Julie Winterová – Mezerová: ´Potřetí´/For The Third Time aneb znovuobjevení pozapomenuté malířky
Topičův salon - Praha
10. 12. 2013 - 10. 1. 2014
Byli jsme pozváni na tiskovou konferenci uspořádanou k nejnovějšímu počinu galerie Topičův salon, k výstavě obrazů Julie Winterové - Mezerové. Výstava je nazvána ´Potřetí´ a věnována dílu naší neprávem široké veřejnosti poněkud zasunuté malířce, o níž toho, k naší škodě, mnoho nevíme.
Potřetí
Paní kurátorka výstavy Petra Příkazská uvedla výstavu obrazů ve výjimečném prostředí galerie Topičova salonu slovy: „Výstava je uspořádána v rámci připomínky 95. výročí Topičova salonu (1918 – 1936). Tedy v Salonu, kde mimo jiné vystavoval v té době výjimečný počet žen. Za jejich reprezentantku jsme ale vybrali Julii Winterovou- Mezerovou, rodačku z Úpice, která se od roku 1920 věnovala zejména krajinářství, figurálním kompozicím a květinovým studiím. Ve 30. letech 20. století pak slavila nebývalý úspěch ve Francii. Stala se dokonce členkou Salonu des Indépendants, Salonu des Tuileries, FemmesArtistes a dalších uměleckých skupin. V Čechách byla aktivní členkou Kruhu výtvarných umělkyň v Praze a Malé ženské dohody. Vystavovala své obrazy v Athénách, Paříži, Nizze a Bělehradě. Přímo v Topičově salonu vystavovala dvakrát, a to v letech 1931 a 1934. A proto je její současná výstava v Topičově salonu třetí v pořadí a má název Potřetí. Snahou bylo, aby se výstava stala dokladem nejen výstavní šíře a úrovně tohoto období Topičova salonu, ale zároveň i počátků emancipace ženské výtvarné tvorby v meziválečné Československé republice.“
Tak trochu retro výstav z roku 1931 a 1934
Autoři současné, třetí výstavy Julie Winterové - Mezerové, nevytvořili rekonstrukci prvních dvou výstav, i když jsou zachovány katalogy i fotodokumentace, což dokládá výstavka v boční síni galerie. Nicméně uspořádáním vystavených obrazů navodili i reminiscenci obou dávných a slavných výstav.
Vystavovaný soubor obrazů má těžiště ve vrcholném období autorčiny tvorby, tedy v době meziválečné, ale najdeme zde i přesahové ukázky obrazů z let válečných a dokonce i několik z let poválečných. Je to vhodné, protože návštěvník si tak může všimnout jednak tvůrčího vývoje malířky a jednak nepominutelných vlivů jednotlivých dějinných a životních období na její tvorbu.
Z katalogu připraveného kurátorkou výstavy paní Petrou Příkazskou
Dodejme, že paní kurátorka se nám věnovala a podala nám nejen přehlednou informaci o malířce a její práci, ale ochotně a fundovaně odpovídala i na naše otázky z auditoria. Pro přesnost citujme některé myšlenky, které volnou debatou rozvinula při zahajovací tiskové konferenci, přímo z jejího textu v katalogu.
„Tvorba Julie Winterové - Mezerové je tvorbou ryze intimní, ať již jsou to květiny, trávy, figurální kompozice, portréty nebo studie z cest. Vždy jde o poetickou oslavu viděného, nikoli vysněného. Ve své tvorbě přetavila šťastné vzpomínky na dětství, radost z rozpuku přírody i z jejích sladkých a drobných plodů. Raná tvorba dvacátých let je ve znamení něžných, a přesto znepokojivých figurálních kompozic v krajině (Lyrická krajina z roku 1924), které jsou výrazem lásky a úcty k malebné krajině Podkrkonoší … nezapřou vliv tvorby Jana Zrzavého. Zřejmý je ale i vliv poválečného neoklasicismu (Rudolf Kremlička, Otakar Kubín). … Prosté obyčejné květy podhůří se staly hlavním motivem budoucí tvorby J. W. Mezerové. Květiny a houby okouzlujících barev vyrůstají z neurčité hnědi či zeleně okolní půdy. … Kritik Maxmilián Gautier srovnal její ´zadumané´ květiny s obrazy Odilona Redona. … Od konce války a po smrti manžela tvůrčí síla J. W. M. pomalu slábne. Přesto však díky bravurní malířské technice, lehkosti přednesu, citu pro barvu se všemi jejími nejjemnějšími odstíny a skutečně originálnímu pojetí květin patři stále k nejlepším malířkám své doby.“
Očima laického diváka hledícího na vystavené obrazy
- Udivující detaily, hraničící možná až se současnou mikrofotografií (obrazy Paseka, Maliny, Hořce - malované olejem na plátno po roce 1934 a nebo Lilie z roku 1927)
- Doklad, že v 60. letech už byla tvorba autorky jen stínem oné původně tak citlivé a dychtivé duše z 30 let. (série olejomaleb na lepence nazvaná Kavkaz I. až III. z roku 1962)
- Přiznané oslnění sluncem středozemního moře na španělské cestě autorky, kdy obraz je tak realistický, že je skoro až srovnatelný s propagační pohlednicí (Olejomalba na lepence nazvaná Středozemní moře u Španělska z 30 let)
- Naproti tomu jakási momentka, či náznak, zachycující především atmosféru a nikoli pomíjivý detail (olejomalba na překližce nazvaná Francie z 30. let)
- Až abstraktní díla zachycující zřejmě především upřímné ohromení nádherou spatřeného přírodního útvaru (olejomalby na překližce nazvané Záliv I. a II.)
- Nesporná reflexe děsivosti doby II. světové války, kdy jde o autorčin tradiční přírodní detail, ale tentokrát vystupující z temného až chaotického podkladu (olejomalby na plátně nazvané Svízel bílý a Pivoňky – 1940, Tráva kvetoucí - 1941 či Louka – 1943)
- A pro změnu zcela odlišný pohled na stejný námět vzniklý ještě ve šťastných letech života autorky i země (olejomalba na plátně nazvaná Pivoňky z roku 1936)
- Umělecké ztvárnění až banálních námětů (olej na plátně nazvaný Brambor z roku 1931)
Název výstavy: Potřetí
Kdy: Od 10. 12. 2013 - 10. 1. 2014
Kde: Topičův salon, Praha 1, Národní 9, 1. patro
Máme otevřeno:
po, čt a pá: 10.00 – 17.00 hodin
út a st: 10.00 – 18.00 hodin
Pro fajnšmekry:
Julie Winterová - Mezerová
(28. 2. 1893, Úpice – 2. 5. 1980, Trutnov) byla malířka, která studovala v letech 1910 a 1914 pražskou UMPRUM u profesorů J. Beneš, J. Schusser a E. Krostové. V roce 1919 se vdala za významného českého funkcionalistického a klasicistně puristického architekta Aloise Mezeru, s nímž žila až do jeho smrti v roce 1945. A. M. patřil k opomíjeným osobnostem české architektury. Byl předsedou Společnosti architektů. V letech 1915-1921 J. W. M. vyučovala na pražských středních školách kreslení. Od roku 1921 se už však plně věnovala pouze malířství.
Pobývala v Paříži, studijní cesty podnikla po Německu, Itálii, Jugoslávii, Španělsku, Francii, Belgii a Finsku a v letech 1928 – 30 v Bretani, kde se věnovala technice, kdy se vyrývá kresba do ještě nezaschlé olejové barvy, nanesené na dřevo či karton. Kromě vlastní tvorby se angažovala zejména ve prospěch žen – výtvarnic, čemuž přály i oficiální kruhy 1. republiky. A tak se v roce 1921 stává zakládající členkou Kruhu výtvarných umělkyň, v letech 1927-1930 je členkou Salónu neodvislých a Salónu francouzského umění, v roce 1931 také Salónu des Tuileries a v roce 1937 tzv. Podzimního salónu. Julie Winterová - Mezerová byla i zakládající členkou Československého svazu výtvarných umělců.
V průběhu svého dlouhého života (dožila se 87 let) vystavovala na všech výstavách Kruhu výtvarných umělkyň v Praze. Mimo to i na jiných výstavách v Praze, Brně, Hradci Králové, Olomouci, Plzni, Mladé Boleslavi, Mělníku, Náchodě, Moravské Ostravě, Zlíně, Košicích a v rámci tzv. Malé ženské dohody i v Athénách a v Paříži. V zahraničí vystavovala ale také ve Vídni, Nizze, Moskvě, Bělehradě, Záhřebu, Bukurešti, Sofii či Buenos Aires. Samostatné výstavy měla i v galerii Barreiro v Paříži 1930 - 1933, v Hradci Králové 1935, v Praze v J.U.V. v roce 1935 a 1944. Po, pro ni, zlomovém roce 1945 (zemřel jí manžel) pořádala ještě souborné výstavy v Úpici, Trutnově, Praze, České Skalici a Karlových Varech. V roce 1968 bylo její dílo oceněno státním vyznamenáním Za vynikající práci a v roce 1978 jí byl propůjčen čestný titul Zasloužilý pracovník kultury. Pokud jde konkrétně o Topičův salon, tak tam měla samostatné výstavy pouze v období první republiky, v roce 1931 a 1934.
Alois Mezera
(20. 6. 1889, Slaný – 26. 9. 1945, Rýzmburk) patřil k opomíjeným osobnostem české architektury. Byl předsedou Společnosti architektů. V letech 1910–1913 studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Josipa Plečnika. V letech 1920–1925 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.
Některé nejznámější realizované stavby: Nová radnice v Úpici (1922-1923), Gymnázium Milana Rastislava Štefánika v Novém Městě nad Váhom (1923), Gymnázium a školy v Trutnově (1923–1924), Soudní budova v České Skalici, Masarykova národní škola v Ústí nad Labem - Krásném Březně (1927), Krematorium Strašnice v Praze (1927–1930), Československá velvyslanectví v Bělehradě, Berlíně, Ankaře, Nemocenská pojišťovna v Benešově či Školní budova v Bohumíně (1940).
Zúčastnil například i soutěží na kostel na Královských Vinohradech, krematorium na Vyšehradě či Nejvyšší soud v Brně.
Hodnocení: 95 %
Richard Koníček
Foto: Ing. Olga Koníčková