Úvod > Jaroslava KURANDOVÁ & Zdeněk RYBKA aneb vzdor normalizaci žili a tvořili – po svém

Jaroslava KURANDOVÁ & Zdeněk RYBKA aneb vzdor normalizaci žili a tvořili – po svém

17.04.2026 13:41

Jaroslava KURANDOVÁ & Zdeněk RYBKA

14. 2. – 17. 5. 2026.

Kurátorka: Martina Vítková

Museum Kampa

Museum Kampa představuje tvorbu osudově propojené dvojice umělců,

manželského páru

Zdeněk Rybka (*1938) a Jaroslava Kurandová (1936–2024).

„Setkali se na střední škole,

studovali na Akademii výtvarných umění v Praze,

vzali se, rozvedli a vzali znovu.

Skoro stejně jako Richard Burton a Elizabeth Taylorová...“

Kurátorka: Martina Vítková

Dva proti všem?

To jistě ne. Tak daleko to nesahalo. Ani to nebylo jejich cílem. Jejich cílem bylo tvořit, podporovat se, inspirovat navzájem a žít. Tak jak chtěli, a tak, jak je to uspokojovalo a naplňovalo. Chtěli klid na práci a měli touhu tvořit nově, jinak, než bylo v dané době všeobecným – vnucovaným – zvykem. To však samozřejmě přineslo problémy. Tak jako vždy, to co se liší, co je nové, co krapet předbíhá dobu a vybočuje z rámu a zaběhlých kolejí. Nebyli buřiči z podstaty, měli jen své představy o svém uměleckém vyjadřování a o své cestě. Což se nevyplácí. Ne, nebyli vysloveně disidenty. I když k nim měli blízko. Ale také neustupovali ze svých zásad. Doba byla proti všemu novému a nenařízenému. Železná opona, spoutala křídla všem, kteří chtěli být v rozletu. Nebýt jí, mohli být oba dál. Mohli by se rozlétnout a přesvědčovat svět, že i u nás není jen socrealizmus, ale že umíme to samé, co ti volní, tam za tou oponou a často mnohem lépe. Čas mlčení byl ztrátou. Ale zůstali neznormalizovaní a nezlomení. A týž čas jim nakonec rozlet přece jen dopřál. S vynuceným zpožděním, ale přece. Je dobře, že Museum Kampa na ně nezapomnělo a že nám, vděčnému obecenstvu, představuje to, o čem - k naší škodě - pramálo víme. Průřez tvorbou manželské a autorské dvojice Jaroslava Kurandová a Zdeněk Rybka je poznání a cenný objev.

Pouta akademického vzdělání?

Samozřejmě, základ musí být. A nebyl a není na škodu za všech úhlů vnímání světa kolem uměleckýma očima. Jenže, při talentu jaký oba autory potkal, jen s tím, vystačit nelze. Ze zvolené základny se najednou stane uzavřený kruh, ale duše umělců touží hranice kruhu nejen překročit, ale přímo překračovat. Což bylo v genech Jaroslavy Kurandové a Zdeňka Rybky.

„V průběhu šedesátých let nahradili akademickou figurální malbu strohých a umírněných tónů geometrickou přísností a barvami širokého spektra.

Vstoupili do Klubu konkretistů, s nímž vystavovali na mnoha místech doma i v zahraničí. Jaroslava Kurandová hladkými povrchy nitrolaků na sololitu či plexiskle vstupovala i do prostoru.

Zdeněk Rybka experimentoval s technikou elektrografie. Fotografické otisky předmětů na citlivé ploše po vyvolání obkružuje světelná koróna. Elektrický výboj elektrografiím dodává téměř mystický rozměr. Vzniklo tak i několik překvapivých, často závěsných objektů...“

Kurátorka výstavy, Martina Vítková

Přerušené tání

Tuhý a direktivní socialistický realizmus tál, nerad, ale nezadržitelně, s blížícím se rokem 1968. Vedlo to k nadějím, které nelákaly jenom lid všeobecný, ale vábily mohutně i umělce. Naděje ve volnost tvorby. Ta naděje však byla záhy zardousena a beznaděj dosedla na uměleckou elitu jako dusící deka. Sovětská – čili po dnešním, a to nezapomínejme, Ruská – okupace zasáhla umění na nejcitlivějším místě. Svobodě tvorby. Neminulo to ani Jaroslavu Kurandovou a Zdeňka Rybku.

„Po srpnové invazi roku 1968 se oba autoři vzdálili z Prahy, umělecky se odmlčeli a své síly věnovali pedagogickému působení na uměleckých školách.

K tvůrčí práci se vrátili až na sklonku let osmdesátých...

Zdeněk Rybka přišel s novým směrem vântil, který si našel několik stoupenců. Měl v sobě jistou dávku nonsensu a recese.

A vrátil se také k expresivní figurální malbě, která je ale stále založena na geometrickém schématu…

Jaroslava Kurandová otiskovala na plátno štíhlé dřevěné nebo plexisklové pásy do paralelních řad. Nesly pohyb a energii. Její práce měla vždy občanské nasazení, politické či klimatické.“

Kurátorka výstavy, Martina Vítková

Lehce nostalgická výstava

Výstava manželského páru Kurandová – Rybka, reflektuje osudy (nejen) obou autorů, ovlivněné dobou a idejemi, při níž ztratili mnoho let tvůrčího rozletu, ale i o jejich znovuvzepětí, po roce 1989.

Sil a času bylo sice hodně ztraceno, ale chuť a možnost konečně tvořit, byla natolik silným hnacím motorem, že oba doháněli vše, co jim nebylo za okupace dopřáno. Fakt který dokazuje, že jejich příběh, ilustrovaný přehlídkou vybraných děl, není příběhem se špatným koncem. Snad ani smutným. Jen tak trochu trpkým příběhem s povzdechem, ale také příběhem, dokazujícím, že tvůrčí sílu umlčet nelze. Jen potlačit. Avšak jen co dostane úhor první paprsek slunečního světla a spásnou vláhu, už klíčí znovu to, co bylo po čas dušení zasuto. A manželé Kurandová a Rybka jsou toho důkazem.

„Výstava „Jaroslava KURANDOVÁ & Zdeněk RYBKA“ v Museu Kampa, vrací do příběhu dějin umění dva autory, do jejichž životů zasáhly dějiny.

Nebýt normalizace, viděli bychom Rybku vyučovat elektrografii na některé z hipsterských uměleckých škol v Kalifornii.

V tvorbě Jaroslavy Kurandové není výchova uměním ´odbočkou´, ale etickou kontinuitou díla. Stala se charismatickou a respektovanou pedagožkou, vstřícnou a oblíbenou.

Jejich umlknutí nebylo slabostí, ale postojem.“