Muzeum Kampa: Šmidrové aneb proč Mládková po čtyřiceti letech odhalila svou Neprašovu plastiku?!

14.10.2015 08:37

Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových - Praha

10. 10. 2015 - 31. 1. 2016

 

Pozvánka, kterou jsme dostali na www.www-kulturaok-eu.cz od Muzea Kampa a paní Jany Pelouchové z oddělení vnějších vztahů, byla zajímavá už mírně záhadným obsahem. Představení dávné a víceméně recesistické umělecké skupiny Šmidrové, jež působila na naší výtvarné (a nejen té) scéně vzhledem k temnu doby až neuvěřitelně, v 50. a 60. letech, byla pro nás překvapivá, a tím víc lákavá. Naše povědomí o této pozoruhodné aktivitě jakési bylo, to ano, byli přece předobrazem Cimermanů, ale musíme přiznat, že jinak byly naše znalosti v tomto směru pramalé. O to víc jsme pak byli na výstavě překvapeni a překvapováváni tím, jak se nám neuvěřitelná mozaika skládala v netušený zážitek. Ale po pořádku

 

Šmidra…

Kdo byl Šmidra? Postava loutkových her. Vrchol českého loutkářství se datuje od poloviny 18. st. Kočovní loutkáři předkládali lidu zprvu světová, pak i česká, dramata srozumitelně a česky. Psali pro ně osobnosti jako V. K. Klicpera nebo J. K. Tyl. Objevily se loutkářské rody, z nichž asi nejznámější je ´praotec´ českého loutkového divadla Matěj Kopecký (1775 - 1847). No a mezi ´herci´ byl mimo nezbytné čerty, rytíře, loupežníky i bodrý sedlák Škrhola, rozpustilý a mazaný filuta Kašpárek a – ano, přitroublý obecní policajt jménem Šmidra.

Představení byla cílena tehdy na dospělé diváky, a tak si lze domyslet, jak asi dopadal v hrách Šmidra, karikující v podstatě stání moc a mocnářství samo. I když v polovině 19. století význam těchto postaviček dozněl a nahradily je jiné, moderní, a loutkové divadlo se stalo zábavou spíše dětí než dospělých, na Šmidru a další postavičky se nezapomnělo. Vím sám, že i když jsme s tátou chodili na Spejbla a Hurvínka, vzpomínal můj táta na Šmidru a Kašpárka.

Není divu, že si na tuhle postavičku vzpomněli i představitelé neodadaistické skupiny, která vznikla v 50. letech. Tehdy založili fiktivní recesistickou společnost jménem Šmidrové.  

 

Šmidrové…

Do spolku Šmidrové (od roku 1957) patřili hlavně Rudolf Komorous, Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa a Jaroslav Vožniak. Jejich mladické a absurdní práce byly trucreakcí na totalizaci současného umění. Už v 50. letech se angažovali v neoficiálních akcích, opozičních vůči komunistické linii. Byly to jejich tzv. Malmuzherciády (1954 v Praze a na Střeleckém ostrově v Praze 1957). Šlo o dadaistické provokace, jichž se účastnili výtvarníci (Koblasa, Dlouhý, Nepraš a Vožniak). Sice jednoznačné studentské recese, ale prováděné tak mimořádnými talenty, že nemohly nikdy zůstat jen v rovině pouhé recese.

 

Absurdita, bizarnost, grotesknost, parodie, černý humor, sarkasmus se nejprve prosazovaly ve výtvarnu a happenincích - tzv. šmidřích večerech a schůzích. Každý z členů šel ale i svou cestou. Třeba multimediální umělec Jan Koblasa byl vtažen do abstraktního expresionismu, ovlivněn existenciální filozofií a hudbou. V 60. roce – jak jsme se na výstavě dozvěděli – se podílel na dvou klíčových, neoficiálních, výstavách Konfrontace I. (konala se v ateliéru Jiřího Valenty) a Konfrontace II. (v ateliéru  Aleše Veselého). Byly zlomové pro budoucnost naší nefigurativní tvorby. Vystavená díla plula mezi obrazy a objekty.

 

Jak uvádějí odborné texty, tvůrci zavrhli kompromisy předchůdců, odmítli návaznost „na umírněný modernismus meziválečných generací a obrátili se k tradici západoevropského umění posledních 15 let, k informelu. Koblasa tvořil tmavé abstraktní obrazy s typickou informelní texturou, evokující zárodečné stopy prahmoty země. Současně od konce 50. let vznikají v podobném duchu i sochařská díla. Jsou to na první pohled abstraktní sochy ze sádry, dřeva či bronzu s příznačným texturálním rukopisem. Jen názvy prozrazují, že jde o abstrahované figury: Utrpení svatého Šebastiána, Mrtvý král, Magdalena, Hlava, Růžový anděl, Falešný prorok a Plačící mladík. Sochy mají svým důrazem na archetypové a mytické složky symbolický charakter: v jejich metaforickém poselství Koblasa nachází analogie k současné životní zkušenosti.

 

Plačící mladík aneb malá osobní vsuvka autora těchto řádek

„Bylo mi asi 8, 9 let. Nevím. Nevím, ani jak a proč, ale po sérii výstav klasických jsem se ocitl na výstavě moderního umění. Pravděpodobně právě zmíněných výstav Konfrontace. Možné to bylo, neboť táta měl zvláštní známé a sám i vytvářel - v mladším věku - pro nás a své přátele, jakési modernistické objekty z kovu. On už mi to ale nevysvětlí… Díky jemu jsem se tedy ocitl mezi díly pánů Šmidrů. Nepamatuji si víc než to, že to pro mne, odchovaného zatím Mikolášem Alšem, Josefem Mánesem či Františkem Ženíškem, byl neuvěřitelný zážitek. Něco, co jsem si do té doby nedokázal ani ve snu představit.

 

Samozřejmě jsem těm dílům nerozuměl a nechápal je. Ale byl jsem jimi uhranut. A dodnes, a to je na tom celém to neuvěřitelné, se pro mne stala symbolem moderního umění, měřítkem, které jsem používal celý život, jedna jediná socha z celé té výstavy, nazvaná Plačící mladík. Ano, ta od Jana Koblasy, kterou jsem ale neuměl zařadit, a ani jsem netušil nikdy, od koho byla. S tou jsem se po víc jak půl století setkal tváří tvář až na Kampě, na výstavě Šmidrové. Musím přiznat, že mé ohromení bylo na vlas stejné jako kdysi v dětství. Ihned jsem ji poznal. Sochu mého poznání. Na první pohled. A po přečtení popisky mi přejel krásný mráz po zádech. Ano, to je ona! ´Můj´- ´Plačící mladík´! Slzy se hrnuly do očí. Jako kdyby se teď a tady ten pomyslný kruh života uzavíral. Znovu, na konci cesty, vidím onu dávnou sochu z mých prvních krůčků krajinou umění, z doby mého prozření…“

Nepraš, Dlouhý, Vožniak… 

Výstava Šmidrové nabízí nejen ´mého´ Plačícího mladíka, ale i další díla Jana Koblasy, a jeho tehdejších Šmidřích souputníků Nepraše, Dlouhého,Vožniaka. I jejich hravá díla, groteskní sochy a abstraktní reliéfy. A nejen to. Výstava Šmidrové je rozdělena na dva celky.

To hlavní je víceméně přehlídka kmenových Šmidrů a několika ´příšmidrů´, jak se kuriózně členili. Přehlídka je umístěna ve 2 hlavních sálech výstavy. Vrcholem je nesporně pozoruhodný objekt raného, nicméně už typického českého sochaře Karla Nepraše, nazvaný Račte točit.

 

 

Osud této skulptury má svůj specifický příběh. Jak nám na paní Medu Mládkovou prozradil její citlivý a noblesní mluvčí JUDr. Jiří Pospíšil, našel se v osobních věcech paní Medy stařičký katalog z výstavy, kde byla Neprašova skulptura k vidění. V něm je její rukou energická a nekompromisní poznámka: ´Naše´. Pohyblivý objekt ji totiž zaujal na první pohled tak, že se okamžitě rozhodla, že sochu koupí. A koupila. Odcestovala s ní do USA, kde byla umístěna v jejím obývacím pokoji. Dnes, 40 let po té, se stala - jak řekl Jiří Pospíšil - dalším dárkem paní Medě, k jejím neuvěřitelným narozeninám.

 

A aby to bylo vskutku autentické, stali jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz svědky okamžiku, kdy paní Meda za pomoci asistenta a elektrického šroubováku odstranila bednění, a tím odhalila sochu. Stali jsme se tak i svědky jejího nehraného dojetí, když se na objekt znovu podívala a v jejích očích bylo lze číst let vzpomínek na doby, kdy zdobila její pokoj. Teď už ale nebude socha zdobit její pokoj:

 

„Rozhodla jsem se plastiku věnovat Nadaci, protože chci, aby dílo tohoto mimořádné nadaného sochaře mohla ocenit i česká veřejnost. Socha se tak stane součástí sbírek Muzea Kampa, a to mě moc těší," oznámila paní Meda. Dílo jednoho z nejvýznamnějších českých umělců 2.pol. 20. století Karla Nepraše, proslulého typickými ´červenými bytostmi´, k jejichž vzniku sloužily původně brutální kovové trubky, hadice, šrouby a další materiály, oživené fantazií do životných skulptur s duší a myšlenkou. Plastika Račte točit. Imaginární figura s pohyblivou a hlavou, ovládanou klikou – Račte točit. Sochař Karel Nepraš tak reagoval na chování  papalášů  ("kam vítr, tam plášť"): figura zůstává trvale na svém místě, točí se jen hlava...když zatočíme kolečkem...

 

 

Nezapomeňte na 2. část výstavy Šmidrové

Komornější, až osobnější, částí výstavy nás na www.www-kulturaok-eu.cz provedla půvabná a pro věc zjevně nadšená spolukurátorka celé výstavy, Petra Patlejchová (na foto vpravo). Tato část výstavy je umístěna do komorního prostoru Konírny a věnuje se především dokumentaci vývoje skupiny Šmidrů od jejich počátků ve studentském věku až do raných vzletů v 70. letech  20. století.

Petra Patlejchová nám vyprávěla o svém osobním setkání s Janem Koblasou v Hamburku, kde žije, o jeho archivu, z kterého pochází většina vystavených exponátů, často až intimností a vzpomínek na bujarou dobu mladičké elity našich výtvarníků. Probouzející se tvorbu tu zastupují především vtipné kresbičky a objekty, rukodělné pohlednice a dokumenty. Dozvíme se i to, že ´příšmidry´ byli i umělci z jiných oborů, herci, literáti a hudebníci. I to, že ještě, než došlo ke vzniku spolku Šmidrové, založil Karel Nepraš se spolužáky Koblasou, Dlouhým a hudebníky Rudolfem Komorousem, Liborem Peškem a Janem Klusákem Club (dle vzoru anglických pánských klubů). Po uskutečnění jejich Malmuzherciády, (19. 12. 1954) se spolek scházel ve složení Karel Nepraš, Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, Rudolf Komorous jakožto Šmidrové.

 

V roce 1957 připravili jednodenní výstavu na Střeleckém ostrově spolu s přizvanými literáty (Václav Havel, Jiří Paukert, Milena Tobolová) a profesionálními hudebníky. Byl z toho komponovaný večer, spojený s prezentací mimoškolní výtvarné tvorby.

Aktivity Šmidrů (od r. 1955 s Vožniakem), kromě pravidelných schůzek, recesistických akcí a formalizovaných rituálů s určitou nevážnou společnou literární činností, pokračovaly i po jejich studiích na Akademii. Vedly až k založení amatérské dechovky (1958), ale i ke společným vystoupením, jako byla osobitá inscenace Paličovy dcery z roku 1959 či parodie na tehdejší oficiální rituály – Slavnostní akademie Šmidrů - ku vzpomínce na básníka Václava Svobodu Plumlovského (vymyšlená postava) v jazzovém klubu Reduta (1960). A za účasti Hany Purkrábkové, Aleše Veselého, Kateřiny Černé, Čestmíra Janoška, Jana Klusáka, Petra Lampla, Bohumíra Mráze. S uvolňující se politickou atmosférou a potřebou věnovat se vlastní tvorbě se ale činnost spolku utlumovala.

 

Jen v roce 1964 nakrátko Šmidry spojilo založení hokejového klubu Paleta vlasti. Na výstavě se dozvíme ještě mnoho a mnoho dalších zajímavostí. Prostě, návštěva Muzea Kampa (jak nás důrazně nabádala paní Medková „Choďte do Muzea!“) stojí za to, už proto, že právě tihle Šmidrové byli předobrazem dnes tak populárního Divadla Járy Cimrmana a veškeré cimrmanologie kolem. Ale to už je současnost.  

 

118 00 Praha 1

U Sovových mlýnů 2

 

Kurátor výstavy: Jiří Machalický

Spolukurátorka: Petra Patlejchová

www.museumkampa.cz

https://redirect.state.sbu/?url=https://www.museumkampa.cz

 

Hodnocení:  99 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková