Jitka Hanzlová: Tišiny aneb když se alchymie ticha potýká se světem hluboké intimity…

20.11.2019 11:20

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Veletržní palác/5. patro - Praha

15. 11. 2019 - 16. 2. 2020

 

Tiskové konference, která se konala u příležitosti nových projektů ve Veletržním paláci uskutečněných v rámci poslední výstavní sezóny Veletržního paláce letošního roku, se zúčastnili  Anna - Marie Nedoma, generální ředitelka Národní galerie, která vyslovila potěšení nad tím, že některé dosud prázdné prostory Veletržního paláce se opět naplňují uměním, dále hovořili kurátoři výstav a Jitka Hanzlová, autorka fotografické výstavy Tišiny/Silences, která představuje jeden z šesti nových projektů a kterou můžeme zhlédnout v 5. patře Veletržního paláce.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Monografická výstava Jitky Hanzlové je vůbec první komplexní prezentací díla této umělkyně v její rodné zemi. Představuje tři desítky let autorčiny umělecké praxe včetně nového cyklu fotografií, který vytvořila speciálně pro výstavu v Národní galerii Praha.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Cesta, po které jdu, je cestou zpět, cestou,

 ze které hledím do budoucnosti,“

charakterizuje Jitka Hanzlová svůj umělecký přístup a způsob,

 jakým chápe čas a minulost.

 

  • 1958: narodila se v Náchodě
  • vyrostla v Rokytníku ve východních Čechách
  • 1982: opustila tehdejší Československo, kdy již nechtěla žít v socialistické realitě, aniž by měla představu o své další  budoucnosti  a odstěhovala se do německého Essenu
  • zde studovala fotografii na katedře vizuální komunikace essenské univerzity
  •  žije a pracuje v Essenu
  • 1993: získala cenu Otto Steinerta
  • 1995: obdržela stipendium DG BANK Frankfurt
  • 2003: získala cenu Grand Prix - Projekt Grant v Arles
  • 2007: získala cenu Paris Photo Prize za současnou fotografii
  • byla 2x nominována na The Citibank Photography Prize v Londýně
  • vystavovala po celém světě na mnoha skupinových výstavách
  • vystavovala na samostatných výstavách, jako např.
  • v Kunstvereinu ve Frankfurtu, v Deichtorhallen v Hamburku, ve Stedelijlk Museum v Amsterodamu, ve FotomuseumWinthertur, v Museum Folkwang v Essenu, ve Fundación MAPFRE v Madridu a v NationalGallery v Edinburghu
  • 2005 - 2007: byla pozvána jako hostující profesorka do Akademie der Künste v Hamburku
  • 2012 - 2016: pozvána od ZhdK v Zürichu

 

 

Její fotografická tvorba se rozvíjela mezi dvěma kulturami a dvěma politickými systémy. Vzniklo tak dílo zároveň pravdivé i poetické, jež reflektuje dějinné zvraty posledních desetiletí a pracuje s formováním identity budoucího osvobozeného subjektu ve světě po konci studené války.

 

Od Rokytníku (1990 - 1994, stopa paměti, časová schránka) po Water (2013 - 2019, zdroj a plynutí, chvála života), přes Bewohner (1994 -1996, svědectví, důkaz přítomnosti) a Vanitas (2008 - 2012, běh času a mizení) se Hanzlové alchymie ticha potýká se světem hluboké intimity, který staví do popředí společenský, kulturní a politický pocit sounáležitosti zobrazeného subjektu.

 

Tvorba Jitky Hanzlové je nositelem ticha;

ticho jako by vyzařovalo ze všech obrazů.

Její tvorba přináší klid - ne nehybnost fotografického média,

neboť její fotografie jsou okamžiky uvedené do pohybu;

sledujeme je,

necháme se jimi vést,

krok za krokem,

rám za rámem,

místo za místem.

 

Přehlídka tváří a gest se rozvíjí od člověka k člověku v téměř filmovém sledu pohledů plných očekávání a znehybnělých těl. Oči se střetávají s očima, tiše, vyčkávavě.

 

Ticho je tu vždy v množném čísle,

je to ticho ve společnosti ticha ve zvlněném sledu přítomnosti a nepřítomnosti.

Mám v sobě propasti ticha.

Hanzlová jde ve šlépějích pozvolného vývoje postavy Clarice  Lispector.

Ticho není prázdnota, ticho je úplnost.

 

 

 

Její tišiny jsou spojenci, zesilovače, obrazy pulzují a nadechují se, šeptají si ticho a nekonečně je zrcadlí; těmto obrazům je třeba opakovaně, znovu a znovu naslouchat.

 

Rokytník

 

 

 

 

 

 

 

 

 

je tichým dialogem umělkyně s místem, odkud pochází a kam patří

 

 

kdežto Bewohner vypráví o střetu s nadcházejícím novým a rozdílným životem.

Samota a ochota ke spolužití, nostalgie

a

vábení neznámého místa se vzájemně vyvažují v symbiotickém stavu.

 

Tonga (1993) a Brixton (2002) zachycují Jiné skrze optiku Jiného.

 

Female (1997 - 2000)

je pokračováním zobrazování rozpoznané,

byť nikoli odhalené zranitelnosti na cestě za emancipací a soběstačností.

 

Fotografie Jitky Hanzlové (vyšly v cyklech i knižně) se k sobě vzájemně vztahují; vytvářejí strukturu výměny, nepřerušenou cestu, která umožňuje pohroužení portrétovaného subjektu do jeho pozadí a naopak, stejně jako jedné fotografie do druhé v cyklu fotografických gest a zdání.

 

Hier (1998 - 2010)

mapuje vrstvy identity v psychologické závrati míst a osob, ročních dob a zeměpisných poloh. Rozlišování a opakování, zkoušení role, svědectví o přítomnosti  - tak vypadá neustálé pátrání v soukromém životopisu umělkyně v novém světě.

 

Forest (2000 -2012)

je krajinou klidu, tajemstvím přírody, vlastním tichým já. Noční obrazy skrývají i odhalují, zachovávají napětí prazvláštního snění. V moři poklidu je vše přírodou; člověk, květina, kůň, širé pole, stavební parcela, ryba. Ale přírodě mají blízko i paměť, dějiny, čas a přítomnost, jsou jí podmíněné a jsou s ní spjaté v němé, nevyhnutelné konspiraci.

Horse (2007-2014)

je oslavou přírody; obrazovou laboratoří intimity,

vrcholným poetickým deliriem zbožňovaného námětu.

 

Vanitas a There Is something I do not know (2007 - 2013)

jsou portrétem věčnosti a nesmrtelnosti.

 

Tišina je pro Hanzlovou přechodovým rituálem.

Vyplňuje zarámovaný prostor, zatímco shlížíme do propasti času

a

uvažujeme o pomíjivosti a ustavičném opakování.

Diskurz ticha a plynutí času u Hanzlové

rámuje dominantní narativ života a smrti.

 

Water.

Úsilí Jitky Hanzlové v tomto smyslu korunuje zatím poslední cyklus Water, který dosavadní hledání zavádí na abstraktní území reprezentace a k aktuální úvaze o stavu lidstva. Z pohledu její celkové dosavadní tvorby představuje Water vrchol a (symbolické) dokončení cesty za porozuměním podstaty přírody, lidské i nelidské: oblak coby součást viditelného světa, nejednoznačná, prchavá a pomíjivá antihmota, věčně se proměňující zrcadlo, které odráží da Vinciho ´univerzální vazbu´ a ´směs a ustavičnou permutaci živlů´ a které nám - snad tiše, formou rekapitulace  - pomáhá pochopit, proč je naším životním prostředím a pramenem života právě tento - a ne jiný - svět.

 

 

 

Výstava Jitka Hanzlová. Tišiny je první zásadní přehlídkou díla této umělkyně v její rodné zemi, jež pokrývá více než tři desetiletí její bohaté tvorby. Architektka výstavy Pavla Melková výstižně shrnuje její poselství slovy: „nosným motivem architektonického řešení výstavy je symbolika cesty. Návštěvník prochází mezi zastaveními na cestě - mezi jednotlivými cykly autorčiných fotografií, a nachází se permanentně v situaci ‚mezi‘- na rozhraní dvou světů, dvou časů, uvnitř - vně.“

 

„´Mezi‘

je pro mou práci snad nejvýznamnějším slovem,“

dodala Jitka Hanzlová.

 

 

Kurátor:

Adam Budak

 

Architektonické řešení:

Pavla Melková

Kateřina Frejlachová

Miroslav Cikán

MCA atelier

 

Výstava se koná v rámci oslav 30 let svobody

a

je součástí výstavního cyklu Tři umělci - tři generace.

 

170 00 Praha 7 - Holešovice

Dukelských hrdinů 47

Máme otevřeno:

úterý - neděle: 10.00 -18.00 hodin

středa: 10.00 - 20.00 hodin

Vstupné:

základní: 150 Kč

snížené: 80 Kč

rodinné: 300 Kč

školní skupiny: 30 Kč

 

 

 

 

Hodnocení:  100 %

Ing. Olga Koníčková (tisková zpráva)

Foto: © Ing. Olga Koníčková

 

 

Zpět