Úvod > Jana Jabůrková a Jiří Turek – cityLOVE aneb dej městu pozornost, vrátí ti lásku

Jana Jabůrková a Jiří Turek – cityLOVE aneb dej městu pozornost, vrátí ti lásku

30.09.2025 18:42

Jana Jabůrková a Jiří Turek

cityLOVE

27. 9. – 26. 10. 2025

Museum Kampa

Galerie Konírna

„Znáš ten okamžik, když se vracíš letadlem zpátky domů a

těsně před přistáním tě zaplaví pocit, že to tvoje město je to nejlepší na světě?

Je to chvilka a zažíváš ji právě a jenom těch pár kilometrů nad zemí…

tak přesně tenhle pocit se s Janou snažíme zachytit všude, kde jsme.

Jen s tím rozdílem, že stojíme nohama na zemi.“

Jiří Turek

„Jsme pozorovatelé, návštěvníci, náhodní kolemjdoucí,

ten správný okamžik nijak uměle nehledáme,

najde si nás sám.

Buď ho cítíš, nebo ne.

Ty dáš městu svoji pozornost a ono ti ji stonásobně vrátí.“

Jana Jabůrková

Osudové setkání?

Takovým klišé bývají definována protnutí dvou jedinců za účelem citů a lásky. A co když pouto dvojice autorů je poutem tvůrčím, pracovním, uměleckým? Souzněním. A dojde-li k němu – i to se naštěstí občas stává – získává tím umělecký obor, v němž taková dvojice působí, jeden talent na druhou. Dva jsou přece víc než jeden a tvoří-li dva jako jeden nemůže se stát nic lepšího. Pro ony dva, stejně jako pro umění, jež vytvářejí a potažmo pak i pro nás diváky. Ale že by to bylo zrovna to ono „osudové setkání“…?

Pokud jde o dva lidičky s fotoaparáty - Janu Jabůrkovou a Jiřího Turka – rozhodně by se takovému klišé bránili. Určitě by to celé před lety uskutečněné, označili spíše za náhodu, než nějaké kejkle osudu. Spíše by to definovali jako náhodné setkání dvou osob, jejichž pohled na svět je skoro stejný, cíl jejich tvorby prakticky totožný a jejich usilování zcela shodné. Zachytit emoce, které přináší náhoda, jíž vycházejí vstříc, ale jen tak a jen potud, že jsou bedlivými pozorovateli okolí, ne jeho aranžéry, ať už fyzicky anebo elektronicky, a že kráčí městy s - téměř doslova – prstem na spoušti a očima - chce se říci v nadsázce, leč upřímně – „na šťopkách“.

A o tom jsou pak i jejich velkoplošné fotografie, vystavené v Museu Kampa, ve výstavní prostoře zvané Konírna.

Nechceme být jimi, jsme zaujatými pozorovateli

Tak nějak to formuloval Jiří Turek při zahájení výstavy s názvem cityLOVE. Cílem cest Jany Jabůrkové a Jiřího Turka a příčinou vzniku fotografií z jejich cest, není dokument. Dokument vyžaduje úsilí stát se neviditelným, zapadnout, vtělit se do okolí a zachycovat nenápadně realitu dne kolem. Autoři těchto snímků, ale loví své záběry náhodně, z odstupu, jako pozorovatelé, zachycovatelé, jako určité „chodící fotopasti“ na postřehnuté a je oslovující okamžiky kolem. Však byl také při přípravě výstavy spor. Šéfkurátor Musea Kampa, Jan Skřivánek žádal u každé fotografie popisek, tedy název. Autoři, ale své fotografie nenazývají. Proč? Prostě proto, že jim jde o emoce z toho kterého snímku vystupující a jejich osobní zážitek za snímkem skrytý. Není pro ně tedy podstatné, kde, jak, kdy a proč snímek vznikl, ale jde jim o pointu, která v něm je – spíše tedy jen pro ně samé – uložena. Autoři přání Musea samozřejmě splnili a snímky dodatečně pojmenovali, ale jen tak decentně, dole malým písmem, aby povinnosti bylo sice učiněno za dost, avšak aby velkoplošná fotografie i nadále působila na diváka v plné síle anonymně. Ne faktem vtěleným do názvu, ale emocí zaznamenanou na fotce.

Přesně to dokumentoval nádherný záběr (pro diváka) vzduté mořské vlny, kdesi uprostřed jakési úžiny, kde na jedné straně jsou znát v dáli nějaké stavby, a z druhého břehu byl snímek pořízen. Mohutnost vlny, neurčitost zástavby a nad tím vším červánky s rozervanými mraky. Snímek hovořil jasně o emocích a síle mořského živlu, o jeho kdesi v dáli, na horizontu, splývání s nekonečnem oblohy, o moci přírody. Emoce. Stačilo by už samo o sobě. A až v rámci komentované prohlídky jsme se od Jany Jabůrkové dozvěděli, že jde o pohled do průlivu známého jako Bospor, na jehož obou březích se nachází město Istanbul, a kde se takříkajíc mísí vody Černého moře s vodami moře Středozemního. A na snímku, jako kdyby se o sebe tříštili. Ano, pojmenováním dostává fotografie zcela nový význam, o setkávání dvou kontinentů, dvou civilizací, ale už to je spíše údaj a symbol spíše faktografický, či chceme-li tak dokonce až symbolický, ale není to už jen a pouze a především onen autorský postřeh emocionální. A tak se dá pokračovat vlastně u každé z fotografií.

Kdo je autorem?

Oba. Jana Jabůrková i Jiří Turek. Oba je ale technická nemožnost. Tak jak tedy? Jak nám to vysvětlili Jiří Turek a Jana Jabůrková, tak oba fotí zpravidla totéž. Každý však trochu jinak. Pak když vyberou ten správný snímek, z více, vítězí ten, na němž se shodnou, jako na nejlepším. V tom okamžiku ale přestává být jednoho či druhého, a je jejich. Oni si sice zatím ještě pamatují čí je, ale neprozradí to už. A za čas, už to asi nebudou vědět ani oni. O to ale autorům nejde. Je nezajímá ego, o kterém opakovaně hovořil Jiří Turek, oba dva je zajímá jen jejich společný výsledek a jejich společně prožitá emoce do snímku uložená. Dokázali se povznést nad individuální autorství, čím také dokázali povýšit smysl fotky nad nepodstatnými žabomyšími detaily. Za to jim patří obdiv. Hold jejich duším a povahám, jejich spolupráci, kde jeden výsledek má dva kořeny, ale jen jednu ratolest.

Jan Skřivánek o výstavě

Ale dejme již slovo odborníkovi a zanechme našich diváckých pocitů. Jan Skřivánek ve své kurátorské zprávě k této výstavě uvádí:

· „Název cityLOVE označuje dlouhodobý projekt českých fotografů Jany Jabůrkové a Jiřího Turka.

· První fotografie kolekce jsou více než dvacet let staré. Na výstavě uvidíte jen malý zlomek ze série, která aktuálně čítá přes 600 snímků z celého světa.

· Základem všech fotografií je atmosféra, přičemž není důležité, aby byly ostré a popisné.

· Cílem je zachytit mizející genius loci měst tak, aby divák cítil náladu daného místa, aby měl jedinečný pocit, který zažili fotografové.

· Autoři zachycují děje, sledy událostí i běžné pouliční příběhy. Podoba konečné verze vyplyne z nálad a dojmů, které mají spjaté s průběhem focení.

· Velkoformátové fotografie s vysokým leskem jsou vyrobeny technologií Resin Art, kdy se snímek nalepený na hliníkovou desku ručně polévá pryskyřicí.

· Část vystavených fotografií je natištěna na archivním fotoplátně a rovněž nalepena na hliníkové desky (Dibond).“

Práce není večírek

Pro oba autory je hlavní pracovní náplní, portrétování významných osobností, od politické úrovně, před podnikatelské kruhy, až po hvězdy sportovní a umělecké. Však také na monitorech běží ve smyčce přehlídka výběru z těchto jejich prací.

Jedná se o práci nesmírně náročnou, vysoce profesionální a velmi přísně oficiální. Oba plně respektují, že jejich práce musí být vždy absolutně precizní, prováděná s jejich totálním nasazením, naprosto profesionálním přístupem a s dokonalým vybavením a perfektním řemeslem. Práce tudíž není večírek, jak to charakterizoval Jiří Turek za souhlasného pokývání paní Janou Jabůrkovou. Ta práce je živí. Ale, po náročné práci, si onu příslovečnou legraci oba umějí dopřát. Avšak ne, že by lenošili. Jsou fotografové z podstaty a tak se už po léta vydávají za hranice všedních (obrazně i doslova) dnů a fotí SI (a ono SI, jako že sobě že pro sebe, jak oba zdůrazňují) co chtějí, jak chtějí a jak je to baví. A to je ta jejich legrace po té jejich práci. Vznikají tak stovky fotek – sta zachycených zážitků, prožitků, emocí, postřehů a nikomu se po tom s nimi nemusejí zpovídat, proč fotili to, či ono a nikomu je třeba ani nemusejí vůbec ukazovat. Je to jen vlastní jejich fotografický deník. Jejich vzpomínky. Nejde tu o zakázky, nejde o profesionální úkoly. Jde o jejich osobní výpovědi, kde nesejde ani tak na tom, jak vypadá skutečnost kolem, zde nad nimi nevisí žádný Damoklův meč dokumentu, a tak jim může jít jen to, jak to tam právě viděli oni, jak je to zrovna oslovilo a jak se jim to samozřejmě podařilo i zaznamenat. A jak to charakterizoval vtipně Jiří Turek, každá taková fotka je tedy v první řadě otázkou fyziky, pak kompozice a nakonec jakéhosi blíže nedefinovaného TEĎ. Okamžiku, kdy vnímaná emoce dostává výraz, kdy mysl je oslovena silným impulsem a kdy prst na spoušti stihá zareagovat. A jak oba připouští, to je nenaučitelné a to musí být zkrátka v člověku.

A jak s pokorou dodává autor těchto řádek, ti dva to mají „v malíku“, byť zřejmě tisknou spoušť jiným prstem.