Jan Poupě: Solaris aneb když ledovce roztajeme, co nám zbude?! Asi jen Poupětovy obrazy...
Galerie kritiků – Praha
19. 12. 2014 – 25. 1. 2015
Na zahájení výstavy ´Solaris´ jsme mohli kromě velkoformátových olejových pláten hor, konstrukcí i struktur poznat osobně i jejich mladého autora, Jana Poupěte, laureáta 7. Ceny kritiky za mladou malbu, absolventa AVU. Některé z vystavených obrazů vyvolávaly na www.www-kulturaok-eu.cz hektické pocity, pocity ledové zimy, zimního království, zimní pohádky, jaké se letos zatím asi nedočkáme.
Jak kurátorka Vlasta Noshiro Čiháková při vernisáži řekla, autor zkoumá přírodní údaje, zkoumá, jaké neznámé děje se mohou dít pod povrchem a staví je do nových konfigurací. Jeho konceptuální vztah se prolíná s iluzemi a hezkým vztahem k přírodě a krajině. A pak podotkla, že ne všichni umíme pilotovat, že Poupě naopak pilotní průkaz má a může se inspirovat ve své práci tím, co vypozoruje při pohledu dolů na krajinu při vzletu letadlem…. A výstavu že považuje kurátorka za hezkou, a že ji budeme moci opět zhlédnout v únoru 2015 v rámci Metaplay projektu, tentokrát v Tokiu.
Solaris
O hranicích poznání a možnostech vzletu
Jeden z vystavených obrazů laureáta 7. Ceny kritiky za mladou malbu, Jana Poupěte, má panoramatický vzhled objemného ledovce a nazývá se Solaris.
Je připomínkou nejen slavné literární předlohy sci-fi Stanislawa Lema, ale i nedávného pobytu umělce na Islandu, jehož krajinu vytvářejí stopy mnohaleté činnosti ledovců. Buď jsou to velká údolí s čedičovými vrstvami, vyhlazeným pohyby ledové masy, anebo brázdy tvořené úlomky materiálu, který na ledovcích uvízl. Na ostrově nalezneme i řadu morén či velkých výplavových plošin. Ledovce pokrývají celkem 11 % plochy ostrova.
Solaris je zase fiktivní planeta velikosti Země, takřka celá pokrytá oceánem gelové hmoty. Je to kosmický ostrov nám neznámé formy vědomí, schopné zhmotňovat i lidské myšlenky. Odpovídá teorii o přeskočení evoluce při zkoumání původu organického oceánu, podle níž byl oceán na počátku inteligentním gelem se schopností ovládat zemskou gravitací. Vytvářel ohromné geologické útvary, jejichž původ si lidé nedokázali vysvětlit a považovali je za formu neznámých výpočtů.
V Solaris je oceán organickou hmotou či formou života, s níž se lidé marně snažili komunikovat a narazili na hranici svého poznání.
Procesualita poznávání je pro Jana Poupěte tak důležitá jako sama geomorfologie místa. Zajímají ho nejen obrysy či objemy objektů v reliéfu krajiny, ale i skryté děje, jež nelze ovlivnit, do téže míry jako možnosti, jak se k nim přiblížit, třeba prostřednictvím modulárních výpočtů. S tím souvisí i jeho pojetí řádu a struktury místa, jakoby vyplývající z konfliktního vztahu vůči němu. Proto je zavazující jeho pohyb na místě, různé úhly pohledu a různorodé myšlenkové přístupy – z hlediska geologie, meteorologie, urbanismu, komunikace apod.
Umělec se nevyhýbá ani městským aglomeracím a stylizuje se do role stavitele nebo inženýra, jenž rozkládá toto prostředí a jeho děje na symboly, jimž přiřazuje určitou vizuální podobu v latentně pohyblivých, obrazových kompozicích. Nejčastěji jsou to základní stavební a měřící jednotky modulů, jež koordinují vztahy rozměrů těchto míst k jejich stavebním jednotkám. V obraze autor určuje jejich těžiště, strukturální rytmus a rozsah gradace.
Umělec se umí vyrovnat i s hranicemi možností poznávání, pomocí své představivosti a touhy po vzletu.
Letadlo je pro něj strojem, jehož pomocí lze posouvat hranice poznávání. Může se stát i pomůckou vědní disciplíny, zvané dnes solaristika, jejímž prostřednictvím můžeme lépe pochopit děje, vysvětlující změny hmotného základu georeliéfních tvarů. Je to zároveň cesta k sebereflexi a odstranění problémů s porozuměním pro rozdílné formy tvořivosti.
(Text: kurátorka: Vlasta Čiháková Noshiro)
Příběhy z cest i letů Jana Poupěte
- v roce 2011 se autor inspiroval hmotou veliké hory při své půlroční stáži ve Španělsku. Na horu se díval denně z okna svého pokoje a pochopil, že hora je prastarý element, s nímž nepohneme a ani ji nezměníme vlastními silami. A tak ji fotografoval pořád dokola, a pak ji v roce 2012 zanimoval v projektu ´Pohyb v prostoru (chůze)´.
- Po návratu do Prahy autor pokračoval v této metodě, a tak vznikla kniha fotografických záznamů, kdy Poupě natočil různá místa krajiny z ptačí perspektivy, která snímala kamera, již připevnil na komorovém draku.
- A po návratu ze stáže na Islandu čekaly jeho dokumentární záznamy na osud dalšího náročného zpracování. Jenže ostrov Island je sice podobně jako Solaris živoucím organismem, v němž skryté děje představují samé živly- sopky pokryté ledovou hmotou, jež v řadě případů jsou stále aktivní. A dále tektonické pohyby obřích zemských desek, na jejichž rozhraní ostrov spočívá, v místě Středoatlantického hřbetu, kde dochází ke vzniku nové oceánské kůry a jejímu rozpínání. ..a tak nám autor nezaručuje žádné mechanické opakování – protože geomorfická struktura místa je neustále narušována nahodilými erupcemi, při nichž se i zemských povrch se pořád tektonicky deformuje…..
- Autor získal pilotní poukaz, protože toužil po vzletu….přičemž můžeme říci, že v umění není touha po vzletu ničím mimořádným, létání vždy bylo a je konkrétní pomůckou umělců při hodnocení reliéfu krajiny.
Galerie kritiků - Palác Adria
110 00 Praha 1
Jungmannova 31/36
Máme otevřeno: denně kromě pondělí a státních svátků
www.galeriekritiku.cz
Hodnocení: 90 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková