Makové panenky Lucie Červenkové aneb příběh jedné etapy, jednoho života, jedné citlivé ženy
Makové panenky
Lucie Červenková
Žánr: Poezie
Vydalo nakladatelství Pointa
Ve společnosti Albatros Media a. s.
Grafická úprava a sazba: Marie Artmanová
„Když se starý svět rozpadne,
rodí se nový.
Básně jako kronika intimního přerodu,
hledání sebe sama,
nové lásky a
odvahy žít naplno.
Po 16 letech opustila partnerku a znovu našla slova.
Intimní zpověď o bolesti z rozchodu, hledání sebe sama a odvaze začít znovu.
Cesta za vnitřní silou plná samoty, bolesti, radosti i nové lásky.
Nahlédněte do autorčina nitra.
Do světa, kde se prolíná smutek s nadějí,
melancholie s vášní.
Pro všechny, kdo věří v lásku, i když se zdá ztracená.
Pro každého, kdo ví, že nejdůležitější je milovat sám sebe.“
Nakladatelství Pointa, anotace knihy
Trochu jiná sbírka básní
Není zase tak moc básnických sbírek, které tvoří ucelený - skoro až deníkový – záznam prožitků jedné životní etapy ženy, která se nebojí svůj příběh nabídnout ostatním. A přiznat v něm svoji orientaci, své bolesti po rozchodu, který pro ni byl roven zhroucením světa. Ale nejde o žádné nářky a žalmy, autorce jde o to, že žít se musí i po citové ztrátě, že žít a tvořit se musí dál, vzdor všemu a všem, a že vždy je možné začínat znovu. Najít v sobě vůli překročit ten bod zlomu, vyrovnat se s tím co bylo, najít si zase svoji vlastní půdu pod nohama. Srovnat si myšlenky, zážitky, pocity, události a vztahové vazby a udělat za vším i za sebou ono příslovečnou tlustou čáru a vykročit zase znovu vpřed. Není to snadné, autorka jak sama ve svých básních doznává, není ze železa, není neotřesitelná. Musí sama v sobě opravit vše, co v ní bylo špatně nastaveno, a rozjet svůj život, své touhy, svou roli ve svém životě znovu a lépe. Sbírka Lucie Červenkové, je strhující tím, že čtenář, i čtenář, i když asi prioritně především čtenářka, spoluprožije jak propad do hlubin nejtemnější, ztrátu naděje i onoho světla na konci tunelu, ale prožije i vůli po životě dál a jinak, tápání v sobě samé a pak jako uvolňující katarzi nové zrození sebe sama a nové lásky. Lásky, které k žití patří, bez níž je žití živořením, a její zrod, je vláhou do duše a impulzem k dalším krokům. Trochu poučeným, trochu stejně navždy ve vzpomínkách citlivým, ale ukončeným a vyrovnaným do životní knihovny jako jedna z mnoha předchozích i následných knih.
Poslání sbírky Lucie Červenkové ale není jen její vlastní veřejná a hluboce emotivní zpověď, ale také návod pro ostatní, peříčko naděje, že nikdy nic nekončí úplně definitivně, že vše může pokračovat. Jinak, protože do jedné řeky se opravdu nikdy nedá vstoupit dvakrát, ale pokračovat jde. Poprvé, podruhé, po sté, je-li to třeba. Lidský osud už bývá takový, tak ho tak berme. Definitivní je jen konec fyzického bytí. Možná, kdo ví…
O sbírce povšechně
· Sbírka Makové panenky obsahuje víc jak tří desítky básní psaných výhradně volným veršem.
· Básně jsou převážně středně dlouhé, členěné do nepravidelných odstavců dle významu a autorčina důrazu.
· Nejběžnější formou je tzv. „ichforma“ čímž autorka dává nahlédnout do svého nitra a do své duše.
· Básně vznikaly jako automatické reakce na události celého příběhu a tudíž vedou čtenáře k důvěrnému sledování všech peripetií s tím příběhem spojených.
· Čtenáři se tak stávají téměř autentickými účastníky všech událostí vyjádřených jednotlivými báněmi.
