Město Sázava a svatý Prokop aneb ještě jednou do Dojetřic, tentokrát ke studánce Vosovka
Jako zázrakem - ostatně s pomocí sv. Prokopa to není tak nečekané - jsme poslední den prožili, co do zážitků z města Sázavy, den nejemotivnější. A to jsme nic mimořádného neočekávali. Inu, místo legendami opředené není zjevně místem ledasjakým…
Místo, kam nás vedly naše poslední sázavské kroky v poslední den pobytu ve městě Sázava, je místem údajného setkání přemyslovského knížete Oldřicha se svatým Prokopem. Ten právě tam u pramene pohostil knížete vodou, která se vzápětí proměnila ve víno. Učinil tak svůj první zázrak. Roku 1032 pak poustevník a kníže společně založili Sázavský klášter. Na až neuvěřitelně spirituálně působícím místě, tedy alespoň na nás rozhodně ano, je dnes k vidění také barokní křtitelnice, obsažená v dalších z pověstí o svatém Prokopu, tentokrát ve spojení s ďáblem, s nímž sváděl svatý Prokop nejeden souboj. Měli jsme navíc i návštěvnické štěstí, neboť legendární kaplička, u níž jsme jako omámení neviditelnou aurou světce spočinuli, byla v roce 2010 opravena a k odpočinku tu byl dokonce vystavěn i nový altán…
Malá odbočka v čase cestou tam
Než jsme došli ke kapličce a studánce Vosovka , vedla naše cesta podle řeky Sázavy, podél Dojetřic až na jejich konec. V našem případě to znamenalo přejít most přes řeku Sázavu a nezamířit do centra městské části Dojetřice jako už jednou se stalo(viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/mesto-sazava-jsou-i-dojetrice-cerne-budy-belokozly-cerenice-aneb-co-jsme-stihli-za-tyden/ ), ale jít po břehu a městskou část Dojetřice vlastně míjet. Vedla nás žlutá značka, ne instinkt. K cíli jsme ale mířili cíleně. Na trase nás však – asi profesní deformace - zaujala stavba, hráze proti povodním, chránící dolní část Dojetřic před záplavami. Po téhle „navigaci“, jenž spoutal řeku pro případ nežádoucích „výlevů“, značená cesta ke kapličce vede. Proto si dovolíme malou odbočku v čase, než vplujeme do dějin a legend a pár slov o reálně současné moderní a smysluplné stavbě.
Protipovodňová opatření ve městě Sázava
Jak bylo patrno, šlo o mimořádnou stavbu. Jde o největší investiční akci roku 2017 ve městě Sázavě. Stavba začala 15. 5. 2017, dokončena byla v roce 2018. Šlo o to, zabezpečit části města Sázavy postižitelné povodněmi, odpovídajícími „stoleté vodě“ v řece Sázavě. A jednalo se o značné území na levém břehu řeky Sázavy (Na Závrtku, V Lázních a okolí Dojetřického potoka), tedy míst, kudy jsme šli a také opatření na protějším, pravém, břehu řeky Sázavy.
Tam šlo o Tyršovo nábřeží a území městské části Černé Budy až po Pražskou ulici.
Dojetřická část opatření, tedy levý břeh řeky Sázavy, tvoří mohutná protipovodňová zeď. Řeší „zkapacitnění průtočného profilu řeky Sázavy a částečné zvýšení hladiny toku,“ jak uvádí odborný pramen, do něhož jsme nahlédli.
Zeď vede podél řeky Sázavy, ale je protažena i do okolí Dojetřického potoka, protože jak známo, zvedne-li se hladina řeky nad výtok nějakého přítokového potoka, nemá se kam potok vlévat a v podstatě se zastaví jeho tok, jako kdyby narazil na přehrazení. Hromadící se potoční voda přeteče břehy a působí druhotnou záplavu kolem. Pevnou stavbu v tomto v případě má podle potřeby směrem proti proudu potoka doplnit ještě rychle instalovatelné mobilní hrazení. Investorem bylo Povodí Vltavy, s. p., zhotovitelem IMOS Brno, a.s. a Město Sázava.
My osobně jsme prošli úsek zabezpečení zhruba v rozsahu ulice V Lázních. Náklady souboru staveb tedy včetně opatření na protějším břehu přišly na téměř 70 mil. Kč a 6/7 z toho pokryly dotace Ministerstva zemědělství ČR.
Zatím nemusela být stavba vyzkoušena v plné praxi, a tak městu Sázava a městské části Dojetřice držíme palce, aby, kdyby snad řeka Sázava zlobila, splnila svůj účel a poslání.
Pozor, čilý stavební ruch směrem ke studánce a kapličce!!!
Kaple sv. Prokopa a studánka Vosovka se nacházejí na malebném místě zvaném V Lázních. Zatím je malebnost jednoznačná, ale cestou k ní nás trochu mrazilo. Developeři se tu zakusují do dříve asi také malebného okolí přístupové cesty a pozvolna se blíží až ke kapličce a studánce na břehu řeky Sázavy, na nejzazším okraji Dojetřic. Procovské haciendy tu likvidují původní ráz a malebnost tohoto břehu řeky Sázavy. Věřme, že se těžká stavební technika řízená „neviditelnou rukou trhu“ zastaví alespoň před místem téměř svatým. Věříme, že město Sázava, jinak dbalé minulosti, nedopustí, aby tahle památka uvízla nakonec mezi haciendami coby trpěný artefakt ve veřejném prostoru nebo dokonce, aby v zástavbě zanikla vůbec.
A teď už opravdu zpět do minulosti
Od Sázavského kláštera ke studánce Vosovka vede tedy žlutá turistická značka. Přechází, jako jsme učinili my, most přes řeku Sázavu a pokračuje po břehu ve směru jejího proudu. Cestou jsme minuli - námi již obhlížený, původně gotický a v baroku upravený - farní kostel sv. Martina. Žlutá značka nás asi po kilometru cesty dovedla ke studánce a vyhlídce s dřevěným altánkem nad ní v lese. Vše provázeno pohledy na klášter i město Sázava.
Prolog aneb nápis na portálu kapličky u studánky Vosovka:
„Poutníče křesťanský, čiň zastavení, neb vidíš před sebou krásné znamení milosti Boha, jenž, jak otec pravý, k našemu spaseni chrámy staví. Sem kníže Oldřich, pán český, zabloudil, kde pramen čistý ze země se proudil. Poustevníka našel zde nábožného, Prokopa z Chotouně, muže svatého; ten nabrav koflík, křížem požehnal, Oldřich však za dobré víno to seznal.
Pročež mu věnoval tuto krajinu, postavil nádherný klášter v pustinu, to léta Páně tisícím devátým. Buď nám Bůh milostiv Prokopem svatým!“
Studánka Vosovka
Jak už jsme zmínili, a jak se praví i v citované legendě, u studánky, dnes zvané Vosovka, se setkal tehdy ještě prostý poustevník Prokop s přemyslovským knížetem Oldřichem. Oldřich tudy pronásledoval vzácného a jím zraněného - bílého - jelena. Ale neulovil jej. Setkal se totiž s Prokopem, jenž zraněného jelena Oldřichovi nejen že nevydal na pospas, ale dokonce jej ošetřil a uzdravil vodou ze studánky, u níž se lovec, štvaná zvěř a poustevník setkali. K překvapení knížete Oldřicha se jelenovy rány okamžitě zcelily. Když to poustevník Prokop učinil, nabral vodu ze studánky znovu, tentokrát do dřevěného koflíku a dal knížeti napít. Žíznivý kníže vodu vděčně ochutnal a ocenil slovy: "Voda ze studánky chutnější vína jest".
Oba muži se spřátelili a dlouho do noci si poustevník a panovník povídali o víře, životě a slovanské kultuře. Setkání a téma hovoru vyústilo později ve společné rozhodnutí založit klášter v místě Prokopovy poustevny, která se nalézala jen o pár set metrů dále proti proudu řeky Sázavy na jejím protějším břehu. Tedy v místech, kde se dnes nachází Sázavský klášter.
Legenda žila v ústním podání
Po skonu sv. Prokopa (25. 3 1053), jenž byl svatořečen v roce 1204 a knížete Oldřicha (9. 11. 1034), vznikla legenda tradovaná i po zániku kláštera ryze slovanského, i po jeho přeměně v klášter benediktinský. A panovala díky ní i všeobecná víra místních, ale i příchozích z dáli, že studánka má léčivou vodu. A voda ze studánky věřícím a chorým opravdu přinášela pomoc a uváděn je i nejeden zázrak uzdravení. Největší úspěšnost prokazovala osobám s chorým zrakem. Zázraky – jak věřili uzdravení – se i po skonu sv. Prokopa děly díky jeho přímluvě a těm, kdož přicházeli v pokoře a s vírou v Boží moc. O téměř tři čtvrtě století později, v roce 1713, proslulost vody ze studánky a přetrvávající víra v její zázračnou moc, stejně jako další a další doložená uzdravení, přiměla podnikavé benediktýnské mnichy ze Sázavského kláštera, zbudovat nad studánkou dřevěnou kapličku. Zasvěcena byla – jak jinak – sv. Prokopu. Studánka se tím stala opravdovým „oficiálním“ poutním místem. V roce 1750 opět mniši ze Sázavského kláštera strhli dřevostavbu a vybudovali nad studánkou kapličku kamennou.
Vznik a zánik místních lázní
Benediktíni byli zdatní podnikavci, proto vytvořili, kus od pramene, dokonce vanové lázně. Odtud i ona dosud platná místní adresa - V lázních. Lázně vydržely a fungovaly skoro 170 let, do počátku 20. století. I když už v 19. století to s nimi bylo zlé. Z provozovaných a nepříliš udržovaných lázní zbývala poblíž kaple už jen dvě obytná stavení. Torzo lázní ale odkoupil (v druhé polovině 19. st.) pražský fiakrista Kofroň a obnovil lázně a s nimi i hostinec. A lázně zase úspěšně fungovaly. Definitivně zanikly až za jejich dalšího majitele, místního brusiče skla, jménem Karban. Fyzicky pak byly zbořeny kolem roku 1900 při stavbě železnice, která tu od té doby vede po břehu řeky Sázavy.
Opisuje někdejší vozovou cestu, mezi kaplí a řekou, která ale někdejším lázním nijak nevadila. Z ruin, zbylých ze sklepení jedné ze zbořených budov bývalých lázní, později vznikla romantická napodobenina Prokopovy jeskyně, do níž se chodili modlit i mniši spravující sázavskou farnost.
Objekt ale v průběhu času chátral. V roce 1924 byl proto zrekonstruován. Stalo se tak vlastním nákladem rodiny Krátilových. A to i přes odpor některých, pro levici horlících, obyvatel Sázavy, převážně učitelů. Dokonce se až uvažovalo o zboření tohoto objektu. Naštěstí se tak ale nestalo a v roce 2010 došlo k zásadní záchranné akci. Město Sázava se rozhodlo okolí studánky i s kapličkou opravit. Oprava kapličky a parková úprava okolí proběhla z let 2009 – 2010, byla financovaná z dotace Státního zemědělského intervenčního fondu a za podpory Místní Akční Skupiny (MAS) Posázaví. Na závěrečné oslavy přijel i arcibiskup pražský, Dominik Duka, jenž při té příležitosti kapličku vysvětil.
A proč Vosovka?
Uvádí se, že kaplička má neoficiálně názvů víc (V Lázních a U Prokopa). Vosovka je název obdobný názvům jiných studánek z okolí spojených se svatoprokopskou tradicí. Studánky Rakovka, pod Bílým Kamenem a Habrovka, v Čeřenicích. Podle jazykozpytců je název Vosovka odvozen od osiky, stromu z čeledi vrbovitých, jenž dorůstá výšky 20 metrů, má široce rozvětvenou korunu a dobře se mu daří v blízkosti vod, jako zde okolo Vosovky.
Co našemu oku uniklo…
K studánce se váže ještě další pověst. O čertovském otisku pařátu na křtitelnici. Jsou tam dosud patrny otisky pěti prstů čertova pařátu. Dovolíme si volně citovat i tuto pověst:
Sv. Prokop u studánky, z křtitelnice, za svého života, s oblibou křtil malé děti. Nad křtitelnicí vždy pronesl křestní modlitbu: „Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého". Bylo to ale ještě stále v počátcích křesťanství u nás, a tak jeho počinem, přibývalo v kraji dětí, jež byly díky křtu pod Boží ochranou, a naopak ubývalo těch, co je ohrožovaly temné síly – ďábel. To samozřejmě ďábla, věčného Prokopova rivala, zlobilo. Proto po jednom ze křtů vztekle zaryl drápy pařátu do dna křtitelnice, ve snaze rozbít ji a snad i hodit na sv. Prokopa. Ve křtitelnici ale zbyla ještě svěcená voda a jeho drápy mu uvízly v jejím dnu tak, že se od ní nemohl odtrhnout.
Viděl, že je zle a prosil svatého Prokopa, aby jej osvobodil. Ten mu odpověděl: "Vím, že budeš žít a škodit dotud, dokud budou mít lidé ve svých srdcích pro tvé zlo ještě nějaké místo. Proto, pro výstrahu a varování všem, kdo by chtěli využít tvých nečistých sil, zůstanou navždy otisky tvých pařátů na křtitelnici. Buďsi svobodný, neboť i lidé mají vůli svobodnou a mohou se svobodně rozhodovat pro dobro či pro zlo."
Škoda. Často zdůrazňujeme, že na svých poznávacích cestách záměrně neděláme detailní přípravu, abychom pak nechodili a jenom neodškrtávali, že to, či ono, bylo viděno a najito. Máme samozřejmě hlavní cíle domyšleny, na týden rozvrženy, ale jinak se necháme unést tím, co nás upoutá. I za cenu, že nějaký významný „detail“ přehlédneme. Stalo se tak i s drápy páně Pekelníka. Neviděli jsme je a ani nehledali. Ďáblu to vadit nebude a nás šálit také ne.
A co v nás zůstalo
Naše vyznání městu Sázava, jež na nás opravdu silně a pozitivně zapůsobilo, bylo lze vyčíst z našich devíti předchozích článků městu Sázava věnovaných. Nejsme sice aktivní věřící, ale možná i přes to nad námi držel ruku sám sv. Prokop. A jeho vlivem jsme se ve městě Sázava a blízkém – vzhledem k šedinám a fyzickým možnostem – už jen, velmi blízkém okolí, cítili mimořádně dobře a volně. Ať už při procházkách podél řeky (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/reka-sazava-a-mesto-sazava-aneb-vodacky-raj-mezi-dvema-jezy-stredniho-toku-zlate-reky/ ), při toulkách městem (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/mesto-sazava-aneb-mesto-mnoha-atributu/ ) i přírodou (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/sazava-aneb-mesto-v-zeleni-ktera-tesi-mysl-leci-dusi-a-uklidnuje-nervy/ ), čtvrtí Černé Budy, či okolím Huti František (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/sazava-mesto-skla-aneb-184-let-sklaren-kavalier-ci-kdyz-frantisek-kavalir-zazehl-s-prvni-huti-sklenenou-historii-mesta/ ) a zejména pak, po starobylých Dojetřicích. Vliv sv. Prokopa jsme vnímali samozřejmě hlavně v Sázavském klášteře a v tamní - k meditacím svádějící - klášterní zahradě (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/sazavsky-klaster-aneb-tam-kde-na-vas-zapusobi-nejen-duchovni-sila-ci-ozvena-lepsich-casu/ ). Ale to opravdu nejsilnější opojení městem Sázava přišlo až na samém konci našeho krátkého týdenního pobytu, při naší návštěvě Studánky Vosovka.
Snad nostalgií z loučení s krásným pobytem, jako zázrakem vytrženým z apokalyptických běsů celoroku 2020, jehož léto dávalo alespoň zdání, že svět dosud nezaniká, že vše je zase jak by mělo být, bývalo a snad nadále někdy bude. A zatím rozhodně takový není.
To jsme sice tehdy a tam ještě netušili, ale ten, kdo to zřejmě tušil, byl světec, jenž nás provázel celý náš pobyt ve městě Sázava. Svatý Prokop. On jistě věděl, co přijde, a on nám proto také asi dopřál naposledy si vychutnat doušek jeho zázračné vody a vnímat pak závan zázračně krásného života, jaký nám končí a už nikdy pro nás takový, jaký býval, nebude.
A tak v nás zůstává už jen zázrak krásně prožitého života, jehož konec se sice blížil zákonitě, ale takový, jaký jsme si rozhodně nikdy ani ve snu nepředstavovali.
Usedli jsme na lavičku, u kapličky a bezděčně propadli klidu, velebnému tichu, povznášející atmosféře a touze, aby to, co cítíme, neskončilo, aby se už nikdy nic zlého nedělo a abychom zde zůstali a splynuli s tím místem. Rozplynuli se a nemuseli vracet tam, kde je vše naruby a bez naděje. A to jsme netušili, co nás v druhé polovině roku 2020 ještě očekává…
Kdyby si člověk mohl vybrat místo pokojného skonu, snad dáno dobou, snad stavem našich myslí, snad okolnostmi stavů našich těl, volili bychom jednoznačně: U studánky Vosovka, u kapličky svatého Prokopa.
Sbohem město Sázava, sbohem světče, sbohem vše a všichni, co jste. A svatý Prokop a s ním i všichni svatí, pomožte všem, co tu – snad - nadále ještě budou…
Díky město, Sázavo.
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková