Jiří Jun: Z Chodova do Chodova aneb co chcete slyšet, co mám říct? Jsem jen pouhý nástroj myšlenky…
Velká galerie Chodovské tvrze - Praha
6. 9. - 29. 10. 2017
Navštívit Chodovskou tvrz je vždy radost. Navštívit ji s výstavou je mocnina téhož. A tak není divu, že prázdninová pauza výstavního maratonu, jenž tu jinak běží naplno, už tak trochu vzbouzela nedočkavé chvění, kdy už se zase bude na Chodově vystavovat. Vernisáže k první poprázdninové (prodejní) výstavě, nazvané Z Chodova do Chodova, jsme se tedy rádi zúčastnili. Mimo jiné i proto, že vystavujícím umělcem byl velmistr náročné a vysilující perokresby Jiří Jun (* 10. 1. 1942 ve Světlé nad Sázavou).
Předně, proč z Chodova do Chodova?!
Inu, Jiří Jun, tvoří perokresby v Chodově (okr. Sokolov) a vystavuje v Chodově (Praha). Toť vše. Jinak je důležité, že se akce zúčastnil, a to velice aktivně. Po celou dobu se pohyboval mezi námi ve výstavních prostorách, aby - tu pohovořil se známými, tu odpověděl nějaký dotaz, tu zase zareagoval nějakou zlehčující poznámkou na projevenou pochvalnou ódu na jeho práci. Třeba tím, že onu chvalořeč skromně odbyl věcným, „no, zkrátka pořád pracuju, pořád…“
A nutno uznat, že se to o něm ví. A je to názorně vidět na jeho neskutečné trpělivosti při tvorbě specifických a obdivuhodných – dnes už ryze černobílých – obrazů, které, ač pouze tuší a perem, hýří atmosférou stejně (ba mnohem víc), než kdyby hýřily a hrály všemi barvami.
Velké obrazy ve Velké galerii Chodovské tvrze byl velký zážitek
Skvělá atmosféra na obrazech i mezi námi před nimi by mohla být hlavní charakteristikou výstavy perokreseb výtvarníka Jiřího Juna. A není divu. Jednak ji podpořil svým trojím přednesem skladeb violoncellový mistr, Petr Šporcl, aktuálně člen významného souboru M. Nostitz Quartet. Jednak ale i sám autor vystavených děl, Jiří Jun, patří mezi nevtíravé, skromné, ale přesto (či právě proto) mimořádně osobité a výrazné postavy naší současné výtvarné tvorby - tvorby zastoupené jeho opravdu hodně specifickým rukopisem perokresby. Jak zaznělo z úst osobnosti, nejvíce povolané o Jiřím Junovi mluvit, z emotivního projevu ředitele Horácké galerie, PhDr. Josefa Chalupy, byl Jiří Jun už plným právem řadukrát oceněn nejen na naší úrovni, ale i při mezinárodních soutěžích jako bylo například Středoevropské bienále kresby.
A jeho práce najdeme – opět plným právem – na čestných místech sbírek mnohé naší galerie. Od Galerie umění Karlovy Vary, Západočeskou galerii v Plzni až například po Museum Kampa.
Zde také Jiří Jun, společně s paní Medou Mládkovou, uspořádali před 10 lety onu Junovu veleúspěšnou výstavu (výstava nazvaná Perem a tuší, z března 2007), o níž si pak dlouho povídala celá výtvarná Praha. A samozřejmě, abychom nezapomněli, zastoupena jsou jeho díla - a to v rozhodující míře - i ve výše zmíněné Horácké galerii. Proto také o díle Jiřího Juna hovořil právě její ředitel.
Tajemství úspěchu prací Jiřího Juna
Odborně nám je prozradil ve své zahajovací řeči PhDr. Josef Chalupa. Jiří Jun namaluje nejprve ´normální´, barevný (!) obraz. Běžný malíř by jej klidně považoval za finální a vystavil ho či prodal. Jiří Jun nikoli. Pro něj je to jen podklad, přípravná skica (!). Ne finál. Barevný obraz je totiž základem toho budoucího obrazu - černobílého. Podle své barevné ´makulatury´ pak autor hodiny a dny za pomoci nesčetných teček a čárek pomocí pera a tuše vytváří obraz nový, abstrahovaný z původního, koncentrovaný do silně duchovního vyznění, jež vás osloví, aniž byste četli název a mohli spatřit přeobraz obrazu.
Vzniklé dílo vás zavede bezpečně do atmosféry, která z něj vstupuje přímo do vašich hlav a niter. Josef Chalupa také připomněl, že Jiří Jun nebyl vždy jen černobílý, stínovaný, ale že stejnou techniku používal dříve třeba i pro hnědou a jiné odstíny barevnice. Vždy ale stejnou technikou. Někdy volil i kombinaci barev. Postupně ale dospěl až k té asi nejemotivnější variaci černé, ponechané bílé a šedé. A jak jsme museli uznat my, diváci, je to zcela dostačující. Stačí jen vnímat.
Josef Chalupa také víckrát zdůraznil, že Junovy obrazy jsou výsledkem nejen talentu a pokory k chápání kresby, ale v nezanedbatelné míře i nezměrné trpělivosti.
Jiří Jun, když měl závěrečné slovo,
vyzrazení tajemství své práce přijal se skromností jemu vlastní a reagoval:
„Jestli já mám obrovskou trpělivost, pak má manželka,
po společných 48 letech života má s tou mou trpělivostí trpělivost přímo nezměrnou.“
A bylo veselo a milo.
Ještě dvě důležité doušky ze životaběhu Jiřího Juna
Nejprve zpět do minulosti. Jiří Jun maloval, ač sám netušil, že by se tomu měl věnovat. Že je opravdu malíř, ho utvrdil a nasměroval sám Mistr Jan Zrzavý, s nímž se Jiří Jun seznámil a spřátelil. Na jeho popud Jiří Jun vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a zamířil na školu vysokou. Jenže, člověk míní - osud mění. Sestra Jiřího Juna emigrovala, jeho otec byl bývalý živnostník a byla zlá doba. Vysokou školu mu už nebylo dáno dostudovat a musel se živit (sice do jisté místy naštěstí spřízněným oborem) jako propagační výtvarník. Nejprve ve Zlíně, pak v Třebíči. Ale malovat už nepřestal. Obrazy si vytvářel téměř potají, po večerech, po zaměstnání. Mimo to ale také publikoval nespočet kreseb, karikaturního charakteru, například prostřednictvím Zdenky Čepelákové v časopise Host do domu. A neminulo jej ani psaní veršů - tvorba poezie. S vlastními ilustracemi samozřejmě.
Přes nepřízeň doby se Junova díla představila a došla uznání i za mořem (San Francisco, Chicago).
A to jak raná díla, ovlivněná Junovým učitelem, Janem Zrzavým,
tak hluboce meditativní, leč oslovující, perokresby z poslední doby, kde hraje klíčovou roli vnitřní světlo,
jež obraz směruje k poezii beze slov, poezii tvarů, prostorů a tušeného víc než zřeného.
A k tomu, s dovolením, druhou doušku, z doby relativně nedávné. V roce 2011 měl Jiří Jun výstavu v Německu. Vystavoval tam tehdy 31 kreseb. Původně měly být rozmístěny podobně jako nyní na Chodovské tvrzi ve třech místnostech. Němečtí kurátoři, odborníci, a nakonec i sami uměnímilovní diváci, byli ale jeho obrazy natolik ohromeni, že proti plánu v průběhu výstavy rozhodli o jejím přemístění do jiného prostoru, mnohem většího prostoru, který umožnil pohodlný přístup více divákům a odpovídal také mnohem více významu a atmosféře vystavených obrazů. Při německé povaze je to rozhodně víc než výmluvné…
Tak neváhejte a nenechte si ujít příležitost
Chodovská tvrz, jak prohlásila bez nadsázky ve svém slově šéfkurátorka tamní Malé i Velké galerie Mgr. Pavla Vaňková, si považuje za mimořádnou čest, že se podařil návrat děl Jiřího Juna do Prahy po desetileté pauze, a že po Museu Kampa se Junovy obrazy představují právě v Chodovské tvrzi. A totéž platí i pro ty, co tvorbu Jiřího Juna znají, i pro ty, co ji měli možnost zhlédnout na Kampě, a zejména pak pro ty, co snad jeho díla ještě neznají.
A k tomu malé upozornění od www.www-kulturaok-eu.cz. Nepřehlédněte jeden z nejnovějších Junových obrazů - Motlitba. Na připojeném fotu vidíte zhruba, jaký je. V reálu vás ale ohromí. A když vám bude i něco známého připomínat, tak to není náhoda. Podtitul obrazu totiž zní: Pocta Janu Zrzavému. A my bychom dodali, vytvořená ryze po junovsku.
Máme otevřeno denně (kromě pondělí): 13.00 -19.00 hodin
Vstupné: 50/30 Kč
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček