Úvod > Milá Adrieno... aneb Adriena Šimotová & Meda Mládková – příběh jednoho vzácného uměleckého přátelství dvou mimořádných žen

Milá Adrieno... aneb Adriena Šimotová & Meda Mládková – příběh jednoho vzácného uměleckého přátelství dvou mimořádných žen

27.07.2026 16:58

Milá Adrieno...

Adriena Šimotová & Meda Mládková

Kurátor: Jan Skřivánek

6. 6. – 13. 9. 2026

Museum Kampa

„Ve svém malém pražském ateliéru Šimotová vede tichý dialog se svými postavami.

Jsou někdy značně abstraktní, či jen velmi zlehka naznačené,

jindy mají silné kontury a jsou zvýrazněny přiloženým tvarem sahajícím do prostoru.“

Meda Mládková, v roce 1979, o Adrieně Šimotové, od jejíhož úmrtí uplynulo 12 let.

Výstava Milá Adrieno… se koná u příležitosti 100. výročí autorčina narození a

jejím jádrem je sbírka vytvořená manželi Mládkovými.

Cenné jsou zejména textilní koláže ze sedmdesátých let a

o dekádu mladší prořezávané kresby do vrstveného karbonového papíru.

Ačkoliv Adriena Šimotová měla v Museu Kampa již několik výstav,

některé exponáty jsou dokonce i pro milovníky jejího díla objevem.

Taková mile nečekaná výstava

„Křehká a intimní díla“ tak jsou nejčastěji charakterizovány práce Adrieny Šimotové. Kdo měl možnost seznámit se s jejími osudy a postoji, nemůže tak úplně souhlasit, protože doplní to možná důležitější, fakt, že šlo o ženu, tvůrkyni, osobnost, která byla nejen vynikající výtvarnice, ale úplně nejvíc, že ji vystihuje poněkud jiná charakteristika. Jak v tvorbě, tak v osobních postojích. Ta jiná charakteristika zdůrazní, že Adriena Šimotová byla především odvážná a nezdolná. Znalci a zasvěcenci argumentují tím, že „umělkyně, která kreslila nožem do papíru, nemohla být přece bázlivá a žena, která v pětačtyřiceti letech ovdověla a zůstala sama se sotva dvanáctiletým synem, tak musela být vnitřně silná.“

O tom, jaká byla Adriena Šimotová, proběhla právě před deseti lety, symbolicky v Historické budově Karolina, v tzv. Vlasteneckém sále, dvoudenní konference s mezinárodní účastí uspořádaná Nadačním fondem Adrieny Šimotové a Jiřího Johna, ve spolupráci s Fakultou humanitních studií UK a Katedrou teorie a dějin umění VŠUP, na níž byl náš web, www.www-kulturaok-eu.cz, také delegován. Konference nesla dlouhý název „Adriena Šimotová a její místo v kontextu výtvarného umění a kultury XX. století a současnosti“, ale právě toto zaměření konference způsobilo, že kdo z přítomných až do té doby osobnost Adrieny Šimotové příliš neznal, ten rohožně dospěl k jejímu hlubšímu poznání . Ani my jsme nebyli výjimkou. (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/adriena-simotova-aneb-hledani-zacina-tam-kde-by-hledani-melo-zdanlive-koncit/).

Přiznáváme, že po informaci o zahájení výstavy ke 100. výročí od narození Adrieny Šimotové v Museu Kampa, jsme očekávali obdobně pojatý přístup. Ale to by nebyl šéfkurátorem Musea Kampa, Jan Skřivánek, aby se k osobnosti Adrieny Šimotové nepostavil jinak, nově, moderně a hlavně po svém.

Výstava totiž není pojata očekávatelně, jako pietní souborná retrospektiva děl a života dané osobnosti, ale v pojetí v jakém ji lze spatřit na Kampě, jde především o připomínku přátelství dvou mimořádných osobností české kultury a oslavu radikality a vitality díla Šimotové. „Jakkoli jsou témata paměti a zranitelnosti i prchavosti lidské existence výraznými motivy její tvorby, to, co je společné všem rozdílným polohám jejího díla, je zejména snaha neopakovat se a být ve své výpovědi o světě maximálně autentická.“ zdůraznil Jan Skřivánek.

Kampa, Cheb a Brno

Tři počiny na téma 100. výročí Adrieny Šimotové. Skřivánkův přístup k autorce je především objevný, mění vžitý pohled na její umění a dokazuje, že dosavadní prezentace díla této autorky bylo pouze stereotypní a zúžené na pojmy jako křehké, intimní, meditativní, zatímco její dílo bylo také průbojné a především, až tvrdošíjně své.

Zdá se, že i zkušená historička umění, jakou je Marie Klimešová, která chystá – obdobně, výročím Šimotové inspirovanou - výstavu v Chebu. Už sám název připravované výstavy „Adriana Šimotová: Radost ze života“, která začne 1. 10. 2026, naznačuje, že i Marie Klimešová nabízí nový pohled na Adrienu Šimotovou. Opět odlišný od oněch dosud vžitých charakteristik, jako křehká a intimně meditativní.

Třetí, nám zatím známá připomínka výročí umělkyně, je připravena pro Brno, kde pod patronací Moravské galerie vznikne pro Pražákův palác výstava, která se má zaměřit na tvorbu Adrieny Šimotové z osmdesátých let minulého století, tedy dobu, kdy Adrena „pro sebe novým způsobem, objevila medium papíru a možnosti jeho perforace a dotýkání“. Jak slibuje anotace chystané výstavy. Výstava se má tedy věnovat velkoformátovým dílům Šimotové, a odkazovat se na někdejší - dobově aktuální - výstavu této umělkyně, z roku 1986, při níž se už samo otevření výstavy, spontánně proměnilo v „manifestaci tehdejší umělecké pospolitosti“. Tedy, jak vidno, zjevně také nic v duchu zakořeněného nazírání na Adrienu Šimotovou.

Ale ať už je to jak chce, Museum Kampa, je prvním světlonošem změny v náhledu na jednu z našich nepozoruhodnějších uměleckých osobností. A navíc má Museum jeden unikátní trumf navíc - osobní přátelství Adrieny Šimotové se zakladatelkou Musea Kampa, paní Medou Mládkovou, včetně její osobní sbírky děl Šimotové.

Jak to bylo s oběma dámami?

S Medou Mládkovou (1919–2022), česko-americkou sběratelkou a později zakladatelkou Musea Kampa, se Adriena Šimotová seznámila již na konci šedesátých let.

Meda Mládková na podzim 1968 organizovala ve Washingtonu, D. C., svou vůbec první výstavu, která byla věnována grafikám současných československých umělců a na pozvánku téhle výstavy si dokonce vybrala jednu z Adrieniných suchých jehel.

Později se z obou žen staly blízké přítelkyně, které zůstávaly v kontaktu i navzdory omezením vysokého věku a zhoršujícímu se zdraví.

„Myslím, že si byly blízké, i když jejich korespondence je hodně faktografická.

Psaly si o tom, kde byly, co viděly, navzájem se žádají o fotky z výstav.

Tykat si začaly až po osmi letech.

Meda věřila v důležitost díla Šimotové a hledala cesty, kde je prezentovat.“

Jan Skřivánek

Historická kolekce děl Adriany Šimotové v Museu Kampa tvoří základ současné výstavy nazvané Milá Adrieno..., s jednoznačně zřetelným podtitulem, Adriena Šimotová & Meda Mládková. Tento soubor, na výstavě doplňují ještě vzácné a často také dosud ještě vůbec nevystavované zápůjčky z veřejných i soukromých sbírek.

Jan Skřivánek se při výběru zápůjček zaměřil zejména na velké formáty obrazů, které se tak dostávají do zajímavého kontaktu s drobnějšími grafikami ze sbírky Musea Kampa. Nicméně, nutno dodat, že trojice velkých figur, vyřezaných do vrstevnatého karbonového papíru je z depozitáře Musea Kampa. A že patří ke zhruba osmdesátce dalších děl přímo spojených se sběratelskou vášní paní Medy Mládkové.

Zápůjčkové obrazy jsou záměrně voleny tak, aby návštěvníkům předestřely další, a nepříliš známé, polohy tvorby Adrieny Šimotové.

„Jedná se zejména o její malby ze začátku sedmdesátých let, ve kterých reagovala na nemoc a smrt svého manžela Jiřího Johna, nebo také o její vrcholný pozdní cyklus - Schoulení - z let 2009 – 2010.“, dodává kurátor výstavy Jan Skřivánek.

