Místo v krajině Bohumila Peroutky aneb proč se obraz maluje až třicet let?!
Galerie Výtoň – Praha
3. 11. – 24. 11. 2013
Sdružením výtvarníků Výtoň jsme byli 3. 11. 2013 pozváni do jejich Galerie Výtoň na vernisáž průřezové výstavy malíře Bohumila Peroutky.
Půvabné a romantické sklepní prostory této osobité galerie byly zaplněny příznivci autora a spřízněnými dušemi této galerie, skoro jako vagon metra v ranní špičce. Akorát, že zde to všelidské mačkání se nebylo vynucené, avšak nezbytné, ale naopak chtěné a spontánní.
Místo v krajině
Výstavu obrazů nazvanou trefně ´Místo v krajině´ uvedl za přítomnosti samotného mistra jeho syn Martin Peroutka. Také výtvarník, který – jak poznamenal mezi otcovými obrazy - vyrostl - a tak si, ač není kritik, ani není kunsthistorik, ani není kurátor či co všechno, troufá výstavu úvodním slovem otevřít.
Předně nám vysvětil, jak se dělá obraz podle jeho otece Bohumila Peroutky. A i když se to celé zdálo neuvěřitelné, moudrý úsměv na rtech autora a souhlasně skromné pokyvování slovům Peroutky mladšího dodávalo povídání na uvěřitelnosti. Podle slov syna tedy mistr pracuje následovně:
Během pár minut udělá na plátně několik razantních tahů širokým štětcem, bohatě nasáklým barvou a vznikne krajina. Neznámá, a přece pochopitelná a srozumitelně vlídná. Jak syn mistra dodal, nikdy v životě se mu při použití téhož štětce, týchž barev, téže technologie nepodařilo vytvořit nic podobného obrazu, natož pak krajině. Obraz v této fázi by byl dozajista prodejný, a to velice úspěšně a dobře. Jenže Bohumil Peroutka nesnese nic jednoduché. Nic, co by bylo komerčně využitelné. Je totální antikýčař. A tak – přes odpor všech, kteří dosavadní dílo spatřili, obraz začíná vylepšovat. Tu něco zvýrazní, jinde zamaluje, překryje a obraz se mění ve složitou jinotajnou krajinu, která se stává stále zajímavější, ale současně stále složitější, a tím pádem stále méně komerčně použitelná. Někdy to tak trvá až deset let, než je mistr s dílem spokojen. Ovšem jen dotud, dokud náhodní návštěvníci ateliéru a rodina nezačínají v obraze – po delším nahlížení – objevovat nečekané jinotaje a jásají, že by obraz už zase mohl být prodejný. To by ovšem nebyl pan Peroutka, aby to tak nechal. Cože, prodejný, jako by si v úleku řekl, a chopí se opět té široké štětky, tentokrát ji jen lehce namočí a vodovou barvou přetře dost divoce obraz. Jednou, dvakrát a z minulé krajiny je rázem jiná krajina. Úplně jiná, neskutečná, a přece snad někdy někde spatřená či tušená. Až pak je teprve obraz hotov. Ale někdy také ještě ne a někdy se celý uvedený cyklus opakuje i třikrát. Dokonce mnohé obrazy chtěl, a některé dokonce opravdu autor 
vylepšoval, měnit ještě po instalaci na výstavě. 
Láska narůstá vzdáleností
„Nad jeho figurálními kompozicemi a nejrůznějšími symbolickými odkazy jeho mládí to vyhrává krajina, jejíž sumární detaily nebyly ovšem čerpány a diváku zprostředkovány z reálné předlohy, ale náležitém odstupu z malířových živých vzpomínek, neboť, jak víme, láska narůstá vzdáleností. Čím zas je však silnější, tím tíž ji definovat. Hledání pevného bodu v tom kosmu a pravého tvaru v něm způsobuje právě ony frenhoferovské vrstvy, v nichž se pravda odkrývá a zase zpropadeně mizí v úpěnlivé snaze učinit pravdu ještě pravdivější.“ (Jiří Šerých, historik umění)
Co ten Peroutka vidí?
Nám divákům už nezbývá, než stanout před obrazem a z prvotně vnímaného zmatku, ze změti barev, stínů a podivných obrazců, což vše ale okamžitě, vždy a jasně signalizuje, že jde o imaginativní krajinu, nezbývá, než do té krajiny hledět. Čím déle, tím lépe. Meditovat, hledat, hádat, co vidíme, a zírat, že toho s časem přibývajícím také přibývá, a že najednou se obraz rozzařuje a rozsvěcuje, až nám před očima září barvami a hřeje jako letní poledne v lukách a nám je najednou nějak dobře vně i uvnitř. Tam zejména. Bohumil Peroutka prostě vidí dál než my, vnímá krajinu, kterou my vidíme – když už někdy konečně do krajiny hledíme – a on nám ji pro nás na svých obrazech odhmotňuje, abstrahuje a podává nám ji jako esenci z krajin mnoha. Jako cosi, kde i my nalézáme své místo. A kam bychom se chtěli a měli vracet. Je to totiž to naše ´Místo v krajině´.
ŽIvot Bohumila Peroutky
Životní osudy Bohumila Peroutky, jsou podobně přemalovávané jako jeho obrazy. Narodil se 19.11.1943 v Praze. Vyučil se zahradníkem, absolvoval vojenskou službu s lopatou u silničního vojska, potomstva někdejších pétépáků. Pak ho čekala akademie. Ale již před přijetím na akádu vytvořil řadu dosud vystavovaných obrazů, jako např. Rozcestí či Krajina pro milence. Některé předakademické byly i na výstavě v galerii Výtoň.
Na pražské Akademii výtvarných umění, studoval u profesora Fišárka. A poctivě, ale nutnost živit rodinu, kterou už v té době měl, ho již při studiu nutila přivydělávat si různými často hodně podivnými zaměstnáními. Od úklidu na jazykové škole na Národní třídě až po šílenou rasovinu ve smaltovně. Zprvu v Praze, po jejím přemístění do Českého Brodu, dokonce s denním dojížděním. Ale přitom všem stále studoval a samozřejmě i maloval. Tehdy vznikl třeba jeho známý obraz Pracovitá tchyně…
Aby toho neměl Bohumil Peroutka málo, stavěl u toho ještě svépomocně byt pro rodinu. Smaltovnu po čase nejasných povolání vystřídala zcela jasná práce v expedici nakladatelství učebnic.A protože dějiny jdou do kruhu, a jenom my s tím máme občas mentální problém.
Do důchodu vstupoval Bohumil Peroutka pro změnu opět – dost symbolicky - jako zahradník. A dosud ještě ´bokem´ navrhuje, kultivuje a udržuje zahrady. Tolik průřez životem Bohumila Peroutky, tak jak byl zaznamenán v dostupných materiálech. Vyjmenovat však všechna jeho povolání už snad ani nejde. Stejně tak jako tvrdit, že vše, co dělal, dělal rád. To by bylo všechno nějak moc přikrášlené…
Umění není jen malba 
I když už má Bohumil Peroutka nárok na klid na práci – rozuměj tu malířskou – jeho neposedný duch mu to nedovolí. Mimo jiné se věnuje výrazně arteterapii s dětmi v jedné soukromé malé mateřské škole. Smyslem jeho aktivity je vést děti nejen ke vnímání umění výtvarného, ale i ke kultivovanému slovu, ke zdraví neohrožujícímu a prospěšnému pohybu dětí a k jejich vztahu k hudbě. Sám Bohumil Peroutka vztah k hudbě i přes vyšší věk zjevně má. Na vernisáži totiž na jeho pozvání vystoupil s kytarou pohodový a pohotový Štěpán Rak mladší. Pan Peroutka (jenž minikoncert uvedl) nás upozornil, že když hraje Štěpán Rak koncertně, slyšíme kytary tři. Já tedy osobně slyšel pouze dvě, nejsem hudebně nadán, ale ať jsem koukal hudebníkovi na prsty, jak koukal, nevím, jak dokázal hrát (minimálně) jako dvě kytary jedněmi prsty na strunách. I tak, jinak mile důstojného mistra, nutilo k rytmickému podupávání a pohupování se.
Když hraje Štěpán Rak mladší
Štěpán Rak nám zahrál dvě koncertní skladby na hranici vážné hudby a zazpíval i dva songy. Minimálním oslím můstkem předvedl (k obrazům, mezi nimž hrál a k tvorbě pana Bohumila Peroutky). Byly to Voskovcova a Werichova ´Stonožka´ a nezapomenutelná píseň z filmu Kristián (1939), s hudbou Slávy Emanuela Nováčka s textem herce, režiséra, scénáristy a textaře Josefa Grusse - legendární filmovou píseň (ve filmu v podání Oldřicha Nového) – ´Jen pro ten dnešní den´. Obě písně večera nesly poslání k autorovi obrazů. Stejně jako ona stonožka vyčerpaná z nazouvání sta ponožek, se Bohumil Peroutka pinoží, aby jeho obrazy byly dokonalé, sdělné a ne poplatné. Jsou o to přímočařejší, decentně skryté, a tím víc se dostávají pod kůži. A pokud jde o píseň ´Jen pro ten dnešní den´, vysvětlil nám její volbu Štěpán Rak tím, že obrazy Pana Peroutky jsou zachycením čehosi téměř až nezachytitelného a každý den, kdy na ně budeme pohlížet, se nám stane ojedinělý a nezapomenutelný. A pro takový den opravdu pak stojí za to žít.
Potlesk všech přítomných sklidili oba. A vlastně i pořadatelé, Sdružení výtvarníků Výtoň a vlastně i všichni přítomní, za milé lidské mačkání u krásných, barvy postupně vyzařujících, obrazů.
Malování je rozkoš (opsáno z výstavní zdi)
"Je to už dost let, co jsem si začal brát Bohumilovy obrazy k rámování. Nejdříve mi pomáhal můj tchán, který měl doma truhlářsku dílnu. Práce mě začala bavit. Byl jsem překvapen, co rám z obrazu udělá. Chaos barevných skvrn dostal řád, na obraze se objevil prostor. Malíř byl také překvapen a většinou spokojen. "Teď tam vidím lépe chyby, trochu obraz opravím." Po čase jsme malíře navštívil a obraz jsem málem nepoznal, byl jindy lepší, jindy horší. Utrápený malíř mi řekl, "já jsem to ´ulízal´, mě to nedá , stále musím na obraze pracovat!" Co ho k tomu nutí? Několikrát mi řekl, malování je rozkoš! Že by ho více zajímal proces tvorby než hotový obraz? Když udělám na obraze jednu barevnou skvrnu, změní se celý obraz. Jeden čin spustí množství dalších procesů, jejichž konec nedohlídneme. Zbývá mi než žasnout nad tím, čeho jsem součástí.
Díky malíři , bez tebe by l život jiný, chudší...Petr
Bohumil Peroutka
Místo v krajině
3. 11. - 24. 11. 2013
Galerie Výtoň
Galerie a kancelář Sdružení výtvarníků Výtoň je otevřena
14 – 18 hod. (všední dny), nový vstup je z čelní strany domu
NA VÝTONI 2
(metro B-Karlovo náměstí výstup Palackého náměstí a tam pěšky nebo jednu stanici tram. podél řeky k Železničnímu mostu na zastávku Výtoň poté nejlépe po levé straně Muzea -asi po 50m ulička za dětským hřištěm NaVýtoni)
VSTUP NA VÝSTAVY JE VOLNÝ
Katalog: vydán na vlastní náklady
Hodnocení: 95 %
Richard Koníček
Foto: Ing. Olga Koníčková
Pro fajnšmekry:
Stěžejní výstavy Bohumila Peroutky
1976 Praha – skupinová výstava na téma Mezinárodní rok ženy
1977 Praha – samostatná výstava v Divadle v Nerudovce
1978 Praha – skupinová výstava v Mikrobiologickém ústavu ČSAV
1980 Příbram – samostatná výstava ve Výstavní síni v Pražské ulici
1983 Praha – samostatná výstava v Malé galerii Československého spisovatele
1985 Kostelec n. Č. lesy, Muzeum hrnčířství – společná výstava s keramičkou Štěpánkou Baškovou
2004 Praha – klub Unijazz – samostatná výstava
2006 Písek, Prácheňské muzeum – samostatná výstava
2006 Praha, Domov sv. Karla Boromejského – samostatná výstava