Mladen Stilinovič: Jestli nemají chleba, tak ať jedí koláče aneb když je moc mocných mocně mimo realitu
Mladen Stilinovič: Jestli nemají chleba, tak ať jedí koláče
12. 12. 2020 - 30. 1. 2021
galerie hunt kastner
Záblesk kultury v čase temna netrval dlouho. Ve chvíli, kdy nám vedení galerie hunt kastner radostně sdělovalo: „s potěšením oznamujeme znovuotevření galerie, a to v sobotu 12. 12. 2020 od 14 do 18 hodin“, schylovalo se kvapem k jejímu dalšímu nucenému, leč nutnému, uzavření.
Neváhali jsme proto, vábeni citátem, připisovaným Marii Antoinettě (2. 11. 1755, Vídeň – 16. 10. 1793, Paříž, královně francouzské a navarrské, manželce krále Ludvíka XVI., dceři Marie Terezie, sťaté gilotinou za francouzské revoluce), který, ať už ho pronesla či ne, svědčí o tom, že extrémní moc mocných vede k jejich odtržení od reality a snoubí se s totální arogancí. Tragédií na tom je, že ať už je výrok autentický nebo není, vkrádá se do myslí mocných od nepaměti a platí pro nemocné mocí stále. A to je na tom nejděsivější…
Bochníky a dorty na žižkovském chodníku
Druhý impuls pro naši návštěvu byl fakt, že autor, z jehož prací galerie hunt kastner přináší průřez, je Mladen Stilinović (10. 4. 1947 – 18. 7. 2016), konceptuální umělec a jedna z předních osobností tzv. „Nové umělecké vlny“ v Chorvatsku, který žil a pracoval v Záhřebu.
„Nová umělecká vlna“ přinesla posun kultury v celé Evropě a my o naší Nové vlně víme své. Naše Nová vlna – zejména filmová - přinesla dodnes nepřekonaný vrchol české filmové tvorby, ukončený pásy sovětských „spřátelených“ tanků v roce 1968.
Zajímalo nás tedy, jak tuhle celoevropskou Novou vlnu rezonoval její přední představitel v Chorvatsku. Díky Brance Stipančić, záhřebské kurátorce výstavy, se duch dnes již nežijícího autora přenesl neotřelým způsobem i do pořádající galerie hunt kastner. Ba co víc, nejen do ní, ale i před ní a vlastně i za ní, do vnitrodvorku, za výstavními sály.
Aranžmá z bochníků chleba a koláčů na chodníku před galerií hunt kastner bylo svébytným poutačem na první samostatnou pražskou výstavu díla Mladena Stilinoviće.
A to poutačem značně poutavým. Už při našem příchodu se jakýsi místní občan venčící svého pejska upřímně rozčiloval nad tím, jak mohou lidi mrhat potravinami, jak moc si jich neváží, že jsou schopni poházet nenakrojené bochníky chleba na chodník. Netušil, že jde o výstavní instalaci, a také o jakési motto celé expozice, takže jeho pohoršení bylo plně oprávněné.
Mladen Stilinovič by měl jistě radost. A zorientovat se jsme museli koneckonců i my. Tušící, leč ještě ne vědoucí. Pomohla nám v tom kurátorka výstavy, Branka Stipančić ze Záhřebu. Tak jí dejme slovo.
Kurátorská zpráva Branky Stipančič
Pouliční akce „Pro Marii Antoinettu“ se odehrála (1998) v rámci akce 22% DPH na knihy, na protest proti zvýšení daně z umění v nově vzniklém Chorvatsku. Věta „Jestli nemají chleba, tak ať jedí koláče“, údajně pronesená mladou královnou v předvečer Velké francouzské revoluce, rezonovala v kontextech a zdůrazňovala role těch, kdo mají a kdo nemají moc.
Od konce 70. let Stilinović zkoumal různé aspekty moci: moc jako předmět politiky, ideologie a umění, moc prolínající se jemnými mechanismy každodenního života. Ve svém zkoumání civilizačních a jazykových symbolů se prostřednictvím ironie, paradoxu a manipulace zaměřoval na politické promluvy a jejich odraz ve společnosti. Zajímal se zejména o moderní mýty jako čas, peníze, práci, chléb, komunikaci a nebál se přitom zpochybňovat nezpochybnitelné pravdy: čas jsou peníze, kdo šetří má za tři, práce šlechtí, chléb je dar boží, jazyk je komunikace... Umělec se podjal úkolu je všechny zpochybnit.
Výstava je plná koláčů, ale zaměřuje se na chudobu a nebezpečí. Je v ní Houpačka s koláčem – nástěnná instalace využívající talíře a koláče.
Zatímco emoce vyjadřují radost, dostatek a nenucenost, mysl objevuje skutečný svět. Slogany na talířích tvořících dílo Zákon chudých (1993) odkazují na nespravedlnost, která je pevně svázána se zákonem: Noví páni
– nové zákony, Extrémní spravedlnost je často extrémní nespravedlnost, Mnoho zákonů, málo práva, Ve válce zákony mlčí... Pravidla neplatí pro všechny stejně.
Lidé z instalace Lidé s taškami (2001) jsou fotografováni zezadu, když opouštějí bleší trh a vlečou nákupní tašky. Vidíme dlouhé procesí šedých postav bez tváří na prašné cestě. Můžeme sledovat jejich stopy a následně na rubu fotografií číst, co se v daný okamžik odehrává v dějinách: útok na Světové obchodní centrum 9. září 2001, výročí pádu Vukovaru a následující exodus jeho obyvatel... tragédie, jež vrhají dlouhé temné stíny na každodenní život.
Umělec sám je protagonistou videa Brambory brambory (2001): podobně jako zemědělci, putující do měst, aby prodali jim vypěstované brambory, vykřikuje Stilinović „brambory, brambory“, ale místo brambor prodává smetanové koláče. A nikoli na ulici, ale v zasněžené lesní krajině zalité sluncem. Hlavními tématy Stilinoviće jsou chudoba, sociální nespravedlnost a arogance mocných, ale zajímá se i o jazyk a jeho inverze, metafory a ironie.
Poslední vystavené dílo, z roku 2008, nese stejný název jako dílo úvodní, pouze s drobnou úpravou: autor k němu doplnil rok (1968) a bochníky chleba ozdobil kameny podobnými těm, které protestující házejí po policistech.
Mezi vztekem a revolucí je totiž jen tenká hranice.
Koláče se v Stilinovićově tvorbě objevily poměrně záhy: v díle Vykořisťování mrtvého (1984 – 1990) jako překvapivě neuctivý motiv mezi jinak vážnými a bolestnými tématy. Autor je kladl na podlahu, do rohů galerií jako pozůstatky večírku.
„Když na výstavě spatříme koláče,“ říkal Stilinović,„smějeme se a zajímáme se o to, co tam dělají. Působí žertovně a dětinsky,“ ale zároveň, jsme-li na to připraveni, mají vyvolávat hluboce odlišné emoce. Zdá se nám vhodné zvolat, stejně jako to kdysi učinil autor v reakci na vojenský rozkaz:„Koláče vpřed!“
Text: Richard Koníček a kurátorská zpráva Branky Stipančič
Foto: ing. Olga Koníčková
Zvláštní poděkování galerie hunt kastner patří Martinovi Jandovi a Brance Stipančić
galerie hunt kastner
Bořivojova 85, Praha 3