Nahlédněme do sálů za doprovodu Jana Skřivánka

Jan Skřivánek zdůrazňuje, že autorčin zájem o tělesnost a křehkou pomíjivost lidské existence je tím prvým středem tvorby Adrieny Šimotové, jedné z nejvýraznějších postav českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století vůbec.

Výše zmíněná trojice monumentálních figur z vlastnictví Musea Kampa, pocházející z roku 1984, vznikla v době pracovního pobytu Adrieny Šimotové v Hostinném, v bývalém klášteře, kde nečekaně získala role papíru z tamní papírny. Figur vzniklo dokonce šest, ale jen tři z nich dnes vlastní Museum Kampa.

„Šimotová je vystavila roku 1986 v Brně v Domě pánů z Kunštátu,

což byla její první oficiální výstava po šestnácti letech.

Meda Mládková je koupila ve stejném roce na podzim.

Zaplatila 1500 dolarů za každé z trojice děl.“

Jan Skřivánek

Na Kampě najdeme i vystavené textilní práce pocházející ze 70. Let, z nichž některé jsou vystaveny opravdu vůbec poprvé. Poznají se podle toho, že jsou zašpiněné!

„Přišlo nám, že to znehodnocení neruší.

Po padesáti letech, navíc s tou historií...

Je to vrstva, kterou není nutné maskovat.

Proto jsme je vystavili nerestaurované.

Před deseti lety se jedna práce restaurovala, ale tu jsem sem nakonec nedal.

Zdála se mi plochá…“

Jan Skřivánek

Vystaveny jsou i obrazy, které „neodpovídají záměru autorky“.

„Tento soubor je poloha Adrieny Šimotové, jakou dosud nikdo neviděl.

Je to začátek jejích experimentů, které

vrcholí vyřezávanými kresbami do karbonových vrstvených papírů.“

Jan Skřivánek

Obrazy na výstavě pocházející ze 60. let, zase pro změnu zaznamenávají běžné rituály při ranní hygieně, při oblékání, a podobně, s důrazem na gesta, která se k tokovým činnostem vážou. Navazují na úplně nejstarší tvorbu Adreny Šimotové.

„Obrazy demonstrují přelom, kdy autorka opustila malbu a začala zkoušet něco jiného. Dosud se myslelo, že se z malby rovnou posunula k textilním dílům

barevně minimalistickým a existenciálním.

Tyhle barevné práce ale nikdo neznal,

včetně díla, které jsme dali na plakát.“

Jan Skřivánek

Za pozornost stojí rozhodně i dva obrazy z roku 1972, v nichž se autorka vyrovnává se smrtí svého muže, malíře Jiřího Johna.

Jiří John zemřel v 48 letech, v roce 1972…

Na prvním z nich je opuštěné nemocniční lůžko a nezřetelný odraz člověka. Druhému pak dominuje kytička konvalinek na opuštěném nemocničním stolku…

V neposlední řadě upozorňuje Jan Skřivánek také na další zvláštnosti.

Jednou z nich je soubor uhlových frotáží z let 90. Šimotová do papíru otiskovala domácí nábytek…

Jinou jsou lidské postavy na papíře, vytvářené sypáním barevných pigmentů přes matrice.

Na závěr ještě tři citáty bez komentáře

„Od 90. let se zdůrazňuje spirituální rovina, která je nepochybně důležitá, ale myslím, že její dílo má více vrstev.

Nejčastěji se píše, že je to křehké a intimní. Tomu se nejde vyhnout, ale svádí to ke schematickému vnímání. Přitom, když dokázala vyměnit štětec za nůž, tak to nemohla být žádná křehulinka. V tom muselo být něco silného i odvážného v ní a výstavou bych chtěl zdůraznit právě tuto její vitalitu.

Setmělá místnost, ve které je nasvícené torzo těla –

to sice funguje, ale viděl jsem to mockrát, je to už klišé.“

Jan Skřivánek

„Kdyby autorka bývala zůstala pouze u malby, byla by i tak

velmi zajímavou postavou českého umění.

Už jen ten způsob, jak rozbíjí prostor, a jak zachází s barvou.

Ale ona šla v tvorbě ještě dál, protože se jí zdálo, že malba jí už neklade odpor.

Pokaždé, když měla pocit, že už něco umí, začala něco jiného.“

Jan Skřivánek

„Zprvu mě na člověku upoutalo jeho gesto.

Závratný fakt, že tisíce, miliony lidí dělají v určité chvíli

nějaké všední gesto podobné mému.