Úvod > Jaroslav Kučera - Klid před bouří aneb když znuděné a už přece „neznající“ studentstvo najednou zaujatě zírá

Jaroslav Kučera - Klid před bouří aneb když znuděné a už přece „neznající“ studentstvo najednou zaujatě zírá

08.11.2022 18:40

Jaroslav Kučera

Klid před bouří

4. 11. 2022 - 15. 1. 2023

Leica Gallery

„Výstižnější název než Klid před bouří si pro své fotografie z oněch dvou desetiletí, tak zvané normalizace, rozpínajících se mezi sovětskou okupací Československa v srpnu 1968 a Sametovou revolucí v listopadu 1989, snad Jaroslav Kučera ani nemohl najít.“

Daniela Mrázková, kurátorka výstavy

Rozporuplná doba, výmluvné fotografie. Ano, to byl náš svět, co nevrátí zpět. Byla normalizace a zmrzlo vše, co v roce 1968 stačilo nadějně a s přitažlivou vůní rozkvést. Ale my, kterým bylo při změně jásavých pražských ulic v internacionálně výpomocný tankodrom, nějakých šestnáct, jsme měli svůj svět.

Svět lásek a radostí mírného pokroku v mezích stupidního zákona. Bylo pramálo všeho, co si člověk toho věku přál, ale o to sladší bylo, když toho náhodou nějak-všelijak dosáhl.

Získat desku ze západu, bylo dobrodružství na černé burze v parku pod Stalinem, vybojovat džíny, stálo hru na hraně zákona. Ale za to jsme se měli rádi, dalo se pobýt v centru Prahy klidně i přes noc, láska a sex byly jako rajské ovoce, byť s plamenným mečem státostrany nad hlavou či v zádech.

Ale mládí to tak nebralo.

Válka byla komický syndrom, o kterém se jenom mluvilo, kdo neokrádal stát, okrádal rodinu, Patové a Matové byli jediné řešení jak si něco zařídit, ale ta radost pak, když se to nakonec dalo používat.

Úniky na chaty, emigrace dovnitř a taky ven, ta budovatelské plnění závěrů těch, co se sjeli (na sjezdu), se vždycky nějak okecala, zaměstnanost byla povinná a výplata jistá.

Tak co?

Hospoda byla přece ten nejsvobodnější ostrov slova i ducha.

Tam jsme jim to nandali.

No, prostě, jak říkám, rozporuplná doba a výmluvné fotografie pana Kučery, jako kaleidoskop času, jenž byl náš svět, co nevrátí se zpět.

Na zlé se zapomene a dobré v mysli a stárnoucí paměti naštěstí vítězí nad zlým.

A o tom všem vypovídá výstava fotografií Jaroslava Kučery nazvaná Klid před bouří, zrcadlící onu dobu.

Jako vzpomínku pro ty, co ji chtě nechtě prožili, a jako průhled do minula, pro ty, co už ji nikdy prožít nemusejí…

Klid před bouří

Dobře si vybral autor vystavených fotografií Jaroslav Kučera kurátorku pro svou výstavu. Nebo snad si neméně dobře vybrala paní kurátorka Daniela Mrázková, toho správného fotografa pro připravovanou výstavu.

Oba prožili stejně onu dobu, oba ji vnímali a společně ji pak mohli fotkami ilustrovat pro ty ostatní.

A také tak úspěšně učinili.

Dejme tedy slovo osobnosti nad jiné, paní Daniele Mrázkové.

„Pravda, na povrchu života byl tehdy klid. Ale zvláštní, plný napětí. Pod jeho povrchem to vřelo. Potlačovanými emocemi, masovou frustrací, schizofrenií dvojí existence, vnitřní emigrací, nutkavou potřebou pocitu souručenství, ba spiklenectví… Stavem, pro jehož slovní vyjádření se víc než co jiného nabízí citát mluvčího české meziválečné umělecké avantgardy Karla Teigeho hovořící o „tragickém konfliktu vnější a vnitřní reality, jehož trýzeň prožívá dnešní člověk“. Kučera ten zvláštní klid, onen zdánlivě nezobrazitelný dobový konflikt vnější a vnitřní reality fotografoval. Podařilo se mu vytvořit jeho specifický portrét. Jak? Svou neobyčejnou citlivostí k člověku a vnímavostí k době, jíž byl sám součástí.

Jaroslavu Kučerovi bylo dvaadvacet, když si jako student stavební fakulty Českého vysokého učení technického v Praze prožil trauma srpna 1968 – pocit vášnivého vzteku, zklamání a bezmocnosti. Právě tehdy se rozhodl, že své dosavadní fotoamatérské aktivity promění po ukončení studia v profesi. Ve fotografii začal spatřovat důležitý nástroj očitého svědectví i osobní výpovědi a s energií sobě vlastní se pustil do zaznamenávání projevů nebývalého národního semknutí, uchvacující lidské solidarity a spontánního odporu proti nastupující staronové politické moci. Byl však zatčen, zbit, a několik týdnů držen ve vazbě. Pochopil, že sociální dokument, jaký chtěl dělat, nemá v té době šanci, a tak se uchýlil ke snímkům, jejichž výpověď se konala nepřímo, oklikou, a pohybovala se přesně tam, kde si ji veřejnost okamžitě navykla vnímat: za rámcem obrazů.

Tak začaly vznikat Kučerovy cykly ze studentských kolejí, městských ulic a zšeřelých pasáží, z prostředí bufetů, pivnic, heren, ale i z venkova, věnované „lidem, které jsem potkal“. Jeho schopnost hluboké empatie z nich učinila působivou psychosociální sondu. Sondu, která – zvlášť v cyklech Mělnická vinárna a Komunistické svátky – nabývá Kučerovým jedinečným smyslem pro komiku, absurditu a ironii podobu dojemného lidského souručenství a nakažlivého hořkého humoru.“

Tak. Může snad někdo něco k slovům osoby shůry povolané cokoli navíc dodat?

Nemůže a také není třeba.

Rada vděčného diváka jaksi navíc…

Lidé čtěte. Fotky Jaroslava Kučery mají přesah. Už pohledem sice odvyprávějí svůj příběh. Pochopí ho každý. Pocitově. Tak jsou ty fotky sdělné. Ale on je sdělný i jejich autor. A pocit, který nás při pohledu na fotografii nemine, Jaroslav Kučera, zhmotňuje – v příběh. Ano, příběh. Jasnými slovy, vypisuje to, co je – či přesněji – bylo, za tou kterou fotografií. Stačí si přečíst texty pod fotkami. Nejsou dlouhé, ale úderné a výstižné. Tak nějak lidsky sdělné. A průnik do minula je hned širší a hlubší.

Fotky a jejich příběhy. Někdy úsměvné, někdy smutné, jindy objasňující, jindy dotvářející kontext, z nějž jsou – to už je úděl fotografie s kratičkou dobou osvitu – v daném čase vytrženy.

Ale vytrženy tak vča,s aby byly sdělné. Jinak by byly bývaly jen - byly…

Takže: Lidé čtěte, ať víte a ať spoluprožijete ty dávné příhody, výseče dokreslující onu, už přece jen dávnou, dobu.

A postřeh na konec

Autor těchto řádků byl časným ranním návštěvníkem výstavy. Hned po otevření. A dobře učinil. Měl klid, čas a mohl sám v sobě vstoupit tam, odkud už tak dávno také vyšel.

Měl klid. A stihl si ho užít akorát přes celou výstavu. Fotku za fotkou, text za textem. A měl kliku.

V okamžiku, kdy se s fotkami i svou minulostí zase loučil, vstoupil tým mládeže.

Patrně tak středoškolské studentstvo nějak s tématem paní profesorkou, jež je přivedla připojené.

Historie, fotografie, sociologie… Kdo ví…

Podstatné bylo, že vešla horda netečných mobilujících, žvýkajících, zašpunovavných a duchem značně zvirtualizovaných postav. Nenadšených, netečných.

Zprvu.

A k překvapení přihlížejícího pamětníka, se po chvíli ona horda, tváří tvář fotografiím, doby, která jim musí připadat jako cesta do pravěku, k počátkům civilizace, tak najednou ona horda došla zaujetí.

Tu dva, onde tři, diskutovali o čteném a viděném, tu se jiní zasmáli, ale ne škodolibě, s překvapivým pochopením sdělovaného, tu zase kdosi stanul zadumán, jako kdyby spatřil na vlastní oči něco, co už slyšel od svých rodičů či prarodičů. Odhadovali místa, jež se více či méně změnila, hodnotili lidi na fotkách, jež se méně či více změnili, diskutovali nad frontou či průvodem, zkrátka byli zaujati.

Chvála budiž takovým výstavám, takovým fotkám a takovým průnikům do minula.

A chvála budiž autorovi, že fotografie zachoval ve svém archivu pro nás, diváky, pamětné či nepamětné, vyzdvihl je a dal jim možnost vypovídat o čase, jenž byl náš svět, co nevrátí se zpět.

P. S.:

Držme palce osudu a autorovi, aby kniha s vystavenými fotografiemi a sdělenými příběhy, která je už hotova a drhne už jen o finance na své vytištění, mohla vejít i mezi ty, kteří neuvidí tuhle výstavu. Držme palce (autorovi a tím vlastně i sobě).

Text: Richard Koníček

Foto: Richard Koníček (9 x), Leica Gallery (1 x)