Loni v Marienbadu/Last Year in Marienbad: Film jako umění aneb na artový film jedině do Kina Rudolfinum
Galerie Rudolfinum - Praha
8. 9. – 27. 11. 2016
Každá galerie, je-li vedena správně a se zájmem, je trochu obrazem toho, kdo ji vede a vtiskuje tvář. Galerie Rudolfinum měla, má a mít bude tvář a zvuk, který jí vtiskává její ředitel Petr Nedoma. Jak nám před zahájením nejnovější výstavy Loni v Marienbadu: Film jako u
mění prozradil, blíží se 100. výstava za jeho působení. A jak jsme si uvědomili už při prvním seznámení se s nejnovější výstavou, vlastně se Nedoma nikdy nijak v nabízeném defilé neopakoval. Zdá se, že studnice jeho nápadů je bezedná a možnosti toho, co vystavovat, tuplem. Nejnovější výstava, jak už název napovídá, je výstavou o filmu. A ne ledajakém. O filmu kultovním, zatracovaném i přeceňovaném, ale hlavně stále živém, mezním a už od svého vzniku bouřlivě diskutovaném. A také napodobovaném či alespoň inspirujícím. A to už plných 55 let. Který film ve světové kinematografii se takového ohlasu dočkal…?
Nejprve tedy o filmu samém…
Když film Loni v Marienbadu vznikl, psal se rok 1961 a projekce byla šok po celém světě (o filmu podrobně viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/loni-v-marienbadu-aneb-kdyz-tajne-nehynouci-laska-je-vzdy-drama/) Tu v pozitivním smyslu, tu ve smyslu negativním. K nám do tehdejší Československé republiky se dostal asi rok po té, a nejprve jako – řekněme - studijní materiál na filmové fakulty. Pamětníci ho tedy viděli. A stejně tak, jako světová veřejnost, i oni se rozdělili na dva tábory. Pro a proti. Když ale tito studenti dokončili své školy, vstoupili do praxe, zrodila se naše, specificky česká, filmová Nová vlna, ukončená brutálně až tanky v roce 1968. Není však nikde doložena přímá souvislost studijních projekcí filmu Loni v Marienbadu a Nové vlny. Ale je naprosto jasná jeho zlomovost v tom, že svět i my u nás si uvědomil, že film může být i vrcholně umělecký. A ví se to od té doby dodnes, akorát, že diktát komerce a touha po vytáčení návštěvnosti a sledovanosti svrhává uměleckou filmovou produkci do kategorie ojedinělé, a do role - komerčně posedlými producenty – filmů přehlížených. To už je obraz současnosti. Vraťme se zpět o víc jak půl století ke vzniku filmu Loni v Marienbadu. Zde ale dáme raději slovo tiskovým materiálům vytvořeným povolanějšími:
„Jako volná adaptace žánru francouzského nového románu, již vytvořil Alain Robbe-Grillet, se film Loni v Marienbadu zapsal do historie řadou ocenění. Již v roce 1961 získal Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu, dva roky poté byl nominován Britskou filmovou akademií v kategorii Nejlepší film a scénář Alaina Robbe-Grilleta byl nominován na Oscara.
Radikalita filmu Loni v Marienbadu spočívá především v rozbití tradičních struktur času, prostoru a reality. Avantgardní hra, jejíž zápletka se odvíjí od otázky, zda se hlavní postavy opravdu minulý rok v Marienbadu potkaly, vychází z uměleckého jazyka, kde samotný styl se stává obsahem.
Geometrické formy, architektonické linie a opakování kompozičních principů jasně odkazují na postupy charakteristické pro vizuální umění. Sám Alain Resnais poznamenal: ´Rád bych vytvořil film, který bude vypadat jako socha a znít jako opera.´
Dílo režiséra Alaina Resnaise L'Année dernière à Marienbad, se stalo jednou z nejcitovanějších klasik poválečného filmu. Vizuální přitažlivostí a novátorským zpracováním inspiroval další filmové i výtvarné umělce, fotografy, módní návrháře a hudebníky…“
Ano, film je tedy jasná věc, ale co ta výstava…
Jak už bylo naznačeno, Galerie Rudolfinum není obyčejná galerie a Petr Nedoma obyčejný galerista. Samozřejmě, že by se prvoplánově nabízelo sehnat pár rekvizit, kostýmů, fotek z filmu a natáčení, něco o hercích a tvůrcích a výstava by byla. Ale to je pro styl Galerie Rudolfinum uboze málo. Takovou cestou by nikdy nekráčela. Jak nám ostatně prozradil Petr Nedoma, tak uspořádat výstavu o zlomovém filmu, o uměleckém filmu a hlavně o jeho vlivu na uměleckou tvorbu všeho druhu se všemi dostupnými přesahy, byla jedna z jeho pradávných myšlenek. Dokonce se nám zmínil v tom směru o jiném kultovním filmu (jenž už i autor těchto řádek prožil na vlastní kůži, a má ji ´husí´´dodnes už jen při pouhé vzpomínce na něj) o naprosto výjimečném britském snímku Zvětšenina. Ale protože Petr Nedoma je zjevný maximalista, odložil tuto svoji lákavou vizi (prý ne ale nadobro, což je skvělá zpráva), neboť objevil něco jiného. Objevil výstavu Loni v Marienbadu: Film jako umění, uspořádanou v minulém roce, premiérově, v slovutné Kunsthalle v německých Brémách. Výstava ho ohromila natolik, že se rozhodl domluvit o jejím přenesení k nám do Rudolfina. Jednání s ředitelem Kunsthalle a současně i hlavním kurátorem této výstavy Christophem Grunenbergem (spolukurátorkou výstavy je Eva Fischer-Hausdorf) bylo mimořádně úspěšné. Jak nás při zahájení pražské výstavy informoval osobně přítomný Christoph Grunenberg, kurátor i té pražské verze, byl z nabídky nadšen, protože zase jeho snem bylo už proto, že v názvu kultovního filmu figurují naše Mariánské lázně, přenést výstavu po ukončení v Brémách do Čech. Slovo tedy dalo slovo a výstava Loni v Marienbadu: Film jako umění se opravdu koná v pražském Rudolfinu. Dodejme, že odborným poradcem té pražské verze výstavy je Tomáš Pospiszyl a autorem architektonického řešení David Korecký.
Výstava o filmu není jen o filmu
První, co mohl být problém, bylo prostorové upořádání výstavy. Rudolfinum nabízí pět prostorných sálů a meziprostory, Kunsthalle má jiný půdorys. Problém se ale ukázal jako přednost a Christoph Grunenberg (na foto dole vlevo), jak nám osobně potvrdil, to uvítal. Původní výstavu přeuspořádal a ve shodě s Petrem Nedomou doplnili navíc i českou reminiscencí.
Dejme ale slovo samotnému Christophovi Grunenbergovi, jenž nás s celou výstavou při jejím zahájení s obrovským entusiasmem a německou důkladností velmi podrobně seznámil.
„Výstava poprvé výrazněji zkoumá kreativní dialog filmu a vizuálního umění a představuje díla současných umělců mezinárodní scény, kteří se odkazují k francouzské filmové klasice. Výstava přináší jedinečná díla tvůrců klasické moderny, jakovou Alberto Giacometti, Giorgio de Chirico či René Magritte, s nimiž film sdílí avantgardní estetiku a kritickou formu. Poprvé tak poukazuje na dalekosáhlý význam tohoto filmu v umělecké sféře, který trvá dodnes.
Vedle soch, prostorových instalací, fotografií a videa zahrnuje i klasickou malbu a kresbu.
Téměř dvoumetrové dílo německého klasika Gerharda Richtera navazuje na film rozbitím reality, jíž Richter zobrazuje fotografií a časopiseckými ilustracemi vytrženými z původního kontextu. Roztrhanou narativní linii typickou pro film převzal do videa americký umělec Vito Acconci. Patrick Faigenbaum využívá fotografie k vytvoření iluze portrétní malby, jež s sebou nese také dlouhá monotónní čekání, kdy modely zamrznou v neosobní, téměř bezduché póze. Vztah iluze a reality zpracovává soubor fotografií Cindy Sherman nebo objekt Jeffa Koonse.
Mnoho současných umělců ikonickou filmovou estetiku také přímo citovalo. Britská umělkyně Marie Harnett pro výstavu vytvořila sérii drobných, detailně propracovaných kreseb zobrazujících dramatické filmové scény. Stejně precizní jsou i kresby Pabla Bronsteina, velkého obdivovatele filmu Alaina Resnaise, které detailně přibližují architektonické prvky od baroka, neoklasicismu až po postmodernu.
Film silně ovlivnil například i módní průmysl.
Jelikož kostýmy původního filmu byly navrženy Coco Chanel, nechal se i Karl Lagerfeld v roce 2011 na módní přehlídce své jarní kolekce v prostorách Grand Palais v Paříži inspirovat filmovou estetikou podtrženou architekturou barokních zámeckých zahrad.
Pohled do zákulisí tvorby filmu otevře výstava také, prezentací historických dokumentů, původních scénářů a fotografií z natáčení. Divák bude ale především uveden do inspiračních zdrojů filmu. Díla surrealistů (Giorgio de Chirico, Paul Delvaux a René Magritte) jsou doplněna o díla Alberta Giacomettiho či fotografie Eugèna Atgeta. Atgetovy snímky zobrazující vhled do Versailleských zahrad tvoří paralelu s několika sekvencemi natočenými současně ve třech německých zámcích Schleissheimu, Nymphenburgu a Amalienburgu u Mnichova.
Variace původní brémské výstavy je v Galerii Rudofinum je doplněna o instalaci Jána Mančušky a zvukovou nahrávku Věry Linhartové a zasazením do neorenesančních prostor Rudolfina navazuje instalace i nový dialog s historickou architekturou výstavních sálů.
A tak zbývá už jen zhlédnout citovaný film
Nevyčerpatelnost invence Petra Nedomy jsme již připomínali. Další důkaz je průlomová událost. Leta se diskutovalo o vhodnosti provázání hudební složky budovy Rudolfina a složky galerijní. Tato výstava konečně našla vhodné řešení. Jedna z prostor Rudolfina, Sukův sál, se příležitostně stane - v případě této výstavy - kinem, kde se bude promítat (nejen) film Loni v Marienbadu, a nadále bude tento prostor využíván i ve vhodně tematizovaném využití také při dalších výstavách. Jednou k hudební produkci, jindy k dalším projekcím filmovým. I o tom byla samozřejmě při zahájení výstavy řeč. K tomu citujeme z dokonalých tiskových materiálů:
„Film Loni v Marienbadu se bude pravidelně promítat v Kině Rudolfinum v Sukově síni.
Kunsthalle Bremen vydala katalog Last Year in Marienbad - A Film as Art s texty Christopha Grunenberga, Evy Fischer-Hausdorf, Sarah Leperchey, Sophie Rudolph, Michaela Glasmeira, Stefanie Diekmann, Stevena Jacobse a Huntera Vaughana (anglicky), detailně rozebírajícími film a přesahy, s reprodukcemi vystavených děl.
Český překlad je na webových stránkách Galerie Rudolfinum. Galerie Rudolfinum navíc samostatně vydává k výstavě publikaci s úvodem ředitele Petra Nedomy, esejí Tomáše Pospiszyla a vybranými reprodukcemi děl i soupisem vystavených prací (česky a anglicky).
Studio Hrdinů připravuje k výstavě speciální divadelní performance. Při výstavě se budou konat doprovodné programy, komentované prohlídky, workshopy, prohlídky pro školy, koncerty a přednášky hostů.
Film Loni v Marienbadu se bude promítat vždy od 17.00 hodin v termínech: 25. 9., 3. 11. a 10. 11. 2016
V rámci výstavy budou v Kině uvedeny i krátké experimentální filmy z 60. let a vizuálně atraktivní snímek Petera Greenawaye Ejzenštejn v Guanajuatu (2015). Viz web a Facebook.
A pozor! Loni v Marienbadu: Film jako umění je první výstavou v Galerii Rudolfinum, která je návštěvníkům (díky podpoře Nadačního fondu AVAST) přístupná zdarma!
Nakonec ještě dvě zprávy navíc
Artpark…
Jak známo, Galerie Rudolfinum disponuje nejen hlavními výstavními sály v 1. patře, ale má a využívá i prostor malého sálu v přízemí. Bývají tu komornější úzce specializované výstavy. A právě zde došlo, souběžně s hlavní výstavou, k otevření novinky. Vznikl tu a byl vytvořen edukační prostor, nazvaný Artpark. Tedy jakýsi prostorový průvodce současným uměním a historií budovy Rudolfina. Jděte tam klidně i se svými dětmi a zapojte se do interaktivních projektů a uměleckých workshopů vedených lektory Galerie Rudolfinum. O výtvarný koncept Artparku se postarali umělci Zbyněk Baladrán, výzdobu přímo na zdi realizoval David Kalika (Kakalík) a při realizaci spolupracovali i Jiří Franta a Markéta Hlinovská.
Klub Galerie Rudolfinum…
Staňte se členy Klubu Galerie Rudolfinum a podpořte ji. Staňte se členy Klubového programu Galerie Rudolfinum a získejte spoustu výhod, využívejte benefitů, jež přinášejí i volný vstup do galerie. Členové Klubu jsou zvýhodněni při zakoupení vstupenek na výstavy galerie i koncerty České filharmonie. Přítel Klubu GR dostává pravidelné informace o pořádaných výstavách, doprovodných akcích a výstavních programech, včetně Kina Rudolfinum (zdarma)
Členství obsahuje i VIP akce pro členy, slevy 30% na koncerty České filharmonie. Více na:
https://www.galerierudolfinum.cz/cs/page/klub-galerie-rudolfinum
https://www.facebook.com/galerie.rudolfinum
https://www.instagram.com/galerierudolfinum/
https://www.galerierudolfinum.cz/
110 00 Praha 1
Alšovo nábřeží 12
Vstupné: zdarma díky podpoře Nadačního fondu AVAST
Máme otevřeno kromě pondělí: út – st, pá – ne: 10.00 – 18.00, čt: 10.00 – 20.00 hodin
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková