Miriam Kaminská, Eliška Konečná a Michael Nosek: Folie à deux aneb když se malíř vydá mimo rámec rámu, trojrozměrný objekt vznikne…

08.08.2019 10:31

Studio Prám - Praha

7. - 27. 8. 2019

 

 

Stalo se, nestalo… Stalo. A stává se. Důkaz najdeme na výstavě ve Studiu Prám. O čem? Přece o tom, že není dobré, ba nutné dělat stále věci tak jako stále dosud. Že je dobré, ba dokonce nutné, občas vybočit z rámce. Zajít si na chvilku (?) mimo běžně prošlapávanou cestu. A pak se vrátit. Osvěženi, oživeni, obohaceni. Vrátit se tam, kam bychom přece jen měli patřit. Vracet se s novým snovým pohledem. A že to jde a dobře dopadne, dokazuje výstava trojice mladých umělců v progresivním Studiu Prám. Dva z vystavujících jsou malíři, zatímco Miriam Kaminská je sochařka. Vystavili zde svá nejnovější díla - trojrozměrná. Z rámců rámů vykročili do volného prostoru. A rázem jejich fantazie dostala novou dimenzi, třetí rozměr a … a nový impulz.

 

Skupinová výstava Miriam Kaminské, Elišky Konečné a Michaela Noska

Výstava Folie à deux, jejíž kurátorkou je Iva Mladičová, byla ve Studiu Prám zahájena 6. srpna 2019 a potrvá do 27. srpna 2019.  Obě autorky i autor byli na zahájení přítomni a zvědavi na ohlas přátel, známých, všech přítomných. Přece jen - vykročili mimo rámec, mimo obrazový rám…

 

A vykročili dobře. Zajímavě, poutavě a z vystavených děl čišelo, že si ta svá vykročení užívali, že si to užívala jejich fantazie, a že jinak běžně rámovaná křídla se necítila rámem přistřižena, ale naopak vybízela k rozletu. Tvůrčímu i myšlenkovému. Což se zákonitě přenášelo na diváka. Jev, který by měl nastat u každé výstavy. Žel, ne vždy se to takhle zdaří.

 

Společně, v průsečících a přece každý po svém

Kdo zná členitý výstavní prostor Studia Prám, ví, že už sám o sobě je prostor znásobením možností prezentace vystavovaných děl a že se stává pasivním spolutvůrcem každé z expozic.

 

Nejinak tomu je na skupinové výstavě trojice autorů. Ale ne, že by otrocky měl každý ze tří prostor jednu. Ne. Prolínají se, protínají se myšlenkově i vizuálně a do jisté míry i věcně.

Nejprve se příchozímu nabídne specificky šikmá plocha. Té nepřehlédnutelně vévodí totem Michaela Noska. Členitý, příjemný objekt, zdálky solitér, zblízka mozaika řady dílčích obrazů, plastických obrazů, totem obepínajících ze všech stran. Nad sebou, vedle sebe, pod sebou. Obrazce mohou mít souvislosti, ale klidně mohou být i malou plastickou galerií. Se zvláštním podstavcem, jenž sochám náleží. Totem doplňují dva další - zavěšené - trojrozměrné obrazy od téhož autora a nepřehlédnutelný obraz další z trojice autorů, Elišky Konečné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Do dalších dvou propojených prostor lze vstoupit v různém pořadí. Logika ale vede diváka rovně, do prostoru proti vchodu. Zde návštěvníka atakující kukly. Fantaskní portréty, fantaskních postav ve formě jakýsi kukel, opravdu nasaditelných, takže spíše masek, ale trojrozměrných. Přehlídka podivných hlav. Po jedné i v hroznu. Ne hrozných hroznů. Téma a pojetí by mohlo zavést k hororu. Ale jde o groteskní panoptikum - spíše lidských vlastností - než bytostí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kukly jsou dílem Michaela Noska. Dialog představ zde skvěle předvádějí plastiky Elišky Konečné. Nezbývá, než vstoupit do třetího prostoru. Tam se sešli všichni autoři. Stěny zastiňují modré – sice netrojrozměrné - leč tak osobité akvarely, že dojem plasticity vyvolávají. Autorkou je Miriam Kaminská. Soubor doplňují její nástěnné liniové sestavy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po slovu autora - diváka následuje slovo Ivy Mladičové, odborníka a kurátorky výstavy. Citujme precizní kurátorský text. Návštěvníkům je k dispozici, je doplněno schéma rozmístění 21 vystavených děl. Nejsou totiž - z důvodů kompatibility souboru - jednotlivě označeny školometskými popisky… O autorech Iva Mladičová uvádí:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Miriam Kaminská (* 1989 Praha)

„vystavuje soubor abstraktních akvarelů kombinovaných s tužkovou kresbou, vytvořených při nedávném tvůrčím pobytu v Mnichově. Modrá odkazuje k jejímu sledování významové vzájemnosti slovních tvarů v různých jazycích, zpřítomňuje emocionální rovinu slova blues. Kompozice částečně surrealistického charakteru vypovídají o napětí, motiv uzlových bodů a polarita uvolněných akvarelových tahů a geometrizované přesnosti liniové tužkové kresby dojem zafixovaného stavu umocňují. Práce působí plasticky, pozornost upoutávají plochy meditativně zmnožených linií. Autorka mluví o kresbě zaznamenávající prostorovou představu. Soubor je výrazem schopnosti otevřené sebereflexe, zvědomování žitých situací. Je parafrází psychologie vztahových konstelací. Vymezení obrazovým rámem je charakteristické i pro autorčiny nástěnné liniové sestavy, které nechává vystupovat ze základové roviny. Nejnovější z nich významně koresponduje s uvedeným akvarelovým souborem.“

 

Eliška Konečná (* 1992 Dobřichovice)

se loni během stáže na haagské Královské akademii výtvarných umění intenzivně zabývala záznamem obývaného a žitého prostoru. Malovala na horizontálně položené ubrusové plochy, opakovaně tak zprostředkovala význam zázemí. Prostorovou situaci výjevu pojímala jako konkrétně vymezenou, do sebe se uzavírající, současně ale se zmnoženými průhledy do okolního exteriéru. Vnímáme vzájemnost uzavřenosti myšlení a otevřenosti vědomí. Textilní reliéfní objekty prezentované na výstavě mají v sobě zakódováno autorčino téma víceznačnosti vjemu: „Smiřuji se s faktem, že má skutečnost není skutečnost tvá.“ (EK)

 

Kombinace zvýrazněných či naopak mizejících šitých linií

 a

 přímá haptická plasticita textilní materie

 jsou základní výrazové prvky.

 

Také v nich nacházíme přepis konkrétního prostoru a žité situace

 -

na textilní zavěšené části

 výrazně stylizovaný do geometrizované jednoduchosti,

na dřevěné nosné části ve formě ryté kresby komiksového charakteru.

 

Dosavadní práce Elišky Konečné svědčí o výrazné konceptuální rovině jejího uměleckého přístupu, přemýšlí o pravdivosti obrazu, pohybuje se na hraně volné/užité, některé ze současných objektů zavěšuje na reálná ramínka. Dlouhodobě ji zajímá téma sdílení, v současném souboru se zacházením s plastickou haptičností přibližuje sochařské interpretaci ´reality´.

 

Michael Nosek (* 1990 Litoměřice)

se v ranějších pracích koncentrovaně zabýval individuální identitou. Charakteristické jsou autoportréty malované na základě dlouhého hledění do zrcadla, dále vyšívané pletené kukly, jejichž zakoušený vnitřní prostor autor následně reflektoval ve velkoformátových malbách. Následoval soubor barevně vyšívaných masek z lněného plátna. Michael zmiňuje nespokojenost s výrazovou nedostatečností malby. Za tímto konstatováním může stát i podvědomá snaha překlopit téma do objektivní roviny. Nejnovější práce je totiž textilní prostorový objekt, parafráze slovanského totemu. Prvky z ikonografie slovanských legend a mýtů přepisuje do jednoduchých figurálních tvarů a symbolů. Sestavený prostorový objekt je ve skutečnosti soubor zmnoženého obrazového formátu. Nápadná je současná absence živé barevnosti, jež byla v ranějších autorových malbách přítomna. Jeho dřívější fixace na dokonalost realistické malby je pravděpodobně nyní přetavena do přímé reality zacházení s textilní materií a procesu samotného šití. Autor hovoří o sochařském charakteru práce, kdy se ze zdlouhavého tvůrčího postupu vynoří výsledná forma. V rovině formy i tématu se opakovaně potkává s uměleckým uvažováním Elišky Konečné.Oba sdílejí představu symbolického haptického prostoru, kde stěny jsou pokryty textilními šitými reliéfními obrazy. Takový záměr může být výrazem snahy pracovat s prožitkem v rámci archetypálních matric.“

 

190 00 Praha 9 -  Vysočany

Čerpadlová 4 b

Máme otevřeno: po a út:  13.00 - 19.00 hodin

Vstup: volný

 

Hodnocení:  99 %

Richard Koníček

Foto: © Richard Koníček

 

www.pramstudio.cz