Jiří Černický: Divoký sny aneb dejte performerovi k dispozici Rudolfinum a uvidíte věci...
Galerie Rudolfinum - Praha
27. 1. ‐ 10. 4. 2016
No jistě, zase Petr Nedoma…Řeknete si u vchodu na novou výstavu v Galerii Rudolfinum. Kdo by nevěděl, tak Petr Nedoma je nejen ředitel téhle kdysi bezbarvé neosobní nóblgalérie, jenž z ní za svého působení udělal tribunu toho, o čem se ve světě ví, co se ale doma skoro neví, a kdo nám ukazuje, že výtvarné umění má i jiné než ty všude a běžně prezentované tváře. Výstavami v této dnes už zcela excelentní a zpravidla průlomové galerii nás posouvá, učí, informuje, vzdělává, rozšiřuje nám naše obzory, a to bez podbízení se a bez monstrózních multimediálních kampaní. Takže. Ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma vnitřně potřebuje - pro nás – připravovat pozoruhodné výstavy, a my bychom je měli - ve svém zájmu - vídat. A to tak, že pilně. A pravidelně a s dostatkem času. Na vnímání a na poznávání…
Jdete kolem a kolem … a … není to Golem…
Na schodech Galerie Rudofinum je cosi neidentického. Jdete blíž, ono to dýmá a vypadá jako Golem s šémem v čelní dutině… Jdete ještě blíž, ono to čelo nemá, má to jen kníry a vrchlík lebky s mozkem - pryč. Vzniká sopouch dýmajícího komína. A jdete ještě blíž, a když už něco pamatujete, jsou vám najednou ty kníry povědomé. To je Stalin. Ono to je - socha Stalina. Tedy bývalá, oproštěná od toho, co nikdy neměla, od mozku a přeměněná v pec. Pekařskou na chleba. Werich se svým Pekařem a Císařem by jásal, vida, kam až se jeho scéna s mírovým využitím Golema posunula. A možná, že to měl ten moudrý muž tehdy trochu i na mysli…
No, a jste-li až úplně blízko, dočtete se, že věc - pec je dílem Jiřího Černického (*1966, na foto vlevo) a že je prologem k jeho autorské výstavě, kterou zaplnil díky již zmíněnému Petru Nedomovi a jeho blahodárné slabosti pro něco, co je vždy Něčím. Tentokrát navíc z českých luhů a hájů. Snad abychom věděli, že výtvarní ´posouvači´ nerostou jenom po světě, ale i u nás. A Jiří Černický k takovým ´posouvačům´ patří. Ne-li, že dokonce šlape v čele pelotonu jemu podobných. No, pelotonu, spíš únikové – unikající – unikátní – skupině vzácně osvícených. Díky za ně.
Padesát důkazů, že by všechno mohlo být klidně i jinak
Na začátku se mluvilo - mezi Jiřím Černickým a Galerií Rudolfinum - o relativně komorní výstavě 50 pozoruhodných kreseb, ještě pozoruhodnějších nápadů (od architektury po spotřebiče, od chrámu ducha po chrám konzumu), které za posledních pětadvacet let vytvořil, prokoumal a umělecky i ideově zachytil. Jenže slovo dalo slovo a z diskuzí kolem toho a z popudu vedení Galerie Rudolfinum, najmě jejího dvorního kurátora Davida Koreckého (na foto dole vlevo), se zrodil nápad, že by se všechny ty projekty mohly navíc ztvárnit ve 3D, tedy jako modely či rovnou hotové prototypy.
A tak, protože na pouhou výstavu kreseb a studií bylo času dost, tak na výstavu 50 víceméně věrných či přímo funkčních modelů bylo času zatraceně málo. Možná, že pak ten název výstavy ´Divoký sny´ měl pro realizátory i poněkud jiný rozměr… Zejména po bouřlivých dnech horečných realizačních, konstrukčních a instalačních prací. Tedy, pokud ovšem vůbec měli na nějaké – byť z toho všeho divoké sny – vůbec čas.
Díky všem zúčastněným došlo k vítězství člověka nad časem a výstava je. Na zahájení jsme byli vedením Galerie Rudolfinum pozváni a nesvatá trojice ´pachatelů´ – Černický, Nedoma Korecký - stanula před námi, nadšenými i šokovanými diváky - novináři na zahajovací tiskovce.
Chvála snílkům
Mít tu možnost, tak nějak by asi vypadala návštěva v pracovně Leonarda da Vinci. Anebo v poznámkovém bloku Julese Verna. Třikrát chvála snílkům, co nesní naplano, ale své sny – byť divoký – dotahují do realizovatelné podoby. Ani to, co nám nabízí Jiří Černický, totiž nejsou nesmysly. Jen varianty toho, co by mohlo být, kdyby se chtělo, a co by mohli - jak ostatně sám řekl - dostat k realizaci inženýři a pak stavaři či dělníci a mohlo by to sloužit. Ne samoúčelně, ale se smyslem pro vnitřní filozofii a poslání. Jenže to nikdo nechce, neboť nejsou peníze, vůle, odvaha, zájem… Což ovšem snílkovi - realistovi Černickému nevadí. Neztěžuje si, nevnucuje to a jen to vizionářsky předkládá lidem, světu, abychom si vybrali. Až nazrajem.
Nejprve jsme si ale prožili zaplněné sály
Vcházíme do výstavních prostor a míříme vpravo, po směru hodinových ruček. Ohromí nás bezpočet exponátů, kinetických, interaktivních, chytrých i zamyšleníhodných, ale nelze se o všech zmiňovat. Připomeneme tedy jen to, co nás zaujalo nejvíc. Ostatní si musíte najít sami na výstavě. Myslíme si, že pro každého je zde něco. Ať už se zajímáme kdokoli a ocokoli.
První sál…
Tak trochu divadelní nádech. Vítá nás pódium se schody, kam divák může vystoupit, s bochánky polštářů (či snad obláčků?), kde se smíme rozvalit na koberec a snít. Ne usnout, to by byla škoda. Vstupujeme tu do snů, které nechceme a neměli bychom zaspat. Kolem nás jsou jakési hlavolamy, sledujeme třeba video - animaci tzv. Kinetického vodopádu, jeřábu, vylepšeného o porost květin, který kolem sebe při otáčení vytváří vodopád. To přece není nic nerealizovatelného!. Povrch industriálního železa konstrukce jeřábu, zpřírodňuje popínavý porost a sprška závlahové vody daleko přirozeněji padá a v daleko větším akčním rádiu než ona obligátní kropítka, která známe z polí se zeleninou někde u Přerova nad Labem.
Druhý sál…
Vcházíme tak, že po vzoru herců jdoucích na forbínu, vystupujeme zpoza opony. Tvoří ji sytě červený materiál z odrazového skla, odkazuje tak na rudý samet dávných divadel a - podle slov autora - vyvolává „pocit naléhavosti, varovnosti, roztříštěnosti hodnot v dnešní postmodernistické společnosti“.
A pak už to jde kus za kusem. Socha Lenina přetvořená v pluh. Kde jsou věčné časy, kdy se tak rádo zobrazovalo, jak předěláváme meče v pluhy. A vedle výňatek z jednoho z geniálních filmů Charlieho Chaplina, varující před sociálním inženýrstvím totalitních režimů (ostatně Chaplin, také patří do rodiny ´divokých snílků´ kdyby pro nic jiného, tak pro svá díla jako Diktátor či Moderní doba).
Opouštíme sál pod emotivním ´památníkem obětem církevních represí´ kolem sochy Afrodity, modelovanou z pančované (víc vražedné) extáze, zabavené policií.
Mimo to, či právě proto je tu i Florální kostel. Vhodné přírodní stromy tvořící chrámovou loď i duchovní prostor k meditacím. A – jak připomněl Jiří Černický - ne s nezbytným atributem křesťanství - křížem. Ten si najde ve vhodném pohledu na vhodnou sestavu větví každý sám. Je to obecné duchovní místo, bez ohledu na odlišnosti lidumilných náboženství…
Třetí sál…
Mezisál. Hraje tu retro rádio. No, hraje…Chřaptí, jak chřaptilo za dob našeho mlada. Zní úryvky ze zlaté éry rozhlasu, 40. let 20. stol. , aby je - v nestřeženém okamžiku - totéž rádio přehlušilo a jalo se nás bičovat přívalem digitálního zvuku z plejády plytkých stanic současnosti.
Čtvrtý sál…
Ano, i Jaroslav Foglar patří do rodiny ´divokých snílků´. A hlavně pak jeho Jan Tleskač. Létací kolo… Který kluk o něm nečetl se zatajeným dechem po rodinné večerce pod peřinou a který muž se nad jeho realizací nezamýšlel? Včetně samého Leonarda, dávno před Foglarem.
Lehce nás tu také šokne Černického ´vynález´, nazvaný ´Svatý kopeček´. Kaplička na kopci, který se však otáčí tak, že shůry, blížící se nebesům,– jsa umístěn jakési kouli – zvolna se i s věřícími a kopečkem otáčí, sklání, nejprve k zemi, pak do ní dokonce proniká jako na kolotoči - je vzhůru nohama, aby se posléze vynořil na opačné straně na denní světlo a nakonec zase dospěl vrchol k bohům či komu blíže. Zní to divně, vyrobit by to šlo a nabízí se otázka proč?!
Doporučujeme přečíst podrobný popis u přiloženého rozkresu (ostatně jako všude u všech exponátů) a duchovní rozměr se vám rozsvítí jako samo zjevení…
A když už jsme u architektury, najdeme v tomto sále i Černického vize na toto téma. Jeho Kioskohaus naznačuje, že ulice, náměstí a podloubí měst, zaplevelená bezpočtem bizarních stánků všelijakých moderních hokynářů by bylo lze poslepovat do jednoho velikého bloku, zvícího věžového domu a ostatní veřejný prostor pak vrátit zase k normálnímu životu. Nestálo by to snad za úvahu? A nejenom se stánky, kiosky a všelijakými těmi Večerkami a tak…
Pátý sál…
Malá orgie nových technologií v nových souvislostech. Možná nejdivočejší Černického sen. A možná, také ten nejděsivější. Už proto, že on si to už uvědomuje, zatímco my povětšině ještě zdaleka ne. Varování i apel. Člověče, braň se! A člověče mysli! Máš-li - na rozdíl od toho venku dýmajícího Stalina - čím. Tak trochu novodobý a o pár vývojových generací modernější (děsivější?) Kabinet doktora Caligariho. Akorát, že elektronický. A magnetický. Viz ten mezi vším blikajícím, hlučícím, fungujícím, se skrývající fikus sevřený magnety. Zbavený vlastní svobody růstu. Že by nám to snad mělo cosi napovídat o nás samých…?
Divoký sny Jiřího Černického v Galerii Rudolfinum jsou tíživé i hravé
Galerie Rudolfinum představuje unikátní multimediální projekt Jiřího Černického, jenž podle svých 50 kreseb z posledních 25 let vytvořil pozoruhodnou přehlídku modelů, soch a instalací. Jak jsme se dozvěděli na tiskové konferenci přímo od autorů výstavy, téměř polovinu z nich vytvořil Jiří Černický vysloveně pro tuhle výstavu.
Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1998 tak potvrdil, že cenu má plným právem, a dokonce, že neustrnul, že se vyvíjí, a že dál holduje svým charakteristickým „environmentálním, sociálním a para-vědeckým“ námětům. A holduje dál i performancím, jimiž začínal a proslul a jimž je věrný dosud. Vždyť v té venkovní peci – recyklaci Stalinovy sochy – se bude dokonce příležitostně doopravdy péci a následně degustovat skutečný chléb.
Ano, Černický je multiumělec. Pracuje s klasickými medii i s prvky konceptuálního umění. Nezůstává však jen u toho. Na vše, co vytváří nejprve hledí z pohledu různých vědních oborů. Od mediciny přes techniku, chemii, biologii až po abstraktní formy věd jako jsou politika či psychologie a s chutí zabředá až za jejich hranice, k vynálezectví a vizionářství. Nic ale není u Černického samoúčelné. Vše je cíleno na současné problémy nás všech, a vše nám nabízí, ne vnucuje, ne mentoruje, jeho hluboce a dokonale promyšlená řešení.
„ Já vlastně dávám důraz na ideje. Vždycky jsou to nějaký imateriální ideje. Snažím se vycházet ze zaběhaných věcí, který jsou usazený, a já se je pokouším nějak rozvířit, aby z toho vznikla nová forma.Posunout tu ideu dál a z ní pak teprve vzniká volba pro konkrétní médium. A jaký je to médium, je strašně důležitý, ovšem není to prvořadý. Když chci pouštět hrůzu ve městě, tak použiju jinou estetiku, než když chci někoho pobavit.” Jiří Černický
Kurátor: David Korecký
Vstupné: plné 120 Kč, snížené 70 Kč
Máme otevřeno:
úterý – středa/ pátek – neděle: 10.00 – 18.00 hodin
čtvrtek: 10.00 – 20.00 hodin
pondělí: zavřeno
110 00 Praha
Alšovo nábřeží 12
Více informací: + 420 227 059 205
Čtvrtek 25. 2. 2016 – proběhne křest katalogu spolu s performancí Jiřího Černického.
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková