Král Ubu aneb nestoudná groteska o prasáckosti života vezdejšího…

05.04.2019 15:09

 

Divadlo D21 - Praha

26. 3. 2019

 

 

 

 

 

„Nezadržitelný společenský vzestup jednoho zbabělého negramotného primitiva.“

 

Je dobře, když se - řekněme - neaktuální představení, protože staré a nesčetnými pokusy o zinscenování tak i jinak zprofanované, stane aktuální tím, že je. Ne tím, že se ho snaží tvůrčí tým za každou cenu zaktualizovat.

 

Aktuální je tím, že se hraje, že je někdo připomene a že nám z něj trne. Ano, bavíme se, koukáme, abychom viděli, posloucháme, abychom slyšeli, ale hlavně si připomínáme, to co tušíme a co snad už ani tušit nechceme. Že doba je zralá k zlu a lidé jsou k němu náchylní. Z ješitnosti, sprostoty, zhýralosti, arogance, z podstaty. Je to v nás a sáhněme si do svědomí, co všechno je v nás. V každém. Ať chceme či nechceme.

 

Co experimentátorů už zbalamutilo lidi k nejhorším zločinům, nenávisti, zášti, k nesmyslným smyslnostem....!

Co psychologů bádalo, jak se z inteligentního člověka - rodíme se snad ještě jako homo sapiens, nebo už ne? - stane zrůda, jak se z inteligentního národa stane bezduchá masa...!

 

 

 A dějiny odpověď na otázku po zrodu lidskosti a nelidskosti nedávají.

 

Jen dokazují, že je to tak, jak to je. A že to tak bylo, a jak to tak vypadá, i bude. Že dějiny jdou do kruhu, jen v jiném kabátě, že zlo nad pravdou a lží vesele vítězí, ač s ní silní jedinci třeba i za cenu sebezničení bojují. Beznaděj? Radši jen naděj. Ale děj hry a děj dějin, tu naděj, odsouvá do sféry sci-fi a idealizmu. A beznaděj do nás naopak leje plnými doušky.

 

A o tom všem, a jistě nejen o tom všem, je hra psaná dávno, platná dnes,  zítra a pozítří a pořád. A co my s tím? No, můžeme ji zhlédnout, můžeme ji zapomenout, když se nám to povede, ale musíme ji brát vážně a spoluprožívat v mezích zákona a mírného pokroku v nitru svém. Neveselá i truchlivá je ta groteska. Nezbytná a mírně flagelantská pro duši myslícího a marná pro duši všech nekňubů ubů s malým u, kolem nás. A někdy i dokonce v nás…

 

Druhá premiéra sezóny Divadla D21 na téma ´Kam směřujeme?´

Ano, druhou letošní premiérou se stala hra enfant terrible francouzské literatury, otce patafyziky Alfreda Jarryho - Král Ubu. Režie neveselé grotesky, jež je mimochodem brána za prapředchůdce absurdního dramatu a dokonce dada, se odvážně ujal umělecký šéf D21 Jakub Šmíd. Copak by na tuhle inscenaci, kterou jsme na základě pozvánky od vedení D21 zhlédli 26. 3. 2019, asi říkal Tristan Tzara? Francouzský básník a dramatik, zakladatel dadaismu?

 

V hlavní roli Krále Ubu se představil Petr Pochop, Matku Ubu ztvárnila Hana Mathauserová. Dvojku, co táhla představení jak rozjetá lokomotiva, doplnila trojka herců, jak je už v D21 zvykem, ve více rolích. Vévodil gumový a tvárný, jak o život hrající, Vojtěch Hrabák, j. h. (Obruba aj.), standardní a monumentální kmenový člen souboru Lukáš Šolc (král Václav, car Vladimír aj.) a do paraty je doplnil třetí, hostující Libor Stach (Václavův syn Hromoslav aj.).

 

Něco na okraj z tiskové zprávy D21

„První verzi hry Alfred Jarry napsal v roce 1885 jako studentskou recesi pro loutkové divadlo. Následně hru výrazně přepracoval a prvního uvedení v činoherním divadle se Král Ubu dočkal až v roce 1896. Premiéra v tehdejší francouzské společnosti způsobila skandál, Alfred Jarry se stal přes noc legendou a hra se do dnešního dne dočkala desítek zpracování.“

 

Nejnovější král Ubu, tentokrát podle Jakuba Šmída

Každého napadne čím a jak, může, může-li ještě Král Ubu překvapit diváky dnes, po víc jak století. Umělecký šéf Jakub Šmíd nám na www.www-kulturaok-eu.cz promluvil z duše:

 

„Nesnažili jsme se o násilnou aktualizaci. To, co je na textu nejvíce šokující, je jeho děsivá aktuálnost. V naší zbrusu nové úpravě Krále Ubu pro pět herců akcentujeme téma manipulace v nejvyšších patrech politiky. V našem groteskním světě se to tak hemží zákulisními hráči, intrikány a bezpáteřními jedinci. Všechny táhne kupředu nezvladatelná touha po moci a majetku. Tito lidé bez morálky a lásky se vyznačují především tím, že jejich počínání nemá žádnou dlouhodobě udržitelnou vizi. Na jejich pachtění se za osobními cíli je nutno nahlížet s humorem, ale zároveň je třeba se ptát, co na nich tolik přitahuje poddané masy?“

Teď se nabízí otázka, zda to hrát vážně či groteskně. A zase se shodneme s Jakubem Šmídem. Hrát tohle vážně, tak z divadla vylezeme v depresi a vnitřním strachem celí ´poto´. Jako groteska nám to ale dá šanci odstupu, ač varujícího. Ale opět slovo dejme Jakubu Šmídovi:

 

 

 

 

„Povaha grotesky jako stylu a žánru je daná tím, že lidé, věci a fenomény se v ní nacházejí na jiných místech a na jiných pozicích než normálně. Například v celosvětové politice jsou dnes lidi, kteří se dají popsat jako groteskní. Grotesku volím také proto, že její zásadní součástí je humor. Skrze ikonický text groteskní a absurdní literatury, jímž Král Ubu beze sporu je, je tak možno vytvořit zábavně otřesný obraz dnešního chaotického světa.“

 

A náš divácký závěr?

Drsná hra, z minulosti i současnosti. Hanka Mathauserová (matka Ubu) je maskou a rolí, děsivá i odpudivá, ale coby postava vlastně přitažlivá. A jako herečka je v té roli dokonce milá a roztomilá. Měla by být? Neměla by být? Je. Mění se vztahově, jednáním, chováním i vzhledem (rokoková paruka jí dokonce sluší!). Je to prostě ženská. Se vším všudy. Povahou, sklony, charakterem i vlastnostmi. A lze jí věřit to, co hraje, a dokonce tak trochu i chápat. Bojuje tu o své bytí všemi prostředky vymknuté situace, doby a stavu věcí kolem.

 

To Petr Pochop jako král Ubu už tolik diskutabilních sympatií rozhodně nevzbouzí. Má tu a tam i lidské chvíle, ale má víc těch lidsky nelidských. Dokáže se ve vteřině změnit v hyenu, pak zase v blba, co nechápe stav věcí, a klidně i v úlisného patolízala kázajícího - jakoby - moudré fráze populisticky oslovující lid. Není to diktátor z podstaty, je to kariérista z podstaty. Požitkář, slaboch, sketa, ale někde uvnitř také jenom člověk, co se ocitl, kde se asi ocitnout neměl. A tak dělá, co může. Aby využil situace, zneužil postavení a přežil nehody následující jeho hody. Ano, Petr Pochop hrát umí, a tak hraje, aby toho využil naplno.

 

Oba dva hlavní představitelé tedy už ani nepřekvapují tím, že překvapují nasazením a herectvím. Je to u nich norma. Takže kdo překvapil a mile, alespoň nás, co jsme ho dosud neměli čest vidět, byl objev (?) či jen dobře volená spolupráce (?) - zmíněný Vojtěch Hrabák. Tvárný, živelný a též hrající poker o mrzké přežití. A to tak, že až k lítosti diváka, a trochu i k soucítění, s malým človíčkem, ve velkém kole osudu a spárech mocných a mocí nemocných.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Takže, je to dobré představení, jež má plné právo na existenci. Protože to, co připomíná, si připomínat musíme. Třeba - a teď kus idealizmu na závěr - třeba to  někoho i trkne… 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Titul: Král Ubu

Režie: Jakub Šmíd

Asistence režie: Filip Bařina

Hrají: Hana Mathauserová, Vojtěch Hrabák j. h., Petr Pochop, Libor Stach j. h., Lukáš Šolc

Dramaturgie: Luděk Horký

Výprava: Petra Krčmářová

Nejbližší repríza ve středu 17. 4. 2019

 

 

120 00 Praha 2

Záhřebská 21

 

Hodnocení:  89 %

Richard Koníček

Foto: Michaela Škvrňáková

www.divadlod21.cz