Město na řece aneb původní tragikomické drama o lásce z roku 2020, se dnes stalo až příliš vážným aktuálním sdělením…
Město na řece
Tragikomické drama o lásce
Lotyšsko, ČR, Litva 2020
V kinech od české premiéry:
7. dubna 2022
Na pozvání Mgr. et Bc. Tomáše Tetivy, vedoucího Odboru rozvoje a vztahů s veřejností
Židovského muzea v Praze, jsme měli příležitost zúčastnit se novinářské projekce filmu Město na řece, která se konala v Maiselově synagoze.
Film, oficiálně trojnárodní produkcí a tvůrci, deklarovaný jako „tragikomické drama o lásce“, vznikl již v roce 2020. Tedy v čase, kdy byl celý svět zmateně a děsivě ponořen plně do problémů spojených s pandemií Covidu, což samozřejmě poznamenalo i jeho národní premiéry a distribuci. Osudovým kouzlem nechtěného se tak široká distribuce filmu posunula a kouzlem nechtěného, jsme se naší české premiéry dočkali až v těchto dnech, kdy děs z pandemie zcela přehlušil děs daleko horší válka v evropské Ukrajině, vedená velmocensky nevypočitatelným Ruským živlem. A najednou se z onoho původního „tragikomického dramatu o lásce“ stalo něco víc. Vážný apel varující před tím, že dějiny se mohou - a také tak, žel, od věků činí - opakovat. Byť v jiné aranži a jiných dekoracích. Za to ale až neúprosně…
O filmu před filmem
Tragikomické drama o lásce a ztrátách Město na řece, natočil lotyšský režisér Viesturs Kairišs (Sibiřský deník, 2016). Vznikalo v nezvyklé české koprodukci a s mile překvapivou českou hereckou účastí. Jednu z hlavních rolí totiž ztvárnila zatím zase ne až tak všeobecně známá česká herečka, Brigita Cmuntová (Bábovky, 2020) ztvárňující postavu židovské dívky Zisly. Dívky, do níž se bezhlavě zamiluje hlavní hrdina, výtvarník, malíř duší i umem, profesí však (zatím?) písmomalíř, Ansis (debutující, ale naprosto věrohodný neherec, Davis Suharevskis). Má kliku. Se svou inertní profesí, nachází plné uplatnění, ba vytížení, za všech městem na řece se převalujících režimů (cedule a směrovky potřebuje a k obrazu svému důležitě mění, každá z právě vládnoucích vlád).
Lotyšsko-česko-litevský snímek vypráví svěže a s nadhledem až skoro pohodovým, příběh člověka, který se v krátkém časovém úseku ocitá postupně uprostřed tří totalit: v autoritářském režimu předválečného Lotyšska a pak, v době druhé světové války, v střídající se éře totalitního komunismu, pak zase pro změnu nacismu a s jeho porážkou opět směřuje k tomu totalitnímu komunismu. Z dějinným odstupem, vlastně neuvěřitelně absurdní a groteskní situace. Trvalá kafkovská atmosféra. A do toho láska ke dvěma ženám. Postupně i najednou. A jak to tak bývá, ta co on chce, láska marná a to hned z více důvodů, k té co on zas tak moc nechce, zatímco ona jeho bezmezně, vlastně také. K tomu četná a nutná i zbytečná důležitá morální rozhodnutí. To vše provází hlavního hrdinu napříč krutými i lyrickými dějinami východní Evropy minulého století. Jako skoro nestranného pozorovatele, přicházejícího k tomu všemu jako slepý k houslím, ale také jako myslícího člověka, s vnitřními pohnutkami které sice nevedou k transparentním krokům, ale k vnitřnímu pocitu čistého svědomí a z vnějšku vnímatelného osobního hrdinství. Zkrátka a dobře, anotačně, věcně, drama z předválečného Lotyšska o Ansisovi, prostém malíři městských cedulí. Osoby, jejíž profese je platná vždy, ať už se přes hranice valí kterýkoli režim. Co na to ale Ansisova duše? Prostě tragikomické drama o lásce. Tečka. Ale je to opravdu tak jednoduché a přímočaré?
O filmu po filmu
Děj filmu lze vyprávět, hodnotit a sdílet s ostatními. A děj Lotyšsko, Česko, Litevského filmu s názvem Město na řece lze předem naznačit průvodní producentskou anotací takto:
Film vypráví příběh člověka, který se v krátkém časovém úseku ocitne postupně uprostřed tří totalit: v autoritářském režimu předválečného Lotyšska, v éře komunismu a později v nacismu.
To samo o sobě už předem naznačuje možné peripetie scénáře i osudů sice fiktivních postav. Nejde zde totiž přímo o nějaké konkrétní a reálné osudy těch čtyř či pěti hlavních postav. Ne, ale tyto postavy, jsou jakousi kompilací, personifikací, esenci většiny (!) obyvatel nacházejících se v dané době, v dané lokalitě. A to už zase jen takové nějaké „tragikomické drama o lásce“ rozhodně není. Zejména, když film sledujeme pod dojmem současné situace na hranicích Evropy. Najednou si totiž silně uvědomujeme, nabízející se podobnosti, dějové zvraty a onu – žel – ne, zas tak moc, nereálnou možnost spirály současného konfliktu.
A k tomu, jako podtón, nevnucující se, netransparentní, ale silná, mimořádně skvěle podaná a rozvržená otázka židovská. Platná zdaleka ne jen do vymezené lokace a doby, ale aplikovatelná v dané době na celou Evropu a své jedovaté výhonky vystrkující vlastně až dodnes. Není mnoho snímků nastiňujících osudy židovstva tak elegantně, a tak silně, jako v tomto filmu, který je přece vlastně „jen“ takovým „tragikomickým dramatem o lásce“…
Malá náhoda, ale s velkou rezonancí
V této době probíhá připomínka režijní osobnosti Jiřího Menzela. Probíhá minifestival nazvaný Pocta Jiřímu Menzlovi. Proč to zmiňujeme, protože přijel na pozvání Olgy Menzelové i slavný Otík. Proslulý to naiva z Vesničky mé střediskové, maďarský herec János Bán (66). A právě jeho role v nezapomenutelném filmu českém, připomíná naivitu Anise z filmu Město na řece. Jen v zásadně jiných dějinných souvislostech. A není samozřejmě duševně mimo, jako byl Otík, ale i on je postavou vláčenou od události k události, od trapasu k trapasu a v případě Anise, od rozhodnutí k rozhodnutí. Davis Suharevskis, ač neherec, či možná právě proto, byl ideálním naivou pro daný příběh.
Poslední slovo - o české stopě
Zmiňována je především a právem, česká herečka, textařka a zpěvačka Brigita Cmuntová (mimo jiné: seriál První republika (2017 – 2018, film Vybíjená – 2015 nebo Bábovky - 2020, ve filmu Město na řece, židovská dívka, Zisla. Dívka bojující sama se sebou stran lásky, bojující o své bytí stran společenského postavení a hlavně a především, bojující o přežití vzhledem k svému židovskému původu. Který nezapře, a ani nemíní, jen hledá cestu jak žít dál a neskončit tak jak je jejich národu nalinkován osud. A nejen co se holocaustu týče. Ono je to i v dalších režimech a ideologiích tak nějak zakotveno. Brigita Cmuntová ve své roli zmítané situací ode zdi ke zdi, přímo exceluje.
Ale ona česká kooprodukce na filmu nekončí touto klíčovou postavou. Nečekané, ale dokonalé je ozvučení filmu. Atmosféru dotvářející a děj posouvající. I zvuk je českou stopou, na doslova nepřeslechnutelnou, neboť je dílem dvou českých mistrů zvuku, Roberta Slezáka (mimo jiné: Jan Palach - 2018, Promlčeno – 2020 nebo Poslední závod – 2022)
a Ludvíka Bohadlo (mimo jiné: seriál Láska v čase korony – 2020, film Tenkrát v ráji – 2016 nebo Sklep – 2018).
Text: Richard Koníček
Snímky: 8Heads Productions / Klara Khine Distribution
Město na řece
(Piļsāta pi upis)
Tragikomické drama o lásce
Lotyšsko, ČR, Litva 2020
režie Viesturs Kairišs
Stopáž: 118 min
Předloha: Gunars Janovskis (kniha)
Scénář: Viesturs Kairišs
Kamera: Gints Berzins
Hudba: Juste Janulyte
Produkce: Guntis Trekteris
Střih: Armands Začs
Zvuk: Robert Slezák, Ludvík Bohadlo
Scénografie: Ieva Jurjāne
Hrají:
Davis Suharevskis, Agnese Cīrule, Gundars Aboliňš, Brigita Cmuntová, Juozas Budraitis, Aidas Jurgaitis, Guntis Pelna, Maris Susejs, Imants Slisans
Festivaly:
24th Tallinn Black Nights International Film Festival, Estonsko, 13. - 29. 11. 2020 – hlavní soutěž
33. Festival Finále Plzeň, Česko, 25. - 30. 9. 2020
Gershman Philadelphia Jewish FF, USA, 7. - 21. 11. 2020
New York Jewish Film Festival, USA, 13. – 26. 1. 2021
Jewish International Film Festival (JIFF) 2021 Austrálie, 17. 2. — 24. 3. 2021
29. Dny evropského filmu, Česko 6. - 13. 4. 2022 - sekce Hvězdy
62. Zlín Film Festival – mezinárodní filmový festival pro děti a mládež - 26. 5. – 1. 6. 2022 - sekce Nový český film a TV