Jozef Jankovič ve sbírkách Gerarda Meulensteena aneb manipulace jako zaujímavá skúška ohňom…
Danubiana Meulensteen Art Museum - Bratislava
16. 6. - 2. 9. 2018
Není nutné trávit letní dovolenou v Africe. V současných tropech to vskutku není vůbec nutné. A tak jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz rozhodli trávit tropický týden v hlavním městě Slovenské republiky, v Bratislavě. Místní teploty dosahovaly až 35 stupňů Celsia. Jenže v Bratislavě vane stále mírný vánek, a ten byl velmi příjemný a umožnil nám, že jsme v Bratislavě nelenili ve svých poznávacích trasách. Nás podle prospektů zaujal projekt především Danubiana, který byl otevřen 9. 9. 2000 a který vznikl zásluhou Gerarda Hendrika Meulensteena, holandského zakladatele sbírky, významného podnikatele a sběratele umění (*5. 2. 1943 Eindhoven).
„Odchádzáme plní úžasných dojmov.“
(z ohlasů návštěvníků)
Danubiana Meulensteen Art Museum
Necelých 20 kilometrů od centra Bratislavy, na cípu poloostrova uprostřed řeky Dunaj, našel domov jeden z nejmladších evropských muzeí moderního umění. Vskutku unikátní muzeum nabízí jedinečné spojení výtvarných děl světových a slovenských umělců, působivé moderní architektury a okolního Dunaje.
_1.jpg)
V době, kdy jsme se tam nacházeli, se konaly čtyři výstavy. Nás zaujala expozice ze sbírek muzea, která se týkala děl Jozefa Jankoviče, slovenského sochaře, malíře a grafika. Za normalizace žil sice na Slovensku, ale v podstatě ve vnitřní emigraci. Po sametové revoluci byl krátce poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Stal se vůdčí osobností ve slovenském sochařství, přičemž po nástupu normalizace jeho angažované umění narazilo na nepřízeň komunistických pohlavárů. Patří mezi největší osobnosti poválečného slovenského umění.
„Trvalým motivem Jankovičova sochařského díla je člověk,
lidská figura v celku i fragmentech.
Tato figura-člověk prožívá svůj individuální osud určovaný společenským děním a jeho absurditou.
Jankovičovy postavy rozhodně nejsou hrdiny,
ale rovněž nejsou zcela pasivní a snaží se, ne příliš úspěšně, vzdorovat osudu.
Existenciální rovina se u Jankoviče mísí s absurdní groteskou
a expresivní pohyb hmot je umocňován výraznou barevností.
Jozef Jankovič umí vyjádřit svůj záměr ve výrazové zkratce,
někdy připomínající vtip, byť ne příliš veselý.“
(zdroj: Zdena Lindovská - 2008)
Dílo
Červený klin
z roku 1990
od Josefa Jankoviče můžeme zhlédnout na terase,
ostatní exponáty byly umístěny v galerii.
Pokrčený osud, 1998
Každý má svoj štvorec, 1993 -98
Ľavica a pravica, 1992 (epoxid)
Masochistické zátiší, 2009, epoxid - drevo
Protiklady, 1999
Súkromná manifestácia, 1968
Jozef Jankovič (* 8. 11. 1937 v Bratislavě - † 6. 6. 2017 ve věku 79 let v Bratislavě)
- 1952 - 1956: studie na umělecké škole v Bratislavě
- 1956 - 1962: studium na Vysoké škole výtvarného umění (Jozef Kostka)
- v jeho sochařské i grafické tvorbě nalézáme syntézy podnětů pop-artu, nového sochařství a nového realismu
- od 60. let 20. století byl slavný i v zahraničí po celé Evropě
- 1972: pozastaveno členství v nově se formujícím Svazu slovenských výtvarných umělců
To v praxi znamenalo, že nemohl vystavovat doma ani v zahraničí,
veřejné sbírky přestaly nakupovat jeho díla,
nemohl publikovat.
- po sametové revoluci začal vyučovat na Vysoké škole výtvarného umění v Bratislavě
- 1990 - 1994: zde působil jako 1. porevoluční rektor
Milníky jeho umělecké dráhy jsou jeho rozsáhlá díla a tvorba,
kterou zasáhnul téměř do všech médií výtvarného umění:
od sochy a reliéfu, přes kresbu, koláž, grafiku, šperk,
spolupráci s architekturou i grafický design a
v neposlední míře zmíněná pedagogická činnost.
Ikonografický model jeho tvorby
-
deformovaná socha s charakteristickými končetinami
- se stala paradigmem slovenského sochařství.
Zároveň jako jeden z mála umělců dokázal
při uchování vnitřní kontinuity a identity vlastní tvorby
přijímat stále nové podněty a transformovat jejich charakter.
Od 70. let 20. století se věnuje i pracím z papíru,
kdy se pro ideologické zákazy režimu nemohl věnovat plastice,
a tak byl tehdy prvním umělcem, který začal tvořit počítačovou grafiku a o něco později i koláže.
Tento typ tvorby přešel svými vývojovými fázemi
od převážně sochařských k dílům s geometrickými prvky.
Geometrie jako součást řešení výtvarných problémů
má v umělcově tvorbě svoje permanentní místo, ale v různých funkcích.
Jeho celoživotní dílo je monumentálním podobenstvím o člověku,
jeho dramatech a individuálním společenském údělu,
o odcizení sebe samého
a
i
o totalitní moci v nejrozmanitějších podobách.
- angažoval se krátce i politicky
- v lednu 1990: zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění do Sněmovny lidu (volební obvod č. 200 - Vranov nad Topľou, Východoslovenský kraj) jako bezpartijní poslanec Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990
Výstavy v Praze (výběr)
- 26. 9. - 16. 10. 1988 /Jozef Jankovič, Galerie Opatov, Praha
- 20. 11. 2015 - 7. 2. 2016/Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu, Veletržní palác, Praha
- 28. 1. – 23. 4. 2017/Příliš mnoho zubů - České a slovenské umění 60. let ze sbírky Galerie Zlatá husa a Musea Kampa, Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha
Ocenění (výběr):
1968: Grand Prix na bienále Danuvius v Bratislavě
1969: cena na Bienále mladých v Paříži
1983: Herderova cen
2004: Řád Ľudovíta Štúra II. třídy
Reprezentoval Slovensko na Bienále v Benátkách (1970, 1995),
na výstavě východoevropské avantgardy Europa-Europa v Bonnu (1994)
Realizoval sochařské práce
V Chorvatsku,
Slovinsku,
Německu,
Francii (Paříž),
Jižní Koreji (Soul)
Bratislava - Vodní dílo Čunovo
Máme otevřeno: úterý - neděle: 10.00 - 18.00 hodin
Vstupné: dospělí - 10 EURO
MHD bus č. 90, č. 91
Hodnocení: 100 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva, www.danubiana.sk)
Foto: © Ing. Olga Koníčková, pravda.sk, wikipedia
Nekrolog
"Celý môj život je ako seriál konfliktov, po kterých nasledovali prudké zmeny.
Pripadá mi ako cesta osamelého autora,"
vravieval sochár Jozef Jankovič.
Okrúhle jubileum - osemdesiatku - už začiatkom novembrane oslávi.
Zomrel včera predpoludním na infarkt.
„V Jankovičovi vyrástla slovenskému sochárstvu prvá osobnosť
skutočne európskeho významu,“
píše Katarína Bajcurová
v publikácii Slovenské sochárstvo 1945 – 2015: Socha a objekt.
Keď ju sochár, který písal zásadné kapitoly novodobých dejín výtvarnej scény,
držal začiatkom mája při prezentácii v rukách, s úsmevom skonštatoval:
„Konečne!“
Už dva razy mu osud pohrozil.
„Prvú výstrahu som dostal už v roku 1972.
Vtedy šlo síce o športový úraz, ktorý však vyzeral,
že by mohlo ísť o podstatne vážnejšiu krízu.
Druhú výstrahu som dostal k šesťdesiatke,
a bola pre mňa poučením,“
spomínal Jozef Jankovič před rokmi.
Keďsa v roku 1997 objavil na svojej jubilejnej výstave
v Slovenskej národnej galérii,
opierajúc sa o francisku barlu,
vítal ho nadšený aplauz.
Takmer dve desaťročia zdravotné výstrahy úspešne zvládal.
Jeho tvorivosť a imagináciu nijako nepoznamenali.
So záujmom sledoval dianie na slovenskej výtvarnej scéne,
nechýbal na výstavách svojich kolegov.
Nielen rovesníkov, ale tvorcov vrtkých generácií.
A nielen v Bratislave a okolí svojho rodného mesta.
Sám často vystavoval.
A neprestával tvoriť,
hoci zdravotné problémy po prekonaní mozgovej príhody
na prahu šesťdesiatky ho načas vytrhli z kolobehu každodennosti.
Nie po prvý raz si našiel náhradný program - maľbu a reliéfnu tvorbu.
Ale netrvalo dlho a znova sa vrátil k sochárčine,
čo dokázal aj na minuloročnej výstave Plynutie času v Galérii mesta Bratislavy.
Zákaz? Skúška ohňom
Najväčšia nádej slovenskej plastiky –
písal o dvadsaťdeväťročnom slovenskom sochárovi rakúsky denník Kurier
po jeho výstave vo Wiener Secession.
„Aksa politici niekedy nahlas sťažujú,
že im súčasné umenie neposkytuje skutočný obraz nového človeka,
potom im Jankovič výborne odpovedal,“
zdôraznil autor recenzie. Kto vtedy tušil, ako karty mladého výtvarníka osud namieša.
Svedectvo, Väzenie, Veľký pád…
„To hlavné, čo chcem vyjadriť, je skúsenosť s manipuláciou.
Tá je totiž v našom živote neustále prítomná,
či už v podobe manipulácie jednotlivca s jednotlivcom,
alebo
v podobe spoločenských či politických tlakov na ľudí,“
zdůraznil sochár před polrokom pre Pravdu.
Aj preto jeho sochy magnetizujú nástojčivosťou umeleckej výpovede,
ktorá ponúka množstvo interpretácií, a objavnosťou výrazových prostriedkov.
Za každým jeho dielom cítiť kus osobnej skúsenosti.
„Veď si zoberte: narodil som sa tesne pred druhou svetovou vojnou,
prežil som jej hrôzu i biedu.
Na začátku päťdesiatych rokov sme
museli prežiť dogmatické stalinistické školstvo s jeho jednostrannosťou.
Potom sme už jako zrelí autori museli
zakúšať tlak normalizácie v sedemdesiatych rokoch.
Takže je vcelku logické,
že som tieto zážitky musel reflektovať aj vo svojej tvorbe
– keď už pre nič iné,
tak aspoň pre vlastné duševné zdravie,“
uviedol v spomínanom rozhovore.
Po vpáde okupantských vojsk v auguste 1968 neemigroval,
takže rátal s ťažkosťami, ktoré nasledovali.
Na roky,
keď ho jako nežiaduceho vykázali
z výstavných siení a galériám zakázali kupovať jeho diela,
spomínal po rokoch ako na
zaujímavú skúšku ohňom“.
Nepodľahol tlaku,
o ktorého hrozivých rozmeroch rozprávajú jeho bolesťou pulzujúce sochy.
(Zdroj: Pravda.sk, Jena Opoldusová 6. 6.2017)