27.08.2015 14:37

Topičův salon - Praha

27. 8. – 25. 9. 2015

 

Slovo ´mezičas´ napovídá, že se jedná o časoprostor nalézající se kdesi uprostřed mezi tím, co bylo a tím, co je. Nám pamětníkům se může také vybavit stejnojmenný televizní film z počátku let 80., jenž sděloval příběh o významu tolerance, porozumění a soužití dvou odlišných generací, otce a jeho synů. I když jde o asociaci zcela náhodnou, s výstavou Míly Preslové (na foto vlevo)  a Michaely Maupicové (na foto vpravo), na kterou jsme byli na www.www-kulturaok-eu.cz  pozváni Topičovým salonem, to samozřejmě vůbec nesouvisí, ale přesto je tu cosi, co se nabízí. Ta tolerance, porozumění a vzájemné soužití dvou odlišných generací. A výstava v Topičově salonu je jasným důkazem, že tato koexistence dvou odlišných autorek tvořících dvěma odlišnými styly možná je. Což jsme si potvrdili na jejich společné výstavě – Mezičas.

 

 

 

 

 

 

Kdo hledá souvztažnost, ten ji najde

Kdo zná dílo a styl obou autorek, jejichž společnou výstavu najdeme v čase babího léta, či chcete-li, v mezičase mezi žhnoucím létem a nostalgickým podzimem, v galerii Topičův salon, může kroutit podivem hlavou. Vždyť jsou tak odlišné… A mají společnou výstavu?

Ano, jsou odlišné, ale mohou mít společnou výstavu, neboť se přemýšlející divák ke svému překvapení záhy dobere vnitřního propojení obou. A není to jen tím, že obě, i když každá jindy (od sebe je dělí ´mezičas´ jedné generace), prošly školou profesora Milana Knížáka.

 

To, co je v podtextu vystavených jejich děl spojuje, je ono zastavení v čase, onen mezičas.

 

Mezičas, zachycující vnitřní či vnější děj uprostřed vývoje odněkud někam, od něčeho k něčemu. A je zcela lhostejné, zda jde o video, foto, kresbu, obraz či prostorový objekt, což vše autorky na výstavu poskytly.  A je dokonce celkem lhostejné i to, která z autorek stojí za kterým artefaktem. Záměrně proto nenajdeme u děl popisky. Pedantský divák má sice k dispozici plánek, kde je rozkres děl a na něm i přiznané autorství, ale poučený divák (a pro toho je výstava určena) se s tím nezdržuje a nedává ovlivnit. Vnímá vystavená díla jako jeden vypovídající celek. A nedá se rušit podružnými detaily. Proto ani my na www.www-kulturaok-eu.cz nebudeme tu atmosféru celkového vjemu narušovat nějakým ´popiskováním´. Pro pořádek snad jen naznačíme to, co více méně vyplývá už ze základní charakteristiky a obecné známosti obou autorek.

Fotografie jsou dílem Míly Preslové, kresby, obrazy a prostorová instalace Michaely Maupicové. O videa se podělily obě.

 

Pár slov o autorkách

Míla Preslová aneb „když mám vztek, jdu fotit“...

• narodila se v Plzni v roce 1966
• 1989 - 1996 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze (malířský ateliér - Prof. Jiří Sopko a Intermediální ateliér - Prof. Milan Knížák)

 

Dnes jedna z našich nejvýznamnějších výtvarnic generace 90. let, která dominuje s médiem fotografie

• od počátku své umělecké dráhy úporně klade důraz na ryze osobní prožitky a city
• její cyklus fotografií, kdy s pomocí rukou vytváří podoby a obrazy vzácných květin či prostinkých léčivých bylin, je pro ni příslovečný
• ruce jsou pro ni tvůrčí nástroj lidské fantazie i ozvěna dětství

 

I v Topičově salonu část cyklu uvidíme. Zásadní pro vnímání jejích prací je fantazie diváka, jíž se meze nekladou. Na rukou akcentuje Preslová tělo, a to je v jejím chápání - na rozdíl od duše - zranitelné a pomíjející. Součástí výstavy je i stejně pojaté ozvučené video ´Let´. Naznačuje svobodný pohyb křídel ptáků, šum křídel labutí, ale třeba i vzlet perutí andělských…

 

Zcela nový prvek, alespoň pro www.www-kuturaok-eu.cz, byly snímky pracující s prostým, ale designově špičkovým kuchyňským nádobím. Zámlkami a zdůrazněními, hrou světla a stínů, prolínáním detailu spolu s celkem vznikla nečekaná zátiší, probouzející fantazii. Industriál? Poetika? Technokratismus? Ireálno? Ber to, jak ber. Je jen na nás. Jak nám ale osobně autorka špitla, tyhle fotky vznikaly spíše impulzivně: „Když mám vztek, jdu fotit.“ 

Není tedy divu, že práce Míly Preslové najdeme ve sbírkách Národní galerie v Praze, v Centru pro současné umění Praha, ale i v zahraničí ve Slovenské národní galérii, Bratislava a dokonce i Neue Galerie am Landesmuseum Joanneum, v Rakouském Grazu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Michaela Maupicová aneb kresby do prostoru nebo kresby v prostoru?

• rodačka z Mnichova Hradiště (1982)
  žije už trvale v Praze
• absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (2002-2006, ateliér Kresby, prof. J. Svobodová; 2006 – 2008, ateliér Intermediální tvorby, prof. M. Knížák)

Doménou Michaely Maupicové je kresba, ale nevyhýbá se ani vstupům do dalších médií, včetně prostorového objektu. Její pojetí ale vychází z kresby a odborníci pak hovoří o rysech tzv. ´kresby v prostoru´ nebo ´kresby do prostoru´. Objekty buď uvádějí prvek patřící do nějakého ornamentálního běhu, nebo reflektují pracovní nástroje jakožto prodloužené funkce lidských končetin, přesněji prstů.

 

Michaela Maupicová se snaží tvořit kresby s mnohoznačným výkladem. Skutečnost je jí odrazem k imaginaci a prostředkem k chápání prvoplánově daného. Znejistí diváka zpochybněním toho, co vidí. Její kresby na výstavě Mezičas jsou hrou struktur a ornamentů. Předvádí námi definované plasticky působící organické drúzy, struktury hornin, mozaiky iluzorních dlažeb a chodníků či jiné novotvary prostřednictvím naší fantazie.

 

Dlažba se stává optickým výronem fantazie, mozaika vnitřní cestou do neznáma. Nás nejvíc upoutala zdánlivě prostá videoprojekce připomínající plynutí stoupajících schodů pohyblivého eskalátoru. Ale může to být i klaviatura unášená hudbou či varhanní rejstříky povznášející se nad oblaka. Prostě pro fantazii to chce hlavu i oči nechat doširoka otevřené.

Stejně ale vyznívají i tmavomodré malby Maupicové, kde se jakási až nadpozemská obloha plná rozžatých hvězd se mění v pozemsky pojaté linie a čáry. Ale třeba je to vše úplně jinak…

 

Záleží zkrátka jenom na každém z nás a na naší ochotě se dát unést, unášet, zasnít.

 

110 00 Praha 1

Národní 9 - 1. patro

Máme otevřeno: pondělí, čtvrtek, pátek: 10.00 – 17.00 hodin 

úterý a středa: 10.00 – 18.00 hodin

www.topicuvsalon.cz

 

Hodnocení:  70 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková