Úvod > Miloš Ševčík – Zaznění aneb jak zaznívá vztah moudrého člověka k proměnám v přírodě, světlu, ale i v lidech samých

Miloš Ševčík – Zaznění aneb jak zaznívá vztah moudrého člověka k proměnám v přírodě, světlu, ale i v lidech samých

01.07.2026 19:13

Miloš Ševčík

Zaznění

Kurátorka výstavy: Jolana Pastor

30. 5. - 13. 9. 2026

Museum Kampa

(Jolana Pastor, kurátorka výstavy a Jan Skřivánek, šéfkurátor galerie)

Ševčíkova díla propojují vnitřní imaginaci s pozorováním organických forem a zachycují dynamiku růstu, zániku i tiché energie života.

Výstava nabízí setkání s uměním, které

osciluje mezi konkrétním a neuchopitelným, mezi tvarem a jeho rozpouštěním.

Výstava Zaznění představí průřez tvorbou Miloše Ševčíka (1939–2007)

od šedesátých let 20. století až do roku 2007.

Kurátorka výstavy Jolana Pastor klade důraz na

prezentaci Ševčíkova díla nikoli jako lineárního vývoje, ale

jako emocionální a mentální mapy jednoho tvůrce, který

skrze figuru i biomorfní struktury hledá podstatu lidského bytí.

Jeho tvorba je svědectvím o člověku – nikoli heroickém, ale

všedním, zranitelném, někdy absurdně vykořeněném.

A právě proto je i dnes tolik aktuální.

Tvorba malíře, grafika, kreslíře a sochaře – 20 let skoro netušená

Multitvůrčí osobnosti jakou byl předčasně zesnulý Miloš Ševčík, vyhradilo Museum Kampa celé jedno patro ve své hlavní budově. A i tak to byl pro kurátorku výstavy tohoto autora, psychoterapeutku a arteterapeutku, ale také autorku a editorku textů z oblasti výtvarného umění (mimo jiné, i odborné publikace nazvané Miloš Ševčík: Essentia minimalis), Jolanu Pastor, nabídnutý prostor limitující. I když jde o velmi rozsáhlou výstavu, je třeba si uvědomit, že je průřezem tvorby neobyčejně mnohotvárného a neuvěřitelně plodného autora, zachycující celý jeho nesnadný život.

Ševčík byl především autor, dalo by se říci, nadčasový, protože v díle nereflektoval ataky doby, která v jeho životě byla víc než pestrá, ale držel se svých vizí, představ a po svém je ztvárňoval v ústraní svého ateliéru. V čase normalizace, byl však násilně - teprve

v Kristových letech - po mimořádných úspěších na poli grafickém, zcela vyčleněn z možnosti prezentovat se, sdílet své dílo s veřejností, a tak mu vlastně ani nic jiného nezbývalo. Jen ústraní jeho ateliéru. A to je demotivující a deprimující. Tím spíš se proto opravdu naplno - a celé šíři svého talentu - se mohl hned po pádu doby temna objevit (a pro mnohé byl objevem doslova!) k údivu lajků i mnohých odborníků, jako zářící hvězda v těch nejvýznamnějších galeriích.

Inspirace přírodou v přírodě

Díly Miloše Ševčíka jakoby prorůstala sama příroda. Ve svých výtvorech je autor vždy tak trochu ohromen z bezkonkurenčně (hlavně pro nás, lidstvo) dokonalých přírodních zákonitostí. Autor totiž vnímá přírodní pochody, snaží se je zachytit a nějak výtvarně uchopit ty stále se opakující a přece neopakovatelné, přírodní cykly v jejich životaschopnosti. Ševčík je proto vždy, znovu a znovu, uchvacován energií, vyvěrající z přírody, nabízející nám možnost našemu dobíjení se z ní. Pro diváka ve své tvorbě autor zaznamenává v mezích uměleckých možností (tedy kresebně, malbou a také bublinami, jimž odborníci říkají „umaplexové objekty“) vzniky, výviny, rozvoje, dožívání a zánik přírodních motivů. Ale vše pouhým uměleckým náznakem, vždy subtilně a spíše vytušitelně, než zcela konkrétně.

Jak to vidí Jolana Pastor

Je možné psát o výstavě zcela specifického umělce z pohledu ohromeného diváka, ale nevznikne odborné a kvalifikované sdělení, jenom subjektivní pocit, který nemusí být tím správným uchopením díla Miloše Ševčíka, nýbrž pouhou okamžitou emocí každého konkrétního – byť poučeného - diváka. Proto je třeba dát slovo osobě nad jiné povolané, odbornici jakou je kurátorka této významné a v mnohém i objevné výstavy, paní Jolaně Pastor:

„Výstava Zaznění představuje průřez tvorbou Miloše Ševčíka (1939–2007) od šedesátých let 20. století až do roku 2007.

Sleduje proměnu jeho výtvarného jazyka v malbě, kresbě, grafice i plastice od figurálních a alegorických motivů k charakteristickým semi abstraktním biomorfním strukturám, v nichž se odráží hluboký vztah k člověku, přírodě, světlu a procesu neustálé proměny.

Ševčíkova díla propojují vnitřní imaginaci s pozorováním organických forem a zachycují dynamiku růstu, zániku i tiché energie života.

Výstava nabízí setkání s uměním, které osciluje mezi konkrétním a neuchopitelným, mezi tvarem a jeho rozpouštěním.

Výstava klade důraz na prezentaci Ševčíkova díla nikoli jako lineárního vývoje, ale jako emocionální a mentální mapy jednoho tvůrce, který skrze figuru i biomorfní struktury hledá podstatu lidského bytí.

Ševčíkova tvorba je svědectvím o člověku – ne heroickém, ale všedním, zranitelném, někdy absurdně vykořeněném. A právě proto je i dnes tak aktuální.

Ukáže proměnu jeho výtvarného jazyka v malbě, kresbě, grafice i plastice od figurálních a alegorických motivů k charakteristickým semi abstraktním biomorfním strukturám, v nichž se odráží hluboký vztah k člověku, přírodě, světlu a procesu neustálé proměny.“

O Semi abstraktní tvorbě

Paní kurátorka ví, a tak používá pojem semi abstraktní tvorba. Laik ale netuší a hledá. Tak abyste hledat nemuseli, dovolili jsme si požádat o vysvětlení dnes stále oblíbenější AI. A hle. AI věděla. Citujeme její odpověď, protože je zajímavá a kupodivu srozumitelná:

· Semi abstraktní grafická tvorba je umělecký styl, který kombinuje prvky abstrakce s určitými rozpoznatelnými tvary nebo motivy.

· Na rozdíl od čistě abstraktního umění, které často zcela opouští realistické formy, semi abstraktní tvorba ponechává v díle částečné náznaky reality, ale zároveň využívá volnější, expresivnější a méně konkrétní grafické prvky.

· Tento styl může být použit v různých médiích, včetně malby, digitální grafiky nebo tisku na plátno.

· Semi abstraktní grafika často pracuje s barevnými plochami, geometrickými tvary a texturami, které nejsou přesně definované, ale vytvářejí dojem a atmosféru, která může být interpretována různými způsoby.

· Tento přístup umožňuje umělcům vyjádřit emoce, nálady nebo koncepty bez nutnosti přesného zobrazení reality.

· Stručně řečeno, semi abstraktní grafická tvorba je umění, které balancuje mezi abstrakcí a konkrétními vizuálními prvky, čímž nabízí divákovi prostor pro vlastní interpretaci a vnímání.“

Ještě jedna důležitá vsuvka pro poznání osudu Miloše Ševčíka

Konalo se 1. Mezinárodní malířské sympozium v tehdy značně progresivní Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Bylo léto roku 1970! Začala normalizace, ale… Ale sympozium se ještě konalo. Miloš Ševčík, spolu s autory jakými byli a jsou Václav Boštík, Otakar Slavík, Bohdan Kopecký, Marian Bogusz a jim podobnými se tehdy v té pohnuté době doslova - nepřátel nezalekli a na normalizaci nehleděli.

A tvorba Miloše Ševčíka tam ohromila všechny. Bohužel to byl poslední výkřik československé grafiky na celá dvě desetiletí. Účastníci výstavy se stali totiž personami non grata, museli zmizet ze znovu znormalizované výtvarné scény.

