každodenní rutiny moderního člověka.“

Kurátor výstavy, Martin Siegel

(ŠKORPÍKOVÁ: „V případě nouze, rozbijte sklo / Sklo, ocel, kosti / 2025)

„Zuzana Škorpíková a Petr Mana

patří k mladé generaci umělců působících v

ateliéru designu skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Ve své tvorbě se dotýkají širokého spektra společenských témat –

od angažovaných otázek duševního zdraví a ochrany zvířat až po

intimní výpovědi z rodinných vztahů a osobních zkušeností.

Hlavním médiem jejich práce je sklo, které však

často rozvíjejí v napínavých intermediálních přesazích.“

Mgr. Zdeněk Freisleben, kurátor galerie Via Art

(MANA: Citlivost na světlo / Tavené sklo/ 2024-2025)

Dáma má přednost

Procházíme-li výstavou nazvanou Něha, moc něžností nespatříme. Důvod je prostý. Do reálného života nás všech, a v dnešní době zejména, nepatři už jenom ona líbivá a líbezná něha.

Dokonce ji v něm často, a mnozí vysloveně, postrádáme. Stačí se podívat na mnohoznačná myšlenková sdělení v objektech Zuzany Škorpíkové.

· „Rozbijte sklo v případě nouze“

Hned u vstupu do galerie VIA Art nás po naší levé ruce uvítá instalace s názvem „Rozbijte sklo v případě nouze.“

Výtvarná parafráze na četné, zejména v metru rozšířené a i jinde chronicky známé skřínky, kde za sklem po rozbití v případě nouze nejvyšší, najdeme nouzové nebo poplašné tlačítko či klíč k bezpečí. Dílo je alarmující apelem autorky nebádající, abychom už konečně přestali jenom nečinně (čemukoli, co nás štve) přihlížet a začali konat.

· „Pomíjivost“

Objekt nazvaný „Pomíjivost“ zase vybízí k meditaci o přítomném okamžiku, neboť je kinetický a posouvá při našem přiblížení se jakési kyvadlo času či hodinovou ručičku. Zda je vteřinová, minutová či hodinová není autorkou dopovězeno. Ale uplývání času demonstruje jednoznačně.

· „Změna stavu v prostoru, barvě a linii“

Nepříliš vábná a něžná je také instalace s názvem „Změna stavu v prostoru, barvě a linii“. Má nás vyburcovat k uvědomění si, naší lidské nelidskosti. Tuto člověčí dysfunkci autorka demonstruje na faktu, že pro mnohé z nás je - už každodenní - pohled na nějaké zabité zvíře na silnici natolik běžný, že si po jízdě, v cíli už ani nevybavíme odpudivý či soucitný, jak kdo, pohled na zohavené tělo zvířete.

· Memento mori

Objekt téměř doslova autorkou zplozený, neboť jeho součástí je i její vlastní krev, nás má tak jako ji, vést k uvědomění si našeho žití. Žití jako časové osy, sto (potenciálních) let života. Osy, která nás má upozornit, že jde o čas, náš čas, který bychom neměli promarnit. Sama autorka k tomuto dílu dodává, že až teprve grafické znázornění let jí pomohlo pochopit život a vybídnout ji (ale i nás všechny) k naplnění smyslem těch let, jež jsou nám dána k dispozici.

(MANA: Čtyřhlavý / Studie k sérii Napětí / Tavené sklo / 2024-2025)

O smyslu výstavy Něha, od kurátora galerie Via Art

„Výstava tematizuje pomíjivost, smrt a křehkost lidské existence. Skrze motivy konzumního cyklu, tělesnosti i narušené reality otevírá otázku existenciálního strachu ze smrti jako jednoho ze základních lidských traumat. Smrt ani rozpad reality zde nejsou prezentovány skrze šok či distanci, ale prostřednictvím jemnosti a opatrnosti. Něha se tak stává způsobem, jak k těžkým tématům přistupovat s respektem.“

(ŠKORPÍKOVÁ: Memento mori / Sklo. Ocel, magnety, umělcova krev / 2023-2024)

Muž nezůstává tématu nic dlužen

Tak jak vidí hluboce filosoficky téma výstavy spoluautorka vystavených prací, tak podobně, psychologicky, plní svá díla i spoluautor výstavy Petr Mana.

· Čtyřhlavý

Začněme jeho studií k sérii se společným názvem Napětí, dílem Čtyřhlavý. Opravdu je tohle čtyřvýrazové dílo z taveného skla důvodem k zamyšlení. Ne? A kolik, že tváří vlastně máme my - každý z nás?

· Citlivost na světlo

Dílo, které pochází opět z autorovy série Napětí. Jde o sérii, v níž autor zkoumá nejrůznější formy napětí. Zjišťuje - a my s ním - že napětí spoluutváří vnitřní svět každého člověka. Ať už chceme nebo nechceme. Od napětí čistě fyzického, přes napětí psychické až po napětí pouze (?) - symbolické.

· Neurotický

I tohle dílo patří do autorovy série Napětí. Tady Mana ale pro změnu zkoumá různé formy tlaku, který na nás působí a které také spoluutvářejí náš vnitřní svět. Stejně jako jakékoli jiné napětí, po stránce fyzické, psychické a samozřejmě i té symbolické.

· Paranoidní schizofrenie

Tohle dílo vypovídá příběh jedince trpícího paranoidní schizofrenií, který je uvězněn ve svém vlastním světě. Ve světě, který s ním sdílí také jeho vědomí napojené na jiné osobnosti.

Na osobnosti které s ním nejen, že komunikují, ale také ho ovládají, čímž mu stírají hranici mezi realitou a jeho vnitřním prožíváním.

(ŠKORPÍKOVÁ: „Změna stavu v prostoru, barvě a linii“ / Sklo. Srst/ 2021-2022)

A závěrem, slovo kurátora výstavy Martina Siegela

„Pomíjivost, smrt i nástrahy žití. Díla lze číst jako výpověď o existencionálním strachu ze smrti, chápaném jako fundamentální lidské trauma (existencionální psychologie). Konfrontace smrti jako jistoty by zde neměla být chápána jako morbidní, nýbrž jako jeden z možných způsobů, jak se s tímto základním traumatem vyrovnat. Schizofrenie představuje paralelní příběh na obdobné existencionální bázi, nicméně ve zvýšené přímočaré rovině. Jestliže je smrt chápána jako hranice bytí, pak se jedinci se schizofrenní zkušeností s touto hranicí nesetkávají symbolicky, ale prožívají ji bezprostředně. Rozpad důvěry v realitu a její destabilizace vedou k hluboké ontologické nejistotě. Neprožívají strach ze smrti, ale rozpad samotné struktury existence, který je smrti přirovnatelný.

Tento princip se dále posouvá k přímočařejším tématům: mrtvé kočky, pomíjivost lidského i zvířecího těla. Smrt a rozpad reality se zde ukazují jako zásadní problémy samotného bytí. Není náhodu, že Memento mori uzavírá celou expozici – jedná se o kontinuálně se rozvíjející dílo (místy snad dokonce hraničící s performancí), které pod svým názvem paradoxně připomíná život. Snad spíše, než memento mori, jde o memento vitae.“