Michal Tomek: Hrdinské bitky o zítřek/Heroic fights for tomorrow aneb depozitář s fackou či … proč se mají sny plnit hned?!
Galerie kritiků/ Palác Adria 1 p. - Praha
3. - 29. 7. 2018
Na tiskové konferenci u příležitosti nové výstavy Hrdinské bitky o zítřek, která se koná v Galerii kritiků, jsme se osobně setkali s Michalem Tomkem, autorem vystavených maleb - olejů a akrylů na plátně kvašů na papíře, které jsou z posledních let.
Jak Michal Tomek (absolvent AVU v Praze 1970 -1976) nám řekl, že když zanechal restaurování a pobíhání po depozitářích, chopil se malířského štětce. Nechtěl totiž dopadnout jako kamarád, který si celý život říkal, že konečně začne malovat, ale pak že umřel dřív, aniž by si svůj sen uskutečnil.
Vlasta Čiháková Noshiro, kurátorka galerie a výstavy Hrdinské bitky o zítřek nás podrobně informovala o svých velmi pozitivních pocitech, které při prohlížení Tomkových obrazů má. Tomkovy malby jí totiž často připomínají absurditu (včetně zachycení momentů manipulace), která je obsažena v obrazech H. Bosche, nizozemského malíře 15. a 16. století. Dále kurátorka ještě dodala, že Tomkovy obrazy jsou nadčasové, a že v sobě obsahují poselství, které vyjadřují určitou všeho pomíjivost …
„V době, kdy se zajímáme o význam osudových osmiček v našich dějinách
a připomínáme si vznik naší státnosti a samostatnosti,
bychom asi potřebovali zase přepsat dějiny,
jak už se několikrát v minulosti stalo.
Situace v politice však není příznivá,
mluví se dokonce o krizi liberální demokracie a zneužívání moci diktátorů.
Na tzv. Českou otázku nenalézáme snadnou odpověď,
a tak přichází ke slovu opět česká groteska.
Tradice grotesky v českém umění se vyvíjí od rudolfínského období
a v různých etapách dějin se k nám vrací.
Koncem 19. a počátkem 20. století, pak v 50. letech 20. století,
a konečně v průběhu normalizace 70. let 20. století se
groteska v českém umění stala zavedeným pojmem.
Zvláště po roce 1968 měla vyjadřovat konec ideologie,
moderní doby a nemožnost konstruovat perspektivní budoucnost.
Stala se spíše účinným prostředkem,
jak poukázat na absurditu reality.
Protagonisty nového umění s nádechem černého humoru byli
Kurt Gebauer,
Jiří Načeradský,
Karel Nepraš,
Michael Rittstein,
Jiří Sopko a další...
Dnes se ke směru české grotesky přiřazuje generace mladších umělců,
kteří tvoří již v postprodukčním duchu
a
zároveň v ironické reflexi současného společenského vývoje.
Patří k nim i Michal Tomek, malíř a restaurátor.
Jeho řemeslná znalost mu umožňuje apropriaci poznatků z historie umění,
výběr obrazových technik a konceptů malby.
Michal Tomek umí své poznatky skloubit
s úsměvnou fabulací skutečných i neskutečných událostí a konfliktních dějů.
Jeho obrazové příběhy jsou zaměřeny na trpělivé objasňování hodnot,
neodlučně spjatých s liberalismem
-
úctou k pravdě, pochopení a toleranci
jako hlavních znaků politické kultury,
a také s rezolutním odmítáním mezilidské nesnášenlivosti.
Dokládají, že pro nás není žádoucí ani despocie vládnoucích jedinců,
ani redukce demokracie na vládu většiny.
Výstava je letmým shrnutím (a ohlédnutím)
tvorby umělce za období posledních 10 let,
kdy zanechal restaurování,
aby se mohl věnovat volné tvorbě.
V tomto smyslu také zaznamenávají jeho obrazy lehkou stylovou proměnu.
Původní rukopis, založený na figurální zkratce
jako vnitřní akumulace myšlenek a představ
(např. série karikovaných procesí či antropomorfních bunkrů z let 2013-2014)
se z půvabně barevné pastelové atmosféry vyvíjel
do barokního šerosvitu olejomalby
s pečlivým rozvrhem kompozice,
podložené detailní kresbou
(hromadné šarvátky a boje v zelené krajině, modré nebe a kupovitá mračna, záznamy vojenských strategií,
bizarní průvody či davová shromáždění v terénu v letech 2015 -2016,
jako cyklická obdoba děl starých mistrů jako byl např. Hieronymus Bosch).
Řetězením přejatých forem a znaků vznikl jedinečný soubor děl,
jenž byl v roce 2017 vystřídán cyklem fantaskních ´rokokových´ obrazů s odlehčenější tematikou.
V pojetí malířské grotesky bitevních obrazů se ovšem umělci nejednalo
o téma boje za ušlechtilé cíle,
jimiž se kdysi honosila totalitní historiografie,
ale o otevřenou informativní situaci jako
je např. nabídka počítačových her na internetovém portálu,
tedy o tematickou komunikologii s divákem.
Vzpomeňme výroku Járy Cimrmana,
že
„historické bitvy napáchaly větší škodu ve školních učebnicích
než na válečném poli.“
I názvy umělcových civilních obrazů,
tematizujících živě barevnou formou
různé poučky, vzorce, axiomy a šablony,
související neodlučně s kolizemi mezilidských vztahů,
prozrazují vážnou motivaci -
např. Konflikty kurátorů v barokních depozitářích (2015),
Deset sporů o vzorce (2017),
Boje idejí v kyberprostoru (2018)
anebo
Zlá svědomí pronásledují zlé skutky (2018).
Jsme postaveni před nutnost čelit jejich výzvě vlastní interpretací.
Navzdory posthistorickému a postprodukčnímu pojetí malby umělec nezapře,
že nosí svou kůži na trh,
neboť život sám je řadou konfliktů, kterou každý personifikujeme.
Originalita jeho vyjádření budiž překonanou hřivnou:
„Myslím, že všechno už bylo vyzkoušeno, vše vzkázáno,
všichni měšťáci pobouřeni, všechna divnost vypotřebována,
vše šokující předvedeno…Originalita jako hlavní měřítko kvality je mi podezřelá.“
Michal Tomek
Malířská groteska však navzdory všemu dělá z díla nositele ideových poselství,
i když univerzálních a nadčasových.
Prozrazuje také
citlivost a jedinečnou schopnost umělce
pro vnímání neklidu a krizových situací současného světa.
V obrazech jeho hrdinských bitek,
kde nám jde o společný zítřek, se poznáváme,
protože i my bojujeme největší bitvy sami se sebou.“
(text: Vlasta Čiháková Noshiro)
Kurátorka: Mgr. Vlasta Čiháková Noshiro Ph.D., kurátorka
110 00 Praha 1
Jungmannova 31
Hodnocení: 89 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Vysv.:
Hieronymus Bosch = byl přední nizozemský malíř 15. a 16. století.
Tvořil v rané nizozemské renesanci.
Většina jeho prací znázorňuje hříchy a morální úpadek lidstva.