Kryl - ´Zmrdtvýchvstání zažít´ aneb jak z idolu fetiš vyrobíme?!
Divadlo D21 – Praha
16. 6. 2014
Ano, je pravdou, která – alespoň pro nás - zněla v podtextu celého posledního premiérového představení končící sezony v D21, že dnes je skoro až módou, aby se každý, kdo jen trochu může, zaklínal svým vztahem či dokonce rovnou osobní známostí s legendou písničkářů Karlem Krylem. Nebylo to tak, není to tak a nebude to tak. Ale kdo dnes už posoudí a hlavně, jak by to mohl nebohý zesnulý, no spíš znechucený a v podstatě uštvaný K. K. něco dosvědčit, když je už na pravdě boží. A tady dole je hlavně chladně vykalkulované zboží.
Poslední letošní premiéra v D21
Opakoval bych se, kdybych znovu připomínal výčet letošních velkých témat, do nichž se v divadle D21 pustili. Bylo jich dost a dopadly vesměs se ctí. I když to byl mnohdy od dramaturgie docela odvaz. Ale klaplo to. Hurá! Tak teď si to ještě tou poslední letošní premiérou nepokazit…
Kryl je totiž další téma na hraně uchopitelnosti za správný konec. Patos, nostalgie, nadhled, recese, urážky, dehonestace, zatracení…? Co je správně? V pozvánce, kterou nám vedení divadla poslalo před premiérou, stálo:
„Myslete si, že je Karel Kryl totem. Když k totemu přijdete, jste menší. Když od totemu odstoupíte, jste větší. Ale nikdy nejde stát tak, abyste byli stejní. Fakt si myslím, že Pepa Nos a mnoho dalších mají tvůrčí tematickou krizi. Holt „za komára“ bylo o čem zpívat. Otázkou zůstává, komu ta revoluce prospěla, a kdo byl špatnej už tehdy…“
Polemika. Ano, z Kryla se udělal totem, jak to nazývají v divadle, nebo fetiš, jak bych „to“ nazval já. V zásadě se v pohledu na K. K., myslím, nelišíme. Stal se proti své vůli něčím, co vzrušuje naše jakoby (zde – prosím - správně a záměrně použito to dnes tak nadužívané a tak debilně navíc módní slovo), tedy naše jakoby národní city. Srovnatelné s další blbostí, jakou je ono jednou za rok se opakující skákání na Staromáku při hokeji. Ano fandit. Ale dělat z toho invalidní projev celoročně nedostatečného národního cítění?
Fetiš nás vzrušuje, fetiš nás přitahuje, fetišem jsme fascinováni. Ale jen když se nám zrovna chce a máme zrovna touhy. Jinak ho vložíme do šuplíku, pod postel, nebo na piedestal. Na pak. A to se nám tady stalo s K. K.
Ale to jsem odběhl.
I když ne tak moc daleko. Alespoň pro mne souputníka K. K., vrstevníka K. K. a sledovatele K. K. Před, při i po emigraci.
Tvůrčí tým premiérové inscenace nic z toho, o čem hrál a snažil se to pojmenovat, nezažil. A přesto se shodl s mými pocity a názorem. Jsem tomu rád a smekám.
Poznámka autora těchto řádků…
Aby bylo jasno. K. K. jsem osobně nikdy neviděl a dokonce jsem ani jeho pojetí písničkářství moc nebral. Do příjezdu tanků mi přišly jeho věci děsně bizarní a temné. Skvostně poetické, ale řadil jsem to spíš někam k dekadentům typu Hlaváčka. Já poslouchal Palečka a Janíka, které jsem opravdu osobně poznal a dokonce mi zahráli na mých 20. narozeninách jejich tehdejší superhit „Hele, lidi“. Znal jsem osobně i onoho zmíněného a skvěle, fakt božsky (Dudkem) zparodovaného poděsa Nosa. Dokonce jsem s ním dělal rozhovory a těsně po roce 1989 o něm i psal do jednoho kulturního časopisu. Chápu dokonce, i proč se uchýlil do mimozemských sfér projevu i tvorby.
„Karel Kryl nebyl malý člověk, vnitřně ne, ale jen fyzicky.“
Kryl mě míjel, ale i později, když už jsem sám aktivně dělal folk (jen texty) a harcoval s muzikanty po Portách a všelijakých písničkářských festivalech.Uznával jsem jeho poetiku a schopnost jednoduše vyjádřit velká moudra. A po příjezdu tanků se to, co Kryl psal, hrál a zpíval, rázem poslouchalo nábožně, tajně, doma. Nejraději s puštěnou vodou z kohoutku (nepřítel naslouchá!) jsem to, co K. K. dělal,vnímal už poněkud víc a jinak. S přidanou hodnotou obdivu k jeho prozíravosti a prorockému vizionářství. Ale přesto i tak byl mnou nicméně řazen až za paní Kubišovou. Ta tu totiž zůstala. A odtrpěla si své. Stejně jako třeba Dobeš, Plíhal, či koneckonců i ten v představení také zmiňovaný diskutabilní Nohavica (ten dialog sestavený z citací útržků jejich textů, je fakt, boží, super!).
K. K. dělal nesporně hodně, ale dělal to kdesi v Mníšku pod Alpami, jak sám vtipně označoval sídlo svého chlebodárce - mnichovskou stanici Svobodná Evropa. A vykořenil se. Když pak přijel po sametovce zpět, nevěděl už, která bije, čí je, a co se to tu s ním děje. Což mu lidsky nejde vyčítat. Měl dvacet let zaracha a vracel se tam, kde přestal. Ale ono to tu už bylo všechno jinak. Nebyl to už pro něj dobrý čas. Cítil, že ho cpou na pomník, a to v rozporu se vším, co kdy chtěl. Stejně jako pana Hutku. Snad jen Vlasta Třešňák se z tohoto nebezpečí vymotal. Zůstal u své nové identity – výtvarné tvorby - a tam, kam ho osud přesadil. Ve Vídni. Ví o nás své a je uvážlivý.
Troufám si říci, že pro K. K. byl jeho předčasný odchod záchranou. Neumím si představit, kam by došel, než by zašel, a jak by to mohlo dopadnout, kdyby se vzepřel. Ano, „za komára bylo o čem zpívat“. A předělat K. K. by se snad, proboha, nepovedlo. A rázem bychom měli o fetiš či chcete-li tak totem míň. A současní tlučhubové by se teď neměli čím zaštiťovat, aby ukázali, jací byli uvědomělí - proti. Můj pocit z K. K.? Bylo mi ho líto. Připomínal mi zraněnou šelmu v pasti. A snad i ten nahoře to jeho trápení viděl, když tomu udělal milosrdně přítrž.
„Každý umělec je schopen tvořit pouze ve své mateřštině.“
Zpět k inscenaci
Nevím, jak hra bude oslovovat ty, kteří K. K. a vše co s ním, a s tím, souvisí, nezažili. Ale mě, kdo u toho, tak nějak časově, byl, zpracování a úhel pohledu, jaký inscenace nasadila, dokonale mluvil z duše. A tak opakovaně smekám před tvůrci, kteří jasně dali najevo, že z talentu, který byl shodou okolností, šťastnou souhrou náhod, takříkajíc ve správné chvíli na správném místě, se stalo zboží. Ten můj fetiš, ten D21čkový totem. Celý tým mi totiž potvrdil to, co jsem si myslel, aniž bych o tom dříve přemýšlel: K. K. byl vynikající a dokonale zmarněný talent, který zazářil, ne vlastní vinou, v dané situaci a konstelaci, a pak už – zčásti i vlastní vinou - jenom paběrkoval. Skvěle, ale planě. Nasadil si totiž moc brzo a moc vysoko laťku.V našem povědomí jsme si ho pak ještě ke všemu personifikovali někam, kde nám bylo nejdřív hodně volně a pak pro změnu hodně úzko.A on to přece tehdy tak jasně a tak mistrně vyslovoval za nás. Jenže, čas šel dál a on zpíval pořád totéž. Zůstal stát. A jak se tehdy často a s oblibou říkalo, kdo chvíli stál, už stojí opodál…
„Karle Kryle, už nerejeme držkou v zemi!“
Herci a atmosféra
Svěží, nepatetické a hlavně ani neurážlivé představení. Rozumný vhled do naší národní mentality, do souvislostí a vztahů pokřivených i tím prachem zapomnění, co usedá, nač se dá. Vztahů zidealizovaných a nahodnocených. Třeba i z nedostatku jiných idolů té doby.
Esprit a troufám si to tak nazvat féerie (ze slovníku: divadelní hra, jejíž děj vychází z pohádkové nebo mytologické fantastiky… A nevycházel snad…?)
Nejsem schopen a ani ochoten někoho z herců vyzdvihovat nad jiné. Tohle nebyla hra o hereckých výkonech jednotlivců, ale o týmové práci. A ta tu šla jako na drátkách. Obě dívky – Anita Krausová j. h. a Hana Mathauserová (domácí) – jakožto německá a česká ženská mentalita kolem K. K. byly zvoleny určitě dobře. Sekýrující studená Němka mi až důvěrně připomněla jistou madam Speckhahn, u níž jsme kdysi trávili na privátu skoro tři týdny za NDR ve Stralsundu. Pruská „gertruda“ jak vyšitá. Mluvím o pani Speck… Ale Anita ji zvládla věrně. A Hanka, taková ta česká nadšenka? Jo, tak to je, a hlavně bylo.Hned krátce po návratu zbožnělého K. K. A to, že obě dívky při představení mírně performativně připravují buřt guláš, je suprová symbolika toho, u čeho nakonec u nás všechno končí. Pivo a guláš a kecy v hospodě, kde je každý nejchytřejší a každý všechno zná a všechno zažil. V běžném obsazení stolovníků, stejně jako v intelektuální či v taky intelektuální sestavě.A o to se přičinili všichni tři mládenci - Michal Dudek, Jiří Panzner j.h., Richard Fiala j.h. Dudek mě mile překvapil svou komediálností, ke které mu poslední premiéry v D21 rozhodně moc příležitostí nedávaly, takže by ho člověk až začal zaškatulkovávat. Zjevně k jeho škodě. No, a Jiří Panzner, hostující na tomto jevišti už také jako představitel Vaňka v bezvadné Audienci, měl tím pádem ještě jedno specifické (až podprahové) kouzlo v daném kontextu navíc. A další z hostů, pan Richard Fiala, rozený klaun (však se tomu také i věnuje) se na scéně D21 vůbec neztratil. Jako by patřil nejen do divadel Švandova, Dejvického či Letí a dalších, ale přímo do tohoto týmu a nebyl tu jen j. h.
A ještě doporučení…
Dramaturgii D21 - nechat představení na repertoáru rozhodně i příští divadelní sezonu, i když už nebude K. K. těch sedmdesát …
Divákům obeznámeným s fetišem K. K. nebát se a jít. Mnohé si tak totiž ozřejmí.
A divákům, pro něž je K. K. postavou z dávné mytologie, ať si přijdou poslechnout, že nic není jen bílé nebo jen černé. A že i hrdinové z legend mají silné a slabé stránky jako lidi.
A ještě jeden vzkaz na závěr pro Anitu Krausovou. Zpíváte dobře. Neumím tak německy, abych posoudil texty K. K. určené německému publiku, ale váš šansonový projev jim i mně, dodával pocitu, že i tam to ten chlap setsakra zatraceně dobře uměl…
KRYL - Zmrdtvýchvstání zažít
Režie a výprava: Jiří Ondra
Hudba: David Hlaváč
Premiéra: 13. května 2014
Hrají: Hana Mathauserová, Michal Dudek, Jiří Panzner j.h., Richard Fiala j.h., Anita Krausová j.h.
Tato inscenace vychází z autentických dobových materiálů, mimo jiné z rozhovoru Martina Melichara s Marlen Krylovou pro Radio Wave
Divadlo D21
Praha 2
Záhřebská 21
e-mail: rezervace@divadlod21.cz
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: Ing. Olga Koníčková, D21
Karel Kryl
1944 - narodil se ve válečné době
byl to Čechoslovák, měl rád moc Slovensko
byl básník a velký člověk
byl stále bez peněz, všechny peníze investoval na vydávání básní a písní
měl hodně přátel
oženil se v Německu
pracoval ve Svobodné Evropě
měl pocit, že je malý, měřil 159 cm
1989 – zpíval na balkoně budovy Melantrich na Václavském náměstí
(s Karlem Gottem, což ho později mrzelo)