Jiný svět (Another World) aneb když sochař vidí sochy jinak

08.04.2013 14:34

Stanislav Kolíbal

 

Jízdárna Pražského hradu

14. 9. 2012 – 6. 1. 2013

 

Pražský hrad se mění. Správa Pražského hradu se očividně snaží, aby výstavy na Hradě představovaly ty nejlepší autory a aby otevíraly budoucím návštěvníkům i divákům dveře i prostory Hradu.

 

„Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nenutí myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek.  Teprve vzniká. A všechno dovoluje,“ říká Stanislav Kolíbal. 

 

Objekty, reliéfy, plastiky, kresby a akvarely Stanislava Kolíbala

Správa Pražského hradu, po poslední velkolepé výstavě sochaře Jana Koblasy, ve spolupráci s Prinz Prager Gallery a White Gallery připravila  opět  rozsáhlou výstavu, tentokrát  světově ceněného sochaře Stanislava Kolíbala ´Jiný svět´, která se koná v Jízdárně Pražského hradu od 14. září 2012 do 6. ledna 2013. Zhlédneme zde dílo (1956 – 2012) světově známého sochaře, a především jednoho z mála českých výtvarníků, kteří se prosadili také v zahraničí. „Každá Kolíbalova výstava je svébytným a neopakovatelným zážitkem. Je do detailu promyšlená a vždy výborně reaguje na daný výstavní prostor. Nejinak je tomu i na této výstavě, která je svým způsobem vyvrcholením umělcova životního díla, “ napsal o výstavě kurátor Martin Dostál. „ Autor předvedl neuvěřitelnou vitalitu. Svou výstavu koncipoval přímo pro Jízdárnu Pražského hradu. Tři týdny tu trávil dny i noce, určoval, co kam a jak uspořádat, a doplňoval exponáty přímo na místě. Dotvářel svá díla přesně pro daný prostor,“ pokračoval kurátor výstavy Martin Dostál.

 

A proč ´Jiný svět´?

Kolíbal se vyjadřuje ke světu a představuje svůj vnitřní abstraktní svět. Kolíbal je osobitý, evropský, protože je svůj, český. A jeho tvorba je nadčasová. I když reflektuje vše od 60. let, vrací se k tématům, ale vidí je jinak.

 

Pojetí výstavy nemá charakter chronologického přehledu celoživotní tvorby. Vidíme zde řadu děl, která dosud nebyla reflektována, ztratila se na zahraničním trhu nebo nebyla v Čechách dosud vystavena. „Základní myšlenkou výstavy je vytvořit obraz souvislostí,“ říká Stanislav Kolíbal. Výstava je autorským konceptem samotného Kolíbala, jehož dílo se vyvíjelo v postupných proměnných etapách. „Označení jeho práce jako sochařské je do té míry nevyhovující, v jaké tento druh vizuálního umění prošel v posledních padesáti letech zásadními proměnami své formy a svého smyslu,“ řekl kurátor výstavy Martin Dostál. „Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od šedesátých let minulého století rozvíjel,“ dodal Dostál. Na expozici můžeme obdivovat desítky let staré Kolíbalovy práce, ověřujeme si tak spolu s autorem platnost jejich smyslu a pravdivosti z dnešního pohledu, konfrontujeme si minulou jeho tvorbu se současnou. Považujme to vše za reflexí umělce, který se letos v prosinci dožije 87 let.

 

Kdo je Stanislav Kolíbal? Sochař, malíř a jevištní výtvarník!

Pražský sochař Stanislav Kolíbal patří k nejvýznamnějším představitelům českého umění po II. světové válce.

Svá díla vystavoval od roku 1943, samostatně od roku 1949.

Raná Kolíbalova tvorba se soustředila na ilustrace a scénické návrhy,

v 50. letech se více zaměřil na sochařský portrét a sérii torz.

V 60. letech přechází ke geometrické formě,

kdy své sochařské práce vytváří jako součást určitého prostoru.

Nejvýznamnější díla vznikala na přelomu 60. a 70. let,

kdy se přiřadil k čelným představitelům českého konceptuálního umění.

Byl pověřen monumentálními zakázkami,

takže v letech 1965-68 vytvořil reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně

a v letech 1964 – 68 vyzdobil  zeď pankráckého předmostí Nuselského mostu.

Od 60. let 20. století se intenzivně věnuje problémům,

spojených s geometrií jako jednoho ze základů evropské kulturní a civilizační identity.

Jeho díla jsou charakteristická svým napětím

mezi abstraktní formou a existenciálním významem umělecké tvorby,

otázkami trvalosti, stabilitou a labilitou sochařských forem.

 

Osudný rok 1970 sochaře nezlomí

Po roce 1970 i přes abstrakci svého díla se stal Kolíbal politicky nepřijatelným. Na instalacích ve veřejném prostoru se tak podílel pod jinými jmény a v omezeném prostoru ateliéru vytvářel vedle kreseb a reliéfů zcela nově instalace. „To, že tento výtvarný projev dostal jméno instalace, jsem se dozvěděl teprve z londýnských Timesů,“ řekl sochař. „Mezi podlahou a stěnou v mém ateliéru prostě začaly vznikat věci, jež bylo těžké nazývat sochou,“ dodal Kolíbal.

 

Po roce 1988

Další tvůrčí etapu Kolíbala odstartoval jeho stipendijní pobyt DAAD v Západním Berlíně v letech  1988 - 1889, kde začal tvořit plastiky, které nazval ´stavby´, protože vycházely z kreseb a půdorysů a postupně je čísloval.  Jednalo se o kresby tužkou, přičemž některé z nich později vyústily v trojrozměrné konstrukce „Nemaje konkrétní prostor, začal jsem řešit své ´stavby´ jako modely pro výstavní síně,“ řekl Kolíbal, který má i velké kurátorské zkušenosti.      

 

Kolíbal vystavoval v nejznámějších světových galeriích, jako jsou například MoMA nebo Guggenheimovo muzeum v New Yorku, Centre Pompidou v Paříži, jeho dílo je vedle veřejných a soukromých sbírek zastoupeno i v londýnské Tate Gallery, newyorském Metropolitním muzeu nebo vídeňské Albertině.

 

Přestože je Stanislav Kolíbal světově proslulý především jako sochař, nechyběl mu vztah k literatuře, což dokládají jeho četné ilustrace ke knihám Jiřího Ortena, A. P. Čechova, Karla Čapka, Jamese Joyce, Romaina Rollanda a řady dalších autorů. Navíc publikoval i zásadní texty o moderním umění.

 

 V současné době se Kolíbal věnuje Černým, Bílým a Šedým reliéfům, které jsou také k vidění na výstavě v Jízdárně Pražského hradu.

 

´Všechno končí uprostřed´,  a co nám Kolíbal povídal dál…

„Nechtěl jsem mít výstavu jako nějakou průřezovou sbírku svých prací. Obvykle se to dělá tak, že se architektovi výstavy pošle seznam děl a on je nějak uspořádá v prostoru. Zabýval jsem se dost i scénografií, a proto jsem výstavu stavěl přímo pro prostor Jízdárny Pražského hradu.  Vybíral jsem i věci, které vznikly a byly z nějakého důvodu, podle mne neprávem, opominuty. Nebo zůstaly jen v návrhu, tak jsem je dodělal. Zvětšil či zmenšil tak, aby vypovídaly přesně na tom místě, kde jsou a v tom kontextu, mezi kterými jinými se nacházejí a v prostoru, který je jim dán.

 

Zvláště zajímavý je fragment navrhované výzdoby naší ambasády v Brazílii. Prošel jsem s ní do druhého kola. Po tom prvním jsem celou věc přepracoval, a pak zůstala jen u skic. Vybral jsem jen její část, vytvořil přesnou zmenšeninu, protože jinak by dílo zabralo celou Jízdárnu Pražského hradu a konečně ji instaloval jako vlastní exponát.

 

Čtyři polokoule se jmenují ´Labil´. Tak, jak jsou, stojí a jsou stabilní. Ale je jasné, že by stačilo do jedné z nich postrčit a zřítí se celá stavba.

 

Kdysi jsem objevil katalog děl Alexandra Caldera (Alexander Calder se narodil v roce 1898 ve městě Lawnton v Pensylvánii a zemřel v roce 1976 v New York. Byl to významný americký sochař a výtvarník, který se proslavil svými mobilními sochami, tzv. mobily). Bylo to někdy v 50. letech, kdy tady vládl těžký a stupidní socialistický realizmus, Čumpelík a tihle, a já z toho katalogu zjistil, že socha nemusí být jen obézní hmota.

 

Každý náš sochař, který vychází z Myslbeka, tvoří objem. Hmotu. Ale to není jediná možnost. Sochu může tvořit i pouhý obrys.

 

Každá výstava, kterou dělám, vychází z daného prostoru. A pro ten prostor dělám výstavu.

 

V jedné části výstavy jsem záměrně reinstaloval prakticky již kompletní výstavu, která byla pro mne klíčová, protože byla první a odbývala se v roce 1963 v Nové Galerii. V jiném místě mám pak zopakovánu část výstavy z roku 1967, která se uskutečnila ve Špálově galerii. Připomněl jsem i výstavu v Tokiu (1970), kam jsem byl spolu se 27 umělci z celého světa pozván právě na základě výstavy ve Špálově galerii.  Jeden ze sedmi exponátů chybí, ten je v Guggenheimově muzeu umění v New Yorku, kam si ho z tokijské výstavy odvezli.

 

Do postranních, uměle vytvořených,

chodeb jsem umístil práce z let po zákazu vystavování doma i v zahraničí z doby po roce 1970.

Důvodem byly právě moje úspěchy ve světě.

Vystavoval jsem tehdy jen ve svém ateliéru a pracoval s tím,

co jsem našel.

Nebyly to tedy sochy, ale instalace.

 

Pár exponátů rezonuje moje setkání a okouzlení s Kykladami někdy po roce 1957.

(Kykladská kultura se rozvíjela na souostroví Kyklady v Egejském moři, přibližně v období mezi lety 2800 - 2000 let př. n .l. Poté splynula s minojskou civilizaci. Známé artefakty této kultury jsou mramorové plastiky, představující stylizované ženské postavy. Jejich výška se většinou pohybuje od 10 do 30 cm, občas některé exempláře přesahují i jeden metr.)

 

Zhruba kolem roku 1975 jsem si uvědomil, že čáru lze nahradit nití. Čára je daná a nejde s ní nic už udělat. Nit je na první pohled totéž, ale stačí ji uvolnit, přetrhnout a obraz zmizí. Je v tom větší napětí, protože nit je snadno zničitelná.

 

Na konci výstavy jsem umístil díla naprosto současná.

Mnohé jsem dodělával a upravoval přímo na této výstavě.

Na balkoně jsou kresby z berlínského období a další práce dokládající,

že týž námět může být čistou geometrií stejně,

jako když se ta geometrie vnímá jako základ hmotného artefaktu,

a když se vystínuje jako obraz, tak je to i akvarel.


V chodbě jsou jen tak mimovolně vybrány věci, které čekají v mém šuplíku, až si jich laskavě všimnu jako autor a něco s nimi udělám. Mám pořád plný šuplík, ale čeká to tam, až budu mít čas.

 

„Všechno končí uprostřed“. Je to mé heslo, ke kterému se vracím stále a stále. Naučil mě to život. Mnoho věcí vzniklo a skončilo kdesi uprostřed. Člověk si myslí, že se to bude nějak vyvíjet, a ono se to vyvine jinak.  A tím to původní vlastně končí uprostřed. Aniž by to došlo do konce. 

 

´Jiný svět´ je název výstavy proto, že moje vidění není vidění skutečnosti, hmotné, podoby světa, ale jeho smyslu.  Tam je ten můj jiný svět,“ dodal stále nevyčerpaný sochař zcela vyčerpanému redaktorovi.

 

Dlouhý, nadšený a zasvěcený monolog sochaře Stanislava Kolíbala

zpracoval Richard Koníček

 

Stručně z pestrého života Prof. ak. sochaře Stanislava Kolíbala

(* 11. prosince 1925) se narodil v Orlové na Těšínsku

1938/Okupace rodného místa polskou armádou

          přestěhování se s rodiči do Ostravy

          pokračování ve studiu gymnázia

1943/Na podzim poprvé veřejně vystavuje jako host MSVU (Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců) v Domě umění v Ostravě

1944/ V lednu půl roku před maturitou, v rámci totálního nasazení, nucené práce v dolech

1945-1951/Po skončení války studium na pražské vysoké škole UMPRUM, obor užité grafiky v ateliéru prof. A. Strnadela

1948/V řečišti Bečvy u Vsetína objeví možnost použít říční kameny pro labilní sestavy soch

1949–1951/Ilustrace A. P. Čechova, jimiž zakončuje studium (1951) a vstupuje na Akademii múzických umění, obor scénografie u prof. F. Tröstera

1951–1954/Během studia spolupracuje s divadly v Ostravě, Opavě a s Národním divadlem v Praze. Po ukončení studia externím učitelem jevištní techniky - působení na pražské DAMU   (do roku 1959 jako pedagog)

1953/Ateliér v Praze 7, Nad Královskou oborou 23, svatba se sochařkou Vlastou Prachatickou

          Narození dcery Markéty

          Seznámení se s okruhem umělců Umělecké besedy

1954–1960/ Vznik série Torz a práce na knižních zakázkách

1956/Narození syna Pavla

1957/Cesta do Řecka

1959/Cesta do Egypta

1960 - 1970/Spolu s Adrienou Šimotovou, Václavem Boštíkem a dalšími založil uměleckou skupinu UB 12, která byla v roce 1970 oficiálně zakázána

1960/Ve veřejné diskuzi čelí útokům proti vydání jeho ilustrací ke Stromu pohádek

1963/Účast v soutěži na výzdobu Čs. velvyslanectví v Brazílii

          Končí období Torz a začíná tvorba s použitím geometrie

1964/První socha s námětem lability (Labil)   

1965/Vybrán porotou Guggenheimova muzea v New Yorku pro výstavu Sochařství 20 národů (New York, Toronto, Montreal)

1966/Výměnou získává sochařský ateliér v Rooseveltově ulici 40, Praha 6

1967/První samostatná výstava soch (Nová síň, Praha)

1968/Díky stipendiu od Károlyiho nadace pracuje v Provenci (Vence), kde kromě sedmi soch vzniká i cyklus Bílých kreseb

1969–1970/Druhá samostatná výstava v Praze, ve Špálově galerii, na jejímž základě je pozván k účasti na konceptuální výstavě v Tokiu (Between Man and Matter)

1973/První samostatná výstava v zahraničí (Salone Annunciata, Milano). Následuje zákaz vystavovat nejen u nás, ale i v zahraničí

1973–1980/Období instalací v ateliéru s použitím kresby v prostoru, provázků a nalezených materiálů. Pomocí přátel dochází k několika zahraničním výstavám v Itálii, New Yorku, Dublinu a Mnichově

1977/Kresby architektur a prostorů, jejichž iluze i popření existují vedle sebe

          Ztrácí otce

1979/V létě první cesta do USA. Setkává se s Ivanem Karpem, majitelem OK Harris Gallery, který přijíždí do Prahy a nabídne mu výstavu ve své galerii

1980/V únoru zde proběhla první samostatná výstava, po níž následují další (1982, 1985, 1987)

          Vytváří reliéfní objekty s použitím tmelů

          Ztrácí matku

1983/V lednu samostatná výstava v milánském muzeu Padiglione d’Arte Contemporanea

1985/Galerie Letohrádek v Ostrově nad Ohří získává povolení vystavit ilustrace a navzdory zákazu vystaví i volnou tvorbu sochaře

1987/Vznikají první Geometrická cvičení, která se stanou základem kreseb a plastik vytvořených za pobytu v Západním Berlíně

1988/Na základě stipendia DAAD odjíždí na jednoroční pobyt v Západním Berlíně

           Samostatná výstava v Domě umění města Brna

1990 - 1993/ profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru socha – instalace

1992/Vybrán Nadací Alexandera Caldera k sedmiměsíčnímu pracovnímu pobytu v jeho ateliéru v Saché ve Francii

          Vzniká soubor Staveb s použitím oceli

1993/Ukončuje pedagogickou činnost. Poté spolupracuje na instalaci výstavy Europa-Europa otevřené roku 1994 v Bonnu, v Německu

1994/Začíná používat akvarelovou techniku

1995/Instalace díla Otty Gutfreunda v Národní galerii v Praze

1996/Instalace díla Alexandera Caldera v Paříži

1997/Retrospektiva sochařových děl v Národní galerii v Praze (Veletržní palác)

          Vychází jeho monografie

1999/Retrospektiva ve skalních chrámech v Mateře v jižní Itálii

          Počátek spolupráce s Národní galerií na nové instalaci jejích sbírek

          První Černé reliéfy

2000/V Deichtorhallen v Hamburku uspořádána přehlídka jeho tvorby od pobytu v Berlíně

2005/Vyznamenán medailí Za zásluhy v oblasti kultury

2006/Zastoupen na přehlídce kreseb v MoMA, New York (Transforming Chronologies)

2006–2010/ Vznik řady akvarelů, kartonových reliéfů a šrafovaných kreseb

2008/Vrací se k problému Černých reliéfů

2011/Cyklem Bílých reliéfů navazuje na první bílé období

2012/Vznikají Šedé reliéfy

 

V posledních 20 letech samostatné výstavy v zahraničí:

1998 ve Velké Británii (Collegeof Art v Edinburgu

1999 v Itálii (Chiese Rupestri v Mateře)

2000 - v Německu (Deichtorhallen v Hamburku)

 

28. října 2005/převzal od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaile Za zásluhy

Před Veletržním palácem donedávna stála Kolíbalova socha Stavba č. XXV.

 

Přehled sochařových výstav od roku 1949 do 2012 (63 let)

1949      Výstavní síň Atom, Pardubice

1960      Alšova síň U.B., Praha

1967      Nová síň, Praha

1970      Galerie Václava Špály, Praha

1972      Unimedia Galleria, Genova

1973      Salone Annunciata, Milano

1974      Biblioteka Uniwersytecka, Łódź

1975      Mantra Galleria d’Arte, Torino

               Livingstone-Learmonth Gallery, New York

1976      Marlborough Galleria d’Arte, Roma

1977      Altro, Roma

               Salone Annunciata, Milano

1980      OK Harris Gallery, New York

               Henri Gallery, Washington

              Činoherní klub, Praha

1982      OK Harris Gallery, New York

1983      Padiglione d’Arte Contemporanea, Milano

              Studio Carlo Grosseti, Milano

1984      Walter Storms Galerie, München

1985      OK Harris Gallery, New York

              Letohrádek, Ostrov nad Ohří

1987     OK Harris Gallery, New York

             Kulturní středisko Opatov, Praha

1988    Dům pánů z Kunštátu, Brno

1989    Galerie DAAD, Berlin

           ÚKDŽ, Praha

           Knoll Galéria, Budapest

1990    Knoll Galerie, Wien

           Sovinec

1991    Galerie města Blanska, Blansko

           České kulturní středisko, Bratislava

1992    Galerie Jacqueline Moussion, Paris

           CCC (Centre de Creation Contemporaine), Tours

           Städtische Galerie, Wels

1993    Musée St. Croix, Poitiers

           Galerie MXM, Praha

           Muzeum Sztuki, Łódź

           Centre d’Art Contemporain, Quimper

           Walter Storms Galerie, München

1994    Galerie Sokolská 22, Ostrava

           Knoll Galerie, Wien

           Galerie Ruce, Praha

1995    Dům umění, Brno

           Galerie moderního umění, Hradec Králové

           Galerie umění, Karlovy Vary

            Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem

1996    Knoll Galéria, Budapest

           Nadace Slunce a Luna, Praha

1997    Národní galerie, Praha

1998    College of Art, Edinburgh

1999    Galerie MXM, Praha

            Galerie Šternberk, Šternberk

            Knoll Galéria, Budapest

            Chiese rupestri, Matera

            Galerie Sokolská 26, Ostrava

            Galerie Václava Špály, Praha

2000    Deichtorhallen, Hamburg

2002    Dům umění, České Budějovice

2003    Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov

2004    Moravská galerie (I. část), Brno

            Moravská galerie (II. část), Brno

            Galerie u Bílého jednorožce, Klatovy

2005    Východočeská galerie, Pardubice

            Galerie města Bratislavy, Bratislava

            Národní galerie, Praha

2006    Walter Storms Galerie, München

2007    Galerie Woxart, Praha

2008    Galerie Zdeněk Sklenář, Praha

2009    Dům umění, Ostrava

            Galerie města Plzně, Plzeň

2010    White Gallery, Osík u Litomyšle

2011    Dynamo Design, Praha

            White Gallery, Osík u Litomyšle

            Brno Gallery, Brno

2012    Galerie Zdeněk Sklenář (S), Praha2012

            (několik velkých nástěnných kreseb, které vycházejí jak z motivů berlínských kreseb,

            tak z prostorových podmínek galerie (Tehdy a teď)

            Jízdárna Pražského hradu, Praha (Jiný svět)

 

„Stéblo, dům, člověk se naklání. Padne? Nepadne?

roto volím čtverec, kruh nebo krychli. T

en čtverec není pro mne čtverec. Ani kruh kruhem.

Ani krychle krychlí.

Tyto čisté tvary mi nepředstavují nijaký aktuální výtvarný problém.

O to mě nejde. Ale vyjádřit bytí, to je to, co sleduji.

To zvláštní prolnutí dokonalosti s nedostatečností.  

Co se střídá, mění, roste a chvátá.

Co nemůže být nikdy ukončeno.

Co netrvá.“

Stanislav Kolíbal

 

Jízdárna Pražského hradu  (Prague Castle Riding School)

Pořadatel: Správa Pražského hradu

Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky pana Václava Klause

Koncepce výstavy: Stanislav Kolíbal

Kurátor výstavy: Martin Dostál

Architektonické řešení: Stanislav Kolíbal, Pavel Kolíbal

Grafické řešení: Stanislav Kolíbal, Marek Jodas

 

Hodnocení:  90 %

Vstupné: plné 120 Kč

                snížené: 60 Kč

                rodinné: 240 Kč

 

Máme otevřeno: denně od 10 do 18 hodin

 

Informace: 224 372 434

www.kulturanahrade.cz, www. hrad.cz, www.stanislavkolibal.cz

 

Ing. Olga Koníčková

Foto: Správa Pražského hradu