Ale Miloš Ševčík měl v té době čerstvě rodinu a nesl za ni zodpovědnost. Pověsil tedy tvorbu v podstatě na hřebík a byl vůbec rád, že mohl nastoupit, jako propagační grafik do státního podniku. Z uměleckého hlediska tedy dostal od normalizátorů trest nejvyšší – 20 let bez tvorby. Jenže výtvarník takového talentu se svého jen tak nevzdá. Stáhl se sice do ústraní, ale ve svém volnu, přece jen tvořil. Tajně. Tak jako zakázaní spisovatelé a básníci píší „do šuplíku“, Miloš Ševčík tvořil do svého ateliéru. Jednalo se však převážně o grafiky a subtilní kresby uhlem. Ale kdo o tom tehdy věděl. Jen pár přátel a potají.

Pro naše výtvarné umění doslova kulturní zločin a celonárodní škoda k nevyčíslení. Dá se klidně říci, že ruské tanky v srpnu 1968 nás připravily také o přední českou a nesporně i světovou osobnost.

A po roce 1989?

Dvacet let ztráty je dvacet umrtveného tvůrčího života a snů. Až po roce 1989 se Miloš Ševčík mohl zase projevit. A nelenil. Vznikl například soubor opravdu vrcholných olejomaleb a rozjel se i kolotoč prezentací. A našeho objevování téhle ztracené osobnosti. Osud nám a především Miloši Ševčíkovi ale zase brzy nepřál. V roce 2007 došlo k tragické nehodě a Miloš Ševčík už nedohonil, vše, co ještě dohonit mohl.

Není pochyb, že by býval ztrátu zmarněného dvacetiletí dohnal. Dokládá to jeho tvorba z doby hektického dohánění. Znovu se vrátil na počátek, a znovu hledal a nacházel to, co už před rokem 1970, tady nitro a duši přírody. Potýkal se zas a znovu s tvary, které však nikdy nejsou a nebudou konečné. Nemohou totiž. Příroda je mnohem dál než lidská věda a dokonce i lidská fantazie. Zachytit to na plátno je věčný boj bez vítězů.

Miloš Ševčík ho sváděl rád a dokazuje to plně i jeho výstava Zaznění v Museu Kampa. Podělme se tedy s ním o jeho objevy, bádání a vyslaná sdělení. Pokud nám to naše souznění s jeho odkazem dopřeje…

(Miloš Ševčík)

Miloš Ševčík (* Klatovy 1939, + Praha 2007)

· Malíř, kreslíř, grafik a sochař

· Po absolutoriu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (ateliér prof. Antonína Strnadela) v roce 1964 se Ševčíkova kariéra úspěšně rozvíjela

· Byl oceňován jako jeden z nejoriginálnějších grafiků mladé generace.

· 1967 - 2. cenu za grafiku na prvním pražském Salonu

· 1968 – 1. cenu za grafiku na jihlavském Bienále grafiky

· 1969 - 3. cenu na druhém pražském Salonu

· Svědčí o tom i účast na několika reprezentativních výstavách na sklonku šedesátých let 20. století, kdy vrcholí první fáze jeho tvůrčího období

· Po pádu komunistického režimu v roce 1989 přišlo závěrečné umělecké vzepětí, v němž autor revokuje a syntetizuje svoji předchozí tvorbu.

· V autorově tvorbě lze vysledovat několik vývojových fází, které nesou významné rysy a umožňují blíže osvětlit umělcův vývoj a jeho uvažování

· Počátkem šedesátých let se vypořádával s realistickými formami, aby následně přešel k formám biomorfní semi abstrakce, které jsou pro něj charakteristické

· Dnes je Miloš Ševčík zastoupen v mnoha soukromých i veřejných sbírkách

· NGP, GHMP, Památník národního písemnictví, Alšova jihočeská galerie na Hluboké, Galerie moderního umění Roudnice nad Labem, GASK Kutná Hora, Galerie Benedikta Rejta Louny, Galerie výtvarného umění Litoměřice a dokonce i Brazilská národní galerie v Rio de Janeiru.

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček