Koncert Jitky Zelenkové aneb 55 let našich milých vzpomínek v jedné hodině
Hotel Olšanka – Praha
11. 2. 2018
Nepřipomenout nám to, sama Jitka Zelenková, tak nás to ani ve snu nenapadlo. No, představte si, letos už zpívá 55 let! A my ji stejně tak dlouho posloucháme… A jen o pět let méně autor těchto řádek píše… To to letí…
Stalo se v rámci masopustu na Praze 3
O masopustních oslavách na Žižkově píšeme na jiném místě. A zmiňujeme tam, že jednou akcí z třídenního maratonu byl i koncert Jitky Zelenkové, který uspořádala Praha 3 pro zájemce zdarma. Tak dovolte i pár slov o této akci.
Hodinovou probírkou svých známých hitů, ale i méně známých písní, avšak jí osobně milých, jež jsme zas až tak moc neznali, nám Jitka Zelenková připomněla, že těch 55 let opravdu uplynulo.
Znali jsme totiž většinu hitů z nich. I ty, co jsme už dlouho v rádiích neslyšeli…
Jak známo, písně a hudba vůbec, mají kouzelnou moc. Vyvolají nám znovu pocity, jež jsme při poslechu té písně měli. Třeba ty, když jsme si k Vánocům desku Jitky Zelenkové darovali. Připomenou nám i to, jak jsme tehdy byli mladí, a jak nám bylo a jak jsme ty texty pánů Eduarda Pergnera, Edy Krečmara či Pavla Vrby vnímali tehdy a jak na nás působí teď. Stejně.
Jediný rozdíl je, že je nám při poslechu o x let víc a jsou to už jen a jen dávné vzpomínky.
Jitka Zelenková ale také vysekla písně nové. Ani v jejím (ani v našem) věku – jak vidno - nespí na vavřínech. A že by mohla. Má jich už zaslouženě dost. Ale nedá jí to a pouští se s chutí i odvahou do dalších skladeb.
Tak například její (Cohenovo) Halelujah bylo přímo impozantní. A nejen tou nepřekonatelnou hudbou, ale i Jitčiným civilním, nepatetickým podáním, srovnatelným či dokonce překonávajícím, mnohé přední interprety z novodobých žebříčků, kteří si tuhle píseň také zařadili do repertoáru. Jitce stačil jenom skromný doprovod Františka Raby na kontrabas (v případě Haleluja se smyčcem) a Lva Rybalkina na klavír a sál ani nedýchal. Následný potlesk a pak bloček přídavků byl dokladem, že naše uznání jejího umu nebylo zdaleka jenom naší záležitostí.
Jitka Zelenková (* 5. 6. 1950 v Brně)
- matka byla zpěvačkou, otec dirigentem
- mládí prožila v Poděbradech, kde v roce 1967 zpívala nejprve v tehdejším hotelu Savoj
Na základě následných 2 vítězství v pěveckých soutěžích získala angažmá v tehdejší špičkové hudební scéně, v Divadle Rokoko. Hostovala i v dalším legendárním hudebním divadle - Apollo.
Po nuceném normalizačním zániku původního Rokoka, si budovala sólovou dráhu.
- 1973 spojila osud s Karlem Gottem a orchetrem Ladislava Štaidla
O šíři talentu svědčí úspěšná spolupráce s tělesy jako jazzové SHQ Karla Velebného či v roce 1993 s Big Bandem Felixe Slováčka, s nímž nahrála pro změnu swingovou desku a vydala se i na swingové turné po Španělsku.
K domácím cenám přibyly i ceny zahraniční.
Jitku Zelenkovou po celou kariéru šlechtí, nejen její typicky nepřeslechnutelný ´sametový´ hlas, ale i důsledné lpění na skladbách, jež jí odpovídají a na textech, které mají hlavu a patu, promlouvají k nám a sdělují po střípcích i pocity každého z nás.
Zní nové Haleluja
(hudba: Leonard Cohen, text: Pavel Vrba)
Teď zní tu spousta nápěvů,
zní láskou, co už je bez hněvu,
ty tóny mě plní i chrání.
Já vzlétám k bájným rozměrům,
chór v dur i v moll jde k závěru
a staví tím mou klenbu Díkůvzdání.
Haleluja…
Já šla svou dráhou klikatou,
i mráz bývá pod patou,
když měsíc vysmívá se nám i z hloubi.
Čas mi mrznul v hodinách,
když prohnaná i nevinná,
ptala jsem se dál, kam se asi plouží.
Haleluja…
Hloupé dítě s odvahou,
já strop pletla si s podlahou,
zdálo se že, déšť se vzhůru vznáší.
A zlá si vpřed i za námi,
vím, každý jednou osamí,
přece lampář lampy a ne hvězdy zháší.
Haleluja…
Zní mi spousta nápěvů,
láskou co je bez hněvu,
a hudba plní mě i chrání.
Vzlétám k bájným rozměrům,
můj chór se blíží k závěru,
už znám tu svou klenbu Díkůvzdání.
Haleluja…
130 00 Praha3 – Žižkov
Táboritská 1000/23
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková