Lukáš Karbus: Zlomená strana/ Tereza Příhodová: Murure aneb tak trochu zpátky do pralesa
Polansky Gallery - Praha
16. 3. - 6. 5. 2017
Na pozvání galeristy Filipa Polanského jsme se ocitli – a rádi – v příjemném vnitrobloku pod zatím nepříliš šumným stromem (inu jaro teprve začíná) v pozůstatcích typické vnitroblokové industriální architektury, žijící však už nějaký čas uměním.
Autoři výstav byli přítomni a v obložení ctitelů, ctitelek, zvědavců a kolegů, takže bylo milo. Bez formalit, bez podsouvání přemoudřelého zahajovacího slova, připomínajícího namnoze takovéto televizní podkresové smání, v nekonečných pseudoseriálech, abychom jako věděli, že teď to bylo veselé a máme se tedy zasmát. Úvodní slova výstav ale navíc nebývají veselá a začasté, k údivu autora, sdělují divákovi, co si má při pohledu na vystavená díla myslet. Ne, tady v Polansky Gallery si na to nehrají a tak si každý myslí - a může myslet - co chce. A to je dobře.
Dramaturgie Polansky Gallery je otevřená nezvyklostem. Uměleckým, až trochu filozofujícím, a rozhodně prospěšným. Prospěšným divákům, kteří se chtějí zamýšlet hlouběji než jen po povrchu. Dvojgalerie s takovýmto usilováním to nemá nesporně snadné. Najít vždy dva autory, kteří by spolu nějak korespondovali, musí být takříkajíc ´na bednu´ a pro zlost. Ale těžko na cvičišti, lehčeji na bojišti. Čím zamotanější zajišťování, tím údernější efekt. Prostě, jak se rádo v reklamě otřepaně říkává – dva v jednom. A tentokrát se to Filipovi Polanskému povedlo opravdu dokonale.
Ve velkém prostoru galerie se představil Lukáš Karbus s obrazovým projektem nazvaným Zlomená strana a v menším, komornějším a intimnějším prostoru Tereza Příhodová s projektem nazvaným záhadně Murure.
I když má dáma přednost, začneme nezdvořile pánem
Ano, autor těchto řádek je ze staré školy, a tak by dáma měla mít přednost, ale moderní emancipovaná doba to pomalu začíná vidět jinak, tak to prohodíme. Má to svou logiku. Takže Lukáš Karbus a jeho Zlomená strana.
Na první poslech poněkud neidentifikovatelný název, ale klídek, o UFO nejde. I když brnkačka na fantaskno a záhadno a neidientifikovatelno by tu byla. Tak už dost napínání, a k věci.
Zlomená strana je série obrazů (autorův úplně nejnovější se tam skvěl také), věnovaných lesu. Ale není les jako les. Tak jako člověk přetvořil či zpitvořil třeba vlka v pudla nebo čivavu, tak přetvořil či zpitvořil i krajinu kolem sebe. Prostě jsme to tvoři přetvořiví či pitvořiví a z pralesů, které za nás dýchaly, jsme udělali lesy, která za nás sípou, dokud je neumoříme, a pak zdechnem, protože si už ani nevzdechnem.
A stejné je to s architekturou. A stejné je to se vším, nač neviditelná ruka člověka, dnes už i trhu, sáhne. A o tom všem jsou vlastně obrazy Lukáše Karbuse. Karbus to nevidí ještě úplně černě, ale zrovna růžově také ne.
Skvěle to formuloval Jiří Havlíček, kurátor výstavy Lukáše Karbuse Zlomená strana. Dejme mu proto slovo:
„Viditelná podobnost s přírodou se mění v závislosti na autorově vnitřním nastavení. Namísto fotograficky věrných obrazů okolního terénu zachycuje odraz plný momentálních asociací. Přímé čisté hrany přecházejí v rozpité okraje - denní snění splývá s realitou. Podle Jacquese Lacana je reálno traumatické prázdné místo. Neviditelný zbytek, který zahlédneme pouze v trhlinách a mezerách zjevné reality. Když se omezíme jen na to, co vidíme, uniká nám to podstatné. Hranice skutečnosti je stejně nejasná jako hranice lesa…“
I když byla dáma v textu upozaděna, neznamená to, že by snad byla dvojkou
Tereza Příhodová (* 1987 v Třebíči) a její rozsahem menší výstava v Polansky Gallery/Parter nazvaná Murure k obrazům Lukáše Karbuse bytostně sedne. Proč? To musíme nejprve dešifrovat ono záhadné slovo v názvu. Co to je to Murure?
Murure se překládá jako špalíky
To už něco naznačuje, ale moc nevysvětluje. Tak jinak. Murure má i latinský botanický název – Brosimuma cutifolium. A teď to přijde. Jde o dřevěný plod z peruánských And o hmotnosti 20 g, jenž – a to je podstatné - má uklidňující, léčebný, šamanský efekt. Bum! A je to venku! Používá se tedy jako vykuřovadlo, vonná tyčinka a podobně. Vůně je to lehká, dřevitě -kořenitá s jemnými pryskyřičnatými a čokoládovými tóny. Čehož jsme si v intimním prostoru minigalerie s artefakty Terezy Příhodové mohli užít dosyta. Takže?
Zanikl-li na planetě prales a zanikne-li les, buďme pořád optimisty. Život z planety nezmizí. Jen se z té přebujelé přemíry civilizace vrátíme zase do zbytku přírody, ta se na rozdíl od nás vzpamatuje, což už občas v dějinách téhle naší – takzvaně modré - planety předvedla a my začneme zase od začátku. Léčit nás budou šamani. Například. Ne antibiotika, na něž jsme stejně rezistentní už teď. Takže něco v tom smyslu, jak to vidí Christina Gigliotti, kurátorka výstavy Terezy Příhodové nazvané Murure.
Dejme tedy slovo jí:
„V noci před dvěma dny udeřila na ostrov divoká bouře. Pláž byla pokryta ulámanými větvemi a propletenými chomáči vlhkých mořských řas. Ve vší té změti však děti dokázaly rozeznat tělo malého hada ležícího na písku. Nebyl o moc delší než předloktí paže a pokryt byl matně černým a smaragdově zeleným peřím. Opatrně se k němu připlížily. V okamžiku, kdy tvor otevřel oči, celé nebe zčernalo.“
Inu, svět i ten podle Příhodové nebude takový, na jaký jsme si zvykli. A její artefakty o tom vypovídají víc než dost. Autorka totiž nejen že naznačuje, ale ona také v tom duchu vytváří své sochařské koláže. A to tak, že s gustem při nich využívá a testuje vlastnosti posbíraných organických materiálů. Čili trochu mytologie, trochu mystiky a trochu vlastní umělecké vyjádření toho, co bude, až tu nebude takhle pitomá realita dne…
170 00 Praha 7
Veletržní 45
Máme otevřeno: středa – sobota: 14.00 – 19.00 hodin
nebo po dohodě
Vstup: volný
Hodnocení: 79 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček