Kavčí hory aneb když nikoho pražské La Defénse neudiví aneb my Prahu nedáme, radši ji zbouráme
„Na Pankráci, na malém vršíčku, stojí pěkné stromořadí,
měl jsem holku, namluvenou, ale jinej mě za ní chodí…“
Karel Hašler
Jako většina písniček Karla Hašlera, našeho - možná - prvního písničkáře, možná prvního popového hit - makera, zlidověla. Nejsem badatel takového typu, abych byl schopen zjistit, který vršíček Pankráce měl Mistr na mysli, a kterou cestičku lemovalo právě tohle jím zmiňované stromořadí. Dokonce jsem tam ani nikdy neměl holku namluvenou, a tudíž by mě nijak nevzrušovalo, kdyby za ní jiný chodil. Jejich věc…
Pro mne je podstatné, že jsem Pražák, žiju tu bezmála 70 let a k Pankráci mám dávná i nedávná pouta. Možná o něco málo větší než k jiným pražským lokacím.
S koulí jsem to prostě neskoulel
Na Pankrác - obecně - mě od věku nula přiváděli moji bratranci. Nejprve jeden, ten, co byl starší než já, pak i druhý, ten, co byl mladší než já. Chodili jsme tam s tátou za jeho sestrou a jejími raubíři na návštěvy. Daleko víc než bratranci a teta pro mne ale bylo zajímavé, že teta bydlela kdesi pod střechou jednoho z pankráckých činžáků a dalo se – už nevím přesně jak, ale dalo - celkem bez problémů vyjít na jakousi terasu toho domu a odtamtud shlížet dolů. Bál jsem se té výšky, ale lákal mě ten pohled do hloubi, na zástavbu pode mnou.
Vlevo se čněla na pláni jako dominanta Kotěrova vodárenská věž uprostřed luk a strání. Přede mnou jsem tehdy ještě neviděl – nejsem kněžna Libuše – budoucí Kavčí hory, ale vršíček a nemalý a lákavé stromořadí, vedoucí až skoro na samý okraj nad Vltavu. No a vpravo se pode mnou rozkládala budova pankrácké věznice. Byla to 50. léta, takže bohužel značně frekventovaná, ale to já jako pěti - šestileté dítě naštěstí nevnímal a v rodině naštěstí nepocítil. Mě ta divná stavba zajímala jen proto, že před ní stála budova soudu, která měla – a má dodnes – schodiště olemované mohutnými kamennými koulemi na soklech.
Já, coby prcek, jda kolem, jsem nikdy nevynechal příležitost vystoupat ty pro mne tak vysoké schody a tam se postavit za tu kamennou kouli a tlačil ji směrem dolů. Dole pod soklem stál snaživě táta a dělal, jako že až budu velký a budu mít tolik síly a kouli shodím, tak on že ji chytne do náručí a spolu ji pak vrátíme zpět, abychom za to neprošli tou budovou rovnou do těch bloků za ní. A já tedy při každé návštěvě bratranců, která vždy vedla od konečné tramvaje, co tu měla i vozovnu, podél věznice až k nim, nevynechal možnost zjišťovat, zda už jsem dost velký a kouli shodím.
Naštěstí čas a věk způsobil, že když už jsem byl opravdu veliký a kouli bych snad proboha i shodil, tak už jsem na ten zvyk nějak pozapomněl. Vzpomínám na něj až zase dnes. Ale už to nezkouším. Táta není už dávno dole a já bych nerad procházel tou budovou za mnou do těch bloků za ní, kdyby povolila ta věkem už jistojistě zrezatělá tyč, na které je koule ukotvena.
Když se tam jezdily motocyklové teréňáky
Daleko víc mě zajímal ale právě ten výše zmíněný pankrácký vršíček a to stromořadí, co vedlo až na jeho okraj. V nějakou roční dobu, už nevím kterou, jsme jím s tátou procházeli natěšeni na to, až si sedneme na jeho konci na stráň (dnes by to bylo někde po levé straně televizních Kavek, při pohledu směrem k vltavskému údolí) a dívali jsme se na protější stráň. Mělo by to být asi zřejmě na dnešní Zelený pruh. Tam se totiž na té stráni odehrávaly závody motorek do vrchu. Strašně tam ty motory řvaly, strašně těžce se draly zdola vzhůru a byl cítit až k nám spálený benzin.
Dnes nemyslitelné. Nejen kvůli tomu, že ani jedna stráň už dávno není strání, ale i proto, že motocyklové terénní závody by ve městě neprošly.
Já je ale pamatuji třeba i v Šárce. Na konečné tramvaje, tam jak je dnes McDonald, jsme také s tátou sedávali a koukali na tu dnes chráněnou protější skálu, kde se draly do kopce motorky. Tátu to hrozně bavilo a mně se to líbilo.
Ale zpět na Kavky.
Pankrácká říční terasa
Tak se ten můj malý vršíček jmenuje oficiálně. A na Wikipedii se dočteme mimo jiné, učeně, že se jedná o prostor, který se nachází na pravém břehu řeky Vltavy, na rozhraní čtvrtí Podolí a Nusle. Dnes je to sídlo České televize, která se tu nachází od 60. let 20. století.
Z vrcholku skály se naskýtá krásný výhled na celou vnitřní Prahu, zejména pak Vltavu a komplex Pražského Hradu. Tolik Wikipedia. Já dodávám, že jsem se odtamtud rád díval dolů do údolí na řeku, město, mosty, podolskou vodárnu a na protější stráně za řekou, což lze i dnes, kde se měl kdysi nacházet, pro mě dodnes šíleně romantický Dívčí hrad – Děvín, známý z legendy o Dívčí válce.
Ale ještě jedna douška z Wikipedie, kterou mohu také osobně potvrdit.
„Ještě na konci 50. let 20. století bylo toto místo řídce zastavěno nízkou zástavbou, nacházely se tu většinou (mimo sportovišť a cvičišť pro psy) jen zahrádky a různé drobné účelové stavby. Nejvýraznějším objektem bývala rasovna, bydliště pražského pohodného (čili antouška neboli rasa), které se nacházelo asitak na místě dnešního energocentra ČT v jihovýchodní části Kavčích hor.“ A právě někde tam pod ním jsme tehdy usedali a dívali se naproti. Antoušek už tam tenkrát ale nebyl. Táta mi o tom rád – jako že poučoval coby pamětník, vyprávěl, a já to snaživě, ale s naježenými chlupy, měl–li jsem v to dobu nějaké a s lítostí poslouchal.
A teď střih a jsme tu o nějakých pětadvacet let později
Mohl bych o tomto místě a jeho nejbližším okolí povídat dlouho. „Vyrostl“ jsem tam. A nejen tam – jsem prostě z Prahy.
Zajímavé pro mne je, že v roce 1986 jsem se Kavky vrátil dost zásadně. Nastoupil jsem tam do tehdejší Československé, dnes už jen České televize. To samozřejmě není až tak zajímavé jako to, že jsem do téhle dominanty mých někdejších Kavek, kde mezi tím zmizelo ono stromořadí, i když jsem přesvědčen, že jeho opisem je ulice vedoucí podél dnešního chrámu spotřeby, Centra Arkády po jeho levé straně, se sídlištními domy vpravo, dále pak přímo přes nynější krásný park až na ten levobok současné budovy Kavek. Ale třeba se mýlím.
Budova Kavek a nedaleká výšková budova, čnící nad někdejším pankráckým autobusovým nádražím, jistého, už ani nevím jakého dobového podniku zahraničního obchodu, vystavěná pro tuto společnost po požáru Veletržního paláce (1974) začaly měnit územní plán „mého malého vršíčku“.
A to tak, že velmi.
Vládnoucí soudruzi tehdy rozhodli, že tak jako má Paříž své La Defénse, bude mít i Praha něco podobného. Známý betonový modernistický konglomerát výškových budov je v Paříži situován tak, aby jeho futuristický oblouk, symbol této zástavby, byl viditelný až od slavného historického vítězného oblouku v srdci staré Paříže. A naopak.
A tak že Praha bude mít něco takového také.
Jenže, Paříž je - vyjma kopečku Montmartre - placatá a s rovnými širokými bulváry. Tak ten vzájemný průhled se dal realizovat. Ale v Praze, která je samý kopec, to bylo složitější. Tak se řeklo, že od Pražského hradu na dohled bude vhodná – ano- pankrácká terasa. Čili Kavky, čili „můj“ malý vršíček. A tam, že, kromě vznikajících Kavčích hor a budovy toho podniku zahraničního obchodu, vyroste i maxivěžák Českého rozhlasu a hotel a další výškové stavby, až tam bude mít Praha také svoji La Defénsee.
A zadařilo se.
V době mé aktivní a služební přítomnosti v ČT se teprve stavěla budova rozhlasu a stály Kavky, ten hotel a ta „pézetka“. A já s úlevou hledíval z oken kanceláře či z oken vysílací části Kavčích hor (to je ta nejvyšší část), na Pražský hrad.A ze zahrad a vyhlídek Pražského hradu jsem zase naopak mohl pozorovat„můj vršíček“, kde vznikala a vzniká pražská La Defénse.
Zde snad jen ještě malou vsuvku pro úplnost. Hlavním architektem I. etapy budovy televize byl ak. arch. Holý, který vypracoval objemovou studii na televizní středisko Kavčí hory a úvodní projekt na1. etapu. A že to bylo v roce 1961. A nebyly peníze a projekt se dokončoval po částech a ještě dlouho po té. A také měnil. Tak jak se měnila vlastní televize a její technologie. Od černobílé k barevné a podobně.
Dělo se tak s různými přerušeními až do roku 1984. A ani to neměl být konec. Existoval totiž další, to už ale totálně megalomanský plán na výstavbu téměř objemově stejného komplexu budov situovaných hned vedle Kavek, do prostoru, kde se dnes nalézá současná součást Kavek, řečená Rohlík, dokončený v roce mého odchodu z televize v roce 1994. Současný objekt je ale pouze zlomkem původního plánu, který stával v budově k nahlédnutí ve formě makety.
A pražské La Defénse má už i svou „bránu, či oblouk“, jak libo
Ze skeletu výškové budovy uvažované pro rozhlas se stalo časem monstrózní útočiště finančníků a další objekty – vyjma pasáže Arkády - tu na tom mém někdejším malém vršíčku dále utěšeně rostou. Co do počtu i výšky. Vzdor deputacím i nevoli místních. A nadále i porostou. K završení dávné ideje o pražském La Defénse pak nesporně patří nepřehlédnutelný komplex budov přijímaných pozitivně i kontroverzně, jak už to u takových staveb bývá, nazvaný Rezidenční byty Praha 4 – Pankrác.
Avantgardní projekt, který se snaží vytvořit luxusní, nadstandardní bydlení v zajímavě řešeném architektonickém prostoru. Budova, která má být synonymem moderního bydlení a nezvykle a velkoryse řešeného světla v kontrastu k prostoru. Vzniklá budova je nesporně vrcholem pražského panoramatu dané lokality a dominantou Pankrácké pláně, mého někdejšího „malého vršíčku“, zaštiťující výstavbu ultraluxusních bytů. Sami tvůrci budovy o ní píší nějak takhle: „Jde o budovu s průhledem, který dotváří nezaměnitelný charakter a navozuje dojem plynulého přechodu parku z jedné strany do zelené vilové čtvrti strany druhé. Místo zvolené k výstavbě, splňuje požadavky moderního bydlení, nabízívzdušnost, klid, zeleň, a je zasazeno do pohodlného zázemí městského centra.“
Svět se mění. A my v něm
Nevím, zda jsem šťastný ze změn, které potkaly můj „malý vršíček“. Ale vím, že z nich nejsem nešťastný. Prostě je to tam jiné. Doba je jiná. Já jsem jiný. Tak to je a bude. Mladší už o žádných stráních nevědí a nemají důvod o nich přemítat. A my staří? Nu, vzpomínky zatím zůstávají. Jak dlouho, těžko říci. Něco zavěje čas, něco ´alzheimer´.
Hlavně to ale funguje jako v jedné povídce či fejetonu Karla Čapka o tom, jak postavit vilu aby vám ji nikdo nezáviděl. Bylo to nějak takhle:
„Vykopejte v zemi jámu a v ní si postavte luxusní vilu tak, aby nebyla ven vidět. Lidé budou kolem plotu chodit a neuvidí nic. Každý rok ji o metr povysuňte. Lidé budou kolem chodit a zvyknou si, že vyčuhuje komín, pak střecha, pak první patro a nakonec i přízemí. Bude to ale trvat roky. Ovšem, až budete mít svou vilu celou venku, budou lidé kolem chodit a nebudou se divit. Proč, když tady přece stála ta vila vždycky, ta je tu už dávno, já ji ani nevnímám…“
A podobné je to s mým malým „pankráckým vršíčkem“ a nynější pražskou La Defénse. Vzniká postupně, v běhu času a ani já už pořádně nevím, kde že jsme sedávali, kudy, že vedlo to stromořadí. Prostě to tak už je dlouho, a je to tak úplně normální. Proč se tedy něčemu divit…
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková