Martina Smutná: Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme aneb když v postavení obyčejných žen se dodnes nic nezměnilo...
Galerie NoD – Praha
27. 2. - 23. 3. 2018
Na vernisáži nové výstavy Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme , jejíž autorkou je Martina Smutná, byla autorka osobně přítomna. Výstava Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme se věnuje kontroverznímu období československé historie. Nenárokuje si vykládat minulost skrze příběhy hrdinství či teroru. Na pozadí událostí spojených s únorem 1948 si vybírá tematickou linku všedního života, zaměřenou na naději obyčejných lidí ve stabilní, sociální a bezpečný stát.
Prostřednictvím expandovaného malířského média a audiovizuálního formátu pracuje s dobovým zobrazováním ´nového typu ženy´ a sleduje počáteční fázi budování socialismu z hlediska konceptu ženské emancipace. Výstava vznikla ve spolupráci s autory a autorkami z historického i uměleckého odvětví.
Akci zahájil kurátor výstavy Pavel Kubesa, poté hovořila Martina Smutná.
Výstava Martiny Smutné Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme spojuje dvě témata,
o kterých česká společnost stále mluví buď s rozpaky či naopak emotivně a vyhraněně.
Jsou to témata postavení žen a historie komunistického režimu.
Rozpaky u obou témat spolu možná souvisí.
Posedlost výročími letos nemohla minout ani alternativní kulturní prostory,
únor 1948 je ale mezi nimi tím, které ukazuje,
jak složité je ustavit společný příběh o tom, co a koho je třeba připomínat.
Represe, které nastaly po komunistickém puči v únoru 1948,
hodnotíme jednoznačně jako tragické, neumíme ale pak vysvětlit,
proč se jim většina společnosti nepostavila
a proč příklon k levicové politice po druhé světové válce část společnosti vítala.
Budovatelské období komunistického režimu sebou přineslo uskutečnění radikální sociální politiky.
V souladu s marxismem, který do středu lidského života staví práci,
se ve vztahu k ženám projevila především snahou o jejich zapojení do placené práce.
Byla zavedena opatření v oblasti zákonodárné (zavedení mateřské dovolené, vznik školek i jeslí),
ekonomické (podpora služeb pro domácnosti)
i ideologické (obrazy jeřábnic či traktoristek v náborových plakátech i populární kultuře).
Reálně však tato emancipační politika naplněna nikdy nebyla
- ženy spíš než na pozicích jeřábnic
pracovaly na špatně placených pozicích v továrnách,
školky ani slibované konzervované potraviny nebyly dostupné,
a tak se po práci ženy staraly o děti a zavařovaly, stejně jako dřív.
Kampaně o nové socialistické ženě především nikdy nepřesvědčily nižší stranické funkcionáře,
a postupně radikální rétoriku opustilo i nejvyšší vedení KSČ.
Ve 2. polovině 50. let nahradila oslava žen-jeřábnic opět oslava žen-matek.
Paradoxně tak ve střední Evropě vznikly režimy,
které proklamovaly rovnost pohlaví a vytvořily pro ně podmínky, hodnotově ale zůstaly konzervativní.
Tato rozpolcenost se projevuje dodnes v životě žen,
které jsou zapojeny do placené práce,
po ní ale automaticky nastupuje ´druhá směna´ v domácnosti
a tato situace je většinou společnosti přijímána jako ´přirozená´.
Jsou to ale reálné zkušenosti a vzpomínky žen, na které se máme zaměřit,
pokud chceme mluvit o tom, zda emancipační kampaně měly vliv na život společnosti.
Využily ženy možnosti, které se jim nabízely nebo je vnímaly jako iluzivní?
Historická věda ale takové zkušenosti zatím opomíjí,
částečně protože nezapadají do rámce,
ve kterém o budovatelském období komunistického režimu přemýšlíme.
Možná to může být právě umění,
které dokáže nejlépe ztvárnit napětí mezi současným obrazem komunistického režimu,
jeho ideologií a vzpomínkami na něj.
(text: Karina Hoření)
Martina Smutná
- studovala v ateliéru malby Vladimíra Skrepla na AVU
- během studií absolvovala několik stáží napříč výtvarnými disciplínami od sochařství, keramiky, až po konceptuální umění
Martina Smutná
často vytváří výstavy na principu spolupráce, např. s Lucií Rosenfeldovou a Alžbětou Bačíkovou.
V rámci Ateliéru bez vedoucího se zabývá tématy společné tvorby, kritiky,
nebo taktik kolektivního rozhodování.
Svou uměleckou činnost chápe jako způsob vykročení
proti konkurenci jako hlavnímu principu organizace umělecké práce i vzdělávání.
Dosavadní práce Martiny Smutné se pohybuje na pomezí malby a objektových instalací.
Smutná rozvíjí možnosti propojení malířství a scénografie skrze vztah objektu k prostoru.
V minulosti se zabývala formami manipulace a způsobů boje za úspěch často zasazených do dětského světa.
V poslední době se vrátila k malbě a snaží se problematizovat její pozici v současném depolitizovaném uměleckém světě.
Kurátor: Pavel Kubesa
Spolupráce: Kateřina Konvalinová, Max Máslo
110 00 Praha 1
Dlouhá 33
Máme otevřeno:
po – pá: 10.00 – 22.00 hodin
so – ne: 14.00 – 22.00 hodin
Vstup: zdarma
P.S.: jak to vidíme na www.www-kulturaok-eu.cz z pozice seniorů
Výstava je velmi přínosná, protože upozornila na sice socialistický ´nový typ ženy´,
ale domníváme se, že současná generace mládí (zejména dobře situované manažerky) vůbec nechápe,
že současná situace obyčejných žen je mnohdy ještě horší
- máme tu nové jevy, které jsme my starší tehdy neznali:
nezaměstnanost žen, bezdomovectví žen, šikana a domácí násilí,
nefungující zdravotnictví (pořadník na operace se stále prodlužuje z /ne/pochopitelných důvodů),
opovrhování seniory nad 50 let při jejich zaměstnávání v podnicích,
platební neschopnost zaměstnavatelů vůči zaměstnancům
(citujeme slova jednoho soudce: neplatit faktury /za odvedenou práci/ není trestný čin)
předčasné důchody (z toho plynoucí nedostatek financí a bída),
neúcta ke stáří
(např. arogance mladých ke starším na chodníku - kde už se nechodí vpravo, ale hrdě napříč),
neúcta k přírodě
(v domě bohatá rodina žije zřejmě jen ve svém virtuálním světě,
odpad netřídí
(naopak svým odpadem v jednom obřím černém pytli včetně dětských oděvů, pivních lahví a potravin)
zaplní popelnici za naše (nájem vč. služeb) peníze
a jen se diví, proč třídíme a co to roznášíme za tašky do příslušných kontejnerů?!,
které zřejmě nevidí,
i když jsou shodou okolností kontejnery na třídění umístěny přímo před naším domem
a už jen rachot vysypávaných lahví komunální službou musí tyhle lidi bohaté, leč duchem chudé přinejmenším budit...)...
a už vůbec není pravda, že školky nebyly tehdy dostupné, naopak dalo se vybrat místo...
Hodnocení: 79 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva - artmap)
Foto: © Ing. Olga Koníčková