· Název sbírky Makové panenky, je převzat z titulu jedné básní do sbírky zařazených.
· Sbírka vyšla ve formátu 145 x 105 mm, tedy v intimním kapesním formátu vhodném do dámské kabelky, kam je ostatně určena především, ale klidně i do pánské kapsy, v níž také určitě najde odezvu a nejedno souznění.
· Vždyť příběh lásky není přece dán nějakou skladbou pohlaví, odvíjí se od míry citů bez ohledu na takové generové nepodstatnosti.
· Sbírka je ilustrována samotnou autorkou, která je také nadanou malířkou, o čemž svědčí úspěch dvou prvních dosud uspořádaných výstav konaných vždy příhodně v alternativních prostorách.
· Do knihy byly použity obrazové předlohy v barvě, ale pro vyšší míru intimity jsou v knize použity v příhodnější verzi – černobílé. Jeden z ilustračních obrázků tedy připojujeme v knižní podobě i v originální verzi kolorované.
· Abychom alespoň trochu naznačili styl jednotlivých často až moudře a jemně filozofujících básní, dovolíme si z některých citovat určité pasáže.
· Chápeme, že tím může a jistě dojde ke zkreslení celých básní a vlastně i celé sbírky, ale pro čtenářskou orientaci to považujeme za vhodnou „návnadu“ a pádný důvod, sbírku si opatřit celou.
· Sbírka je zatím běžně v prodeji v celé šíři a variantách distribuční sítě. Ve vybraných obchodech je dostupná i v pultovém prodeji.
Procházka prvotinou, která je zralá, neboť ji dozrával sám život..
Sbírka začíná básní Lucius (str. 7), která nás zavádí na samý počátek děje:
„… Jsi zahalená nocí v černém závoji,
hvězdy poseté vesmírnou oblohou.
Černé vlasy halící tvé nahé tělo,
odkrýváš ve snu hudby intimní záležitosti.
Odehráváš poslední píseň
a chvějící se hlas odhaluje tvé niterné pocity.
V záři reflektorů tebou prorůstají květiny
v nejkrásnějším rozpuku zrození…“
Z básně Černý plášť (str. 15), sledujeme autorčinu bolest, se kterou si neví v dané chvíli rady a volí v pudu sebezáchovy únik do vzpomínek, z nichž nám náš milosrdný rozum uchovává povětšině raději ty pozitivní:
„… Pokrytá černým pláštěm v nevědomí dětských zranění
Otevírám se radosti, blíže svému srdci
Uzavírám bolest trvající věčnost
Mezi časem spánku a bdění
a vracím se do vzpomínek….“
Avšak nejen ty hezké vzpomínky nám rozum, alespoň v co nejkratší době od události, než je zavalí události nové, chtě nechtě připomíná. Čteme o tom i v mrazivě básni Zima (str. 18):
„ … Objímáš mě a já vím, že Nyní je to naposled
Obejmu tě
Vybíhám, hledám, v dáli mi tak známou postavu
Propadám se do zmatku
Chci vše zastavit…“
Láska, i když se zdála stálá, má tu vlastnost, že se náhle rozlomí na dvě půle. Na tu odmítání a zániku a na tu co mohla trvat na věky. Zaznívá to i v básni Zlatý drak (str. 20):
„ … Viděla jsem milovat se dva Anděly. Cítím jejich lásku.
Jak se milují a nemohou zastavit sílu vášně.
Uběhlo tisíc let, než jsi našla ke mně cestu.
Ty smrtí jsi a já věčným životem.
Protipóly Jin a Jang….“
Po zlomu se do hlavy, srdce i duše hrnou otázky. Co bylo, co nemělo být, co se zdálo a co se nepoznalo. Jakési vnitřní shrnutí přináší například báseň, Co odnáší řeka (str. 24), kde si autorka klade řadu zásadních a přelomových otázek:
„ … Co neříkáme nahlas, o čem vedeme své vnitřní dialogy?
Co si myslíme a úmyslně vypouštíme?
Jak se veřejně vyjadřujeme?
Jak působíme vědomě i nevědomě na okolí?
Kdo jsme a kým chceme být?
Kdo doopravdy jsme a odkud pocházíme? …“
Na otázky se musí najít odpovědi, alespoň takové, aby se bylo od čeho potom odrazit, chceme-li jít, kráčet, pádit, letět dál. A není to snadné. Uvědomění sebe sama po nečekaném a drsném pádu, je nelehká, ale nezbytná věc. Autorka o tom píše v básni Vesmír (str. 28) z níž citujeme jen závěr:
„ … Jsme hvězdami, planetami i vesmírem,
odrazem světů ukrytých uvnitř nás samých.
Dívám se do sebe a cítím svůj vnitřní vesmír
Mohu plakat i se smát
Objevovat
Světy neznámé …“
Když se ten nečekaný a krutý pád zastaví a člověk se ocitne tam dole, je zraněn, ale má zase pevnou půdu pod nohami. Zranění se zahojí a pevná půda dává šanci těm, co se nepodají a zůstává jim jen šrám, jako památka na minulost, ten se odráží znovu ode dna. Autorka o tom píše v jednoznačné básni Zranění (str. 30), kde prvně dospívá k novému sebeuvědomění ve znovunalezeném Já:
„ … Slyším píseň Runnig Away With You (Christian Löffler)
V ruce držím mobilní telefon. This Is Goodbye (Moby)
Vracím si důvěru, v sebe i v druhé
Jsem dravým ptákem,
beru si zpět svou svobodu a dávám si volnost….“
Otázka, kam a jak po tom výstupu nitra své beznaděje je složitá. Jak – znovu a lépe – jak jinak? Jak vůbec? Trochu tápání to dá, ale autorka je na dobré cestě a tíseň a temno se ztrácí v dáli, rozbřesk naznačuje směr. O tom všem je báseň s příhodným názvem i tématem Naděje (str. 34) z níž citujeme jednu sloku:
„ … Jednoduché krásy běžných životů
Zapomínáme a propadáme se do touhy
Tahy, tam a zase zpět
V hudbě se propadám hlouběji ke svému nitru
Občas se ztrácím …“
Tak jako po pádu setřeme z šatů prach, tak musíme z duše setřást zátěž bolesti. Chce to sílu, chce to rozhodnutí, chce to neštítit se očisty. A hrdě se vydat za novým žitím, a snad, i za novou láskou, bez níž život není. K tomu se rozhodla i autorka a z její básně Hvězdný prach (str. 38) citujeme maličký úryvek:
„ … Blouznila a ztrácela se v bludných myšlenkách
o smrti a bolesti.
Přivolala jsme na pomoc anděly. Cítila jsem démony.
Nemám strach, jsme kouzelnice a znám svou moc.
Už nebudu se schovávat jako bezmocné dítě …“
A srovná-li se v sobě krok i duše, lze jít vstříc světu s otevřenou náručí. Je ostatně na čase. Neboť nemoc z lásky se dá opravdu pořádně vyléčit jen láskou. A vstřícné srdce si své útočiště najde. Nemine podobně zanícenou duši a srdce začnou bít týmž rytmem. Celkem jasně to zpracovává autorka ve své básni Klub (str. 40), z níž vyjímáme jen jeden kratičký a zřejmý úryvek:
„ … Nebráníš mi, ale podvoluješ se.
Přejíždím po tvých prsou při tanci tak,
Že si nikdo nevšimne, nebo mi to je jedno…“
Potkání přináší poznání a objevování a první společné zážitky. Silné, nejsilnější. Takové, které se vderou do mysli a utkají tam pavučinu, do níž se pak spřádá veškeré další bytí. Bytí, jež provází úlevný výdech. V básni Řím (str. 44) se s tím autorka svěřuje v mnohomluvných náznacích:
„ … Vstáváme do nového dne s modrou oblohou.
Vítají nás racci mávající křídly.
Bílá velryba plující mezi oblaky společně s vládkyní nebes.
Doznívá ve mně tvá chuť z včerejší vášnivé noci.
Nemohu dýchat z pomyšlení na způsob, jakým mě miluješ.
Slova nestačí k tomu, abys pochopila.
Mé srdce se probudilo z dlouhého spánku….“
Začíná nový život, nová láska, nový svět se objevuje před očima v nitru, nebe štěstí je bez mráčku a uvědomění si toho nového zrodu, činí člověka opojeným krásnem a radostí. Tíha kamenů je odhozena a vznášet se je najednou tak snadné. I to nám sděluje autorka v poetické básni Kmeny života (str. 46). Citujme z ní alespoň malý kousek:
„ … U kostela se skleněnou střechou, do kůry stromu Života
Svůj kámen Přítomnost držím v dlaních
A vnímám zlatavé odlesky slunečních paprsků
Se zavřenýma očima chodím bosá po louce
a cítím prosáklou zemi z deštivých dnů….“
Dobro vítězí na zlem. Ale ne samo. Stálo to mnoho sil, mnoho slz a mnoho zklamání. Teď už je dobře. Vše se zdá krásné, jen tu a tam probleskne nitečka smutku, jiskřička sladkobolné vzpomínky, v trávě osamělá pomněnka. A stejnojmennou básní Pomněnky (str. 53) to zpracován i autorka. Stačí naznačit pár posledních slůvek z téhle básně a rozumíme si. Vášeň přerostla v Lásku:
„ … Dýchám zhluboka a slyším tlukot tvého srdce.
Na paseku honosně nakráčel stoletý jelen.
Můj král, před kterým pokleknu s pokorou v život a lásku.
To pomněnky mi ve snu pošeptali, že přichází Láska.
Báseň, která jméno celé sbírce, se skromně skrývá skoro až na samém konci sbírky. A právem, je tam proto, že příběh prošel třemi základními fázemi krizí, dramatem a následuje vytoužená katarze. Stačí citovat poslední dva verše a porozumíme autorčině tajence a pochopíme, proč báseň Makové panenky (str. 56) dala název celé sbírce. Vrátil se k ní - jí tak vlastní - pozitivní svět:
„ … Uprostřed lesa v makovém poli, kde poletují dvě červenky,
tam se dotýkám země a uléhám do tvé náruče….“
Už na počátku tohoto rozboru zaznělo, že posláním sbírky Makové panenky Lucie Červenkové je tak trochu i návod jak podobný úděl osudu zažít a přežít a pak žít zase jako dřív, ale poučeni o možných záludnostech osudu. Autorka se k tomu vyjadřuje v básni Ze – mě (str. 58). Jasně, pozitivně a mimo jiné i touhle krásnou paralelou:
„… Efekt motýlích křídel nám dává naději
Ovlivňovat naše životy a dotýkat se duší
Setkání, bez použití stroje času …“
Tečka za celou sbírkou je v poslední větě poslední básně, nazvané slovem Kamari (str. 62).
I ten kdo nezná pochopí, že jde o místo snů, kdo chce vědět vše, tak je to starořecká vesnička na ostrově Santorini, tedy v řeckém a myticky bájném souostroví Kyklady. A ona věta zní zcela jasně:
„ … Má svobodná duše se vznáší na Kamari …“
Tak přejme autorce její vytrpěné štěstí a čtenářkám či čtenářům této sbírky vzácnou možnost spoluzažít příběh autorky sbírky Makové panenky, Lucie Červenkové, témě ř v přímé přenose. Pomineme-li výrobní lhůty od dodání rukopisu do vydání knihy. Dokladem je naše dávná přímluva návštěvníkům www.www-kulturaok-eu.cz k podpoře hotového rukopisu, zadaného do systému podpor provozovanému nakladatelstvím Pointa.
Text: Richard Koníček
Ilustrační foto a obrazové ukázky z knihy: Lucie Červenková
Makové panenky
Lucie Červenková
Žánr: Poezie
Vydalo nakladatelství Pointa
Ve společnosti Albatros Media a. s.
Grafická úprava a sazba: Marie Artmanová
Korektura: Hana Jančíková
První vydání: počet stran 64
Vytiskly tiskárny Havlíčkův Brod a. s.
