Jan Petrov: Family Re-Construct aneb Family Fragments …či když zkoumáme svou rodinu ve rtech, v křivce nosu, ve tvaru brady…
Galerie Nová síň - Praha
4. - 15. 9.2019
Novou (prodejní) výstavu Family Re-Construct v galerii Nová síň tentokrát připravila The Chemistry Gallery v čele s kurátorem Petrem Hájkem. Jedná se o expozici olejů na plátně a kreseb na kartonu (99 x 70 cm) hyperrealistického malíře Jana Petrova.
Jan Petrov zde vystavil unikátní ´zazoomovanou´ sérii 5 velkoformátových (200 x 200 cm) hyperrealistických maleb členů své (již rozpadlé) rodiny. Prostory galerie Nové síně tomuto polyptychu 5 obrazů poskytly nové vyznění a náboj a umožnily tak zde vystavená díla vnímat v monumentálním kontextu.
„Každý otisk je stvořen do originálu.“
Jiří Lindovský, O grafice, 1994
„Když o rodinné podobnosti hovořil Ludwig Wittgenstein, bylo to v souvislosti s hrou - stejně jako mezi jednotlivými členy rodiny, také mezi hrami existuje spříznění.
Na totožnou esenci by se odvážil sázet málokdo, na to, že šachy i piškvorky cosi sdílejí, ale každý. Rodinná podobnost je podstatou vší naší existence, její minulosti, přítomnosti i budoucnosti
- s vědomím toho, že každý otisk, každá kopie, je zároveň vždy originálem.
Přes veškerou její přirozenost jsme však i pro ni vytvořili svého druhu hru. Říkáme jí legislativní systém. Podobnost nosů, rtů či očí totiž sice predikuje vnitřní souvislost, ne vždy však dostatečně zjevnou. Navíc, odhaluje se na povrchu - a tomu není nikdy radno věřit. Toto je lidský paradox. V jeho svorníku se nyní, dík Janovi, nacházíme. Hyperrealismus, radikálně realistická malba, jíž pro jeho vyjádření volí, je krom podobnosti právě a především o hře.
Jako jediný z realismů totiž o sobě ví, že takový je. Jeho sebe-reflexivnost přitom není náhodná, ukazuje smutnou skutečnost dneška - všechno víme, všechno už tady bylo, nic nás nemůže překvapit, pravdě, esenci, podstatě jsme však zároveň nikdy nebyli vzdálenější. Vyjadřuje ovšem také naivismus každého jednotlivého pohledu - a sice že tak, jak vidíme, musíme i žít, každý sám a po