Mikulášský kabaret Kulaté kostky aneb i Kulatá kostka může mít šest stran
Nám už známé divadlo Kulatá kostka nás pozvalo na své „zábavné odpolední představení pro dospělé i rodiny s dětmi“. V čase adventním je takových akcí, zejména v předmikulášskou sobotu (3. 12. 16) po Praze přehršel. Soukromých, firemních, profesionálních, a samozřejmě i divadelních. Ale! Žádnou, kromě téhle, nepořádá Kulatá kostka. A to rozhodlo, že jsme se my – dva důchodci – zkusili alespoň takto, na chvíli vrátit do dětských let, stejně jako do času ranně rodičovského a nemaje dosud vnoučat, užili si mikulášskou. A nelitovali jsme.
Kulatá kostka je především fajn parta jednotlivých osobností
O Kulaté kostce jsme na našem webu psali (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/lord/) s obdivem a mile potěšeně. Šlo o známou divadelní hru a byla to hra se vším všudy. Jen, že ji přetavil do své verze a herce vedl do svého pojetí kouzelník - Paul Merild. A vykouzlil kouzelné představení, jež stojí za vidění. A porovnání s renomovanými inscenacemi renomovaných divadel s renomovanými herci. Je osobité a srovnatelné. Ač jiné.
Za vše ale podle nás nemůže jen duch souboru – Paul Merild – ale tým celý. Tým, který je sehraná parta osobností – každý trochu od jinud - takže každý může přiložit své polínko, až je z toho vesele a zajímavě plápolající ohníček v mysli, na bránici i v očích. Jo, fajn, řekli jsme si, ale jak to asi zvládnou s dětmi? A při mikulášském kabaretu?
Děti se bavily, děti (si) hrály a všichni jsme koledovali (jako že zpívali koledy)
Když kabaret, tak kabaret. Kabaret je sled scének, písniček, legrace, poetiky, volně, nevázaně, k potěše jeviště i hlediště. Náznak, jak to asi bude, jsme už jednou s Paulem Merildem zažili. Na jedné vernisáži uprostřed léta. Paul Merild se tam měl (jen) postarat o malé hudební zpestření. A ono z toho nebylo - jen - zpestření, ale malé a na míru šité představeníčko. (Viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/marketa-vlckova-1-3-harmonie-aneb-2-3-takove-normalni-pohody/).
A teď na to měl skoro dvě hodiny a spolutvůrce, co se mohli projevit jinak než ve vázané hře, jakou byl Zločin lorda Artura Sevila. A šlo to jako na drátku. Zábavné odpolední představení určené dospělým, i rodinám s dětmi, komponovaný program na adventní téma ze scének, pohádek, písní, kouzel a dalšího.
Konkrétně tedy zdramatizovaná pohádka Král Lávra od Karla Havlíčka Borovského, pantomima se slovním doprovodem Antonína Novotného, kouzla Paula Merilda, pohybové divadlo na staré téma a zdramatizovaný a s odvážnými dětmi dokonce i zahraný příběh o svatém Mikuláši, jaký se traduje ve Francii. A průběžně adventní písně K. K. Navrátila a – jak to on označoval – torza skupiny Fénix. Jo a nakonec pro hodné děti klasická mikulášská nadílka od klasického Mikuláše a neméně klasické čertovské bububu od klasického Čerta. Takový měl být kabaret v kostce. Tedy v Kulaté kostce, abychom byli přesní.
Klasická kostka má šest stran, jak je na tom kulatá, jsme viděli - také šest, ale nic není ohraničeno, vše a všichni v souboru Kulatá kostka vzájemně prolínají.
Začalo se písničkou tak jednou ze stran kabaretní kostky - budiž hudební složka
O hudební složku se postaral člen hereckého souboru, ale jinak skladatel a hudebník a zpěvák - K. K. Navrátil. Využil k tomu své spolupráce se skupinou Fénix, jež má v repertoáru písně na texty Ondřeje Fibicha. A vybral koledy nebo alespoň vánočně laděné songy, jaké umí napsat právě a jen Ondřej Fibich a adekvátní hudbu k nim najít právě a jen K. K. Navrátil. Bylo to plně stravitelné pro děti, bylo to jako šité pro advent a takovou tu předvánoční náladu, kterou prožívají jak děti, tak dospělí (každý ovšem po svém) a hladilo to po duši. Všechny. Nás osobně, zejména, protože skladby už známe z CD a Ondřeje Fibicha z jiné příležitosti (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ondrej-fibich-sumavske-povidky-a-rikadla/). Od našeho někdejšího setkání s Ondřejem Fibichem si právě o Vánocích pouštíme - mimo jiné - i tyhle písničkyz produkce Ondřeje Fibicha a K. K. Navrátila a skupiny Fénix. Jsou to totiž jedny z nejpoetičtějších a nejméně kýčovitých moderních koled jaké známe. A troufáme si říci, i jaké jsou vůbec k mání.
Král Lávra má dlouhé uši…
Druhá strana Kulaté kostky nám připomněla, že dnes už sice každý ví, alespoň trochu sečtělý anebo děti, mající jim čtoucí rodiče, že Lávra měl dlouhé uši. Ale byly časy, kdy se to nevědělo a jak se to profláklo, nám nezapomenutelně sdělil autor veršovaného příběhu, klasik a buditel, Karel Havlíček Borovský. A tlumočil nám to soubor Kulatá kostka.
Přesněji Paul Merild a Ivo Machlík. A loutky a pantomima a scénická kouzla a přesná dikce přednášených veršů. Děti nedutaly, děti se bavily a děti napovídaly. To poslední je na tom nejlepší. Přítomné děti se vžily do děje. Vtaženy, chyceny, lapeny, zaujaty a jaty. Bez výzev a podbízení. Zcela spontánně. A dospělí s nimi. Mělo to švih a jiskru. Téměř splývající hlediště i jeviště. Pohádka s dobrým koncem, moudrou myšlenkou a plná zábavy i napětí. Paráda.
Kufr Antonína Novotného
Třetí stranu Kulaté kostky vytvořil zkušený harcovník pouličního divadla. Šel na to jinak. Předestřel nám „svůj“ příběh o tom, jak našel na půdě starý kufr a co vše se stalo, když ho otevřel. Sled scének sršel jednoduchým a účinným humorem, ne laciným a zdaleka ne takovým, aby ho děti nebraly. Nonsensová poezie. Jednoduchá gradace a pár špílců pro dospělé.
Třeba to, že dva účinkující pimprloví medvídkové mají jména Karel a Bedřich… Autor řádek, díky svému věku, na to soujmení reagoval první. A až teprve trefná poznámka Antonína Novotného, že jsou tu tací, co si to ještě pamatují, upamatovala v sále i další. Detail? Ano. Ale na detailech stojí velké věci.
A příběh zvířátka, jemuž nikdo nepřál k narozkám, a jak to medvídek vyřešil, to byla poezie. Něžná a hodná našich klasických animovaných filmů od Pojarů, Trnků a dalších z dávné dílny Bratří v triku.
A vtipný závěr s různobarevnými poloprůhlednými šátky, skrz něž je vidět jaro, léto, podzim i zima strhl děti tak, že překročily pomyslnou bariéru hlediště - jeviště, jen aby ten „zázrak“ viděly na vlastní oči. Co víc si přát než spontánně reagující účastné děti, vzácný to jev v době otupující elektroniky.
Pohybové divadlo
Čtvrtá strana Kulaté kostky, byli nám na www.www-kulturaok-eu.cz, vzhledem k našim věkům ještě z dětství opravdu zažití pouťoví zápasníci a jejich impresáriové, vyvolávající k zápasu s nabušenou rampou diváky. Mladší to znají z filmů. Paul Merild to s celým souborem vnesl na scénu. V karikované formě a hlavně v nesporně i fyzicky náročné choreografii pohybového divadla. Ano, zápas ve volném stylu s židlí je nápad za meloun. A závěrečné protesty a argumentace poraženého připomínaly jiná divadla v současném sportu. Tak jako i pozápasové interview s vítězem. A najednou tu byl most mezi šmírou z dávných poutí a ušmouraným průmyslem bulváru dneška. Děti řvaly smíchy a přestávka byla na místě. Musely se uklidnit, jinak by se nedalo hrát. Rodiče měli co dělat, aby dítka utišili a – věříme, že marně – a přesvědčili, že to opravdu nejde doma zkoušet. „Ani se štokrletem, mami?“ „Ne ani s tím ne. Měj rozum.“ Iluze, už to vidíme… Sami jsme dítko vychovávali…
Kouzelník Paul Merild
A pátá strana Kulaté kostky byly triky. Ale jsou triky a triky. A hledání absolutního kouzla, jak o něm mimo jiné mluvil i Paul Merild při svých tricích, je marné. Absolutní kouzlo se odbývá mezi diváky, z popudu kouzelníka, bez jeho účasti. A to nejde. A tak se každý kouzelník tomu snaží alespoň co nejvíc přiblížit.
Neposoudíme, v jaké černokněžnické magii Paul Merild působí, ale musíme říci, že jsme kroutili hlavami, jak to dělá, a zapojené děti i maminky nevěřily vlastním rukám, rozumu a očím vůbec, a zkrátka, byla to perfektní show, jež by, domníváme se, obstála i ve varieté nejlepší kategorie. Ale na www.www-kulturaok-eu.cz věříme, že Paul Merild nepověsí své ostatní profese na hřebík a nezmizí nám v nenávratnu varieté a nočních podniků. Bylo by ho škoda. Už kvůli divákům a projektu Kulaté kostky (www.kouzelnik.eu)
A nakonec ještě ten Mikuláš
A je to tu! Šestá strana Kulaté kostky. Příběh o Mikuláši. Už jsme jich slyšeli víc. Sami si ho dosud každoročně připomeneme a dítku jsme dělali divadélko domácí, tak jak bylo děláno i nám. A tvářili jsme se, jako že tomu věříme, byť jsme už dávno nevěřili. Ale scénku, lehce humornou, lehce horornou, lehce poučnou, jež líčila francouzskou verzi činu tohoto světce, jsme neznali. A protože už dávno jeviště i hlediště byly spolu jedna ruka, ve sborovém zpěvu i účasti ve většině dění, nebylo divu, že se ve vteřině dal dohromady „Merildův dobrovolný dětský sbor“, jenž v představeníčku sehrál skvěle a s nadšením klíčovou, byť vedlejší roli.
A pak už bylo tleskání, nadšené rozebírání viděného a předávání dárků samotným Mikulášem.
Finále obstaral Fénix
Byl to krásný zážitek a děti byly nadšeny. Což bylo hlavní. O to šlo. Ale nadšeni byli i dospělí. A že nás tam bylo narváno. A do šatny nás provázela jedna z nejpůvabnějších moderních koled autorů Fibicha a Navrátila v podání „torza“ skupiny Fénix.
V slámě spí
hudba: Karel Kryštof Navrátil
text: Ondřej Fibich
V slámě spí, hvězda s ním
Josef řeže kolíbku,
Maria usíná, ale jenom na chvilku.
V slámě spí, krásné sny.
Modré, zlaté, červené.
Nad stájí stoupají,
jako voda z pramene.
Na dvorku štěká psisko,
a k ránu je tak blízko.
Voní tu tabák z dýmky,
Maria na peřinky
dere peří,
venku sněží.
Kraj má teď, bílí kožíšek.
V kolíbce usíná a usmívá se Ježíšek.
V slámě spí, hvězda s ním,
Josef řeže kolíbku,
Maria usíná, ale jenom na chvilku.
Rozcházeli jsme se domů či na Staroměstské náměstí, nabiti předvánoční náladou. A říkali si, proč není těch představení Kulaté kostky víc. Jsou do duší, zploštělých moderní dobou a všemi jejími neduhy, kapičkami vláhy usychajícímu květu. Pomáhají neokorat. V každém věku i situaci.
Divadelní klub Troníček - Praha/3. 12. 2016
110 00 Praha 1
Vladislavova 22
… zdalipak víte, že:
Divadelní klub Troníček (roh Vladislavovy a Purkyňovy ulice) v činžáku má jméno Troníček proto, že ten dům postavil v roce 1938 stavitel František Troníček.
- F. T. (1876 – 1948) byl architekt a přední meziválečný stavitel. Spolupracoval s architekty i výtvarníky té doby a stavby, na nichž se podílel, patří k architektonickým památkám.
- Spolupracoval s architekty (Oskar Novotný, Jan Kotěra, Jan Kalous, Antonín Turek, Osvald Polívka, Josef Gočár či Pavel Janák) a umělci (Josef Štursa, Otto Gutfreund, František Kysela).
- K nejvýznamnějším stavbám, na nichž se podílel, patří rondokubistická Legiobanka (1921-1923), kubistické Učitelské domy na Josefově (1921), areál Pomologického ústavu v Praha-Ruzyně (do r. 1934), novorenesanční Národní dům na náměstí Míru (1894), Palác u Nováků, Palác pojišťovny EGAP ve Vodičkově ulici (1927-1929), budova Mozartea v Jungmannově ulici (1913) nebo kancelářská budova a dílny fa. Páv v Holešovicích (1930) – dnes galerie DOX.
Zásluhou jeho vnučky a dnešní majitelky domu, Rudolfy Šafusové, byl 13. 10. 2013 otevřen Divadelní klub Troníček, nesoucí jeho jméno.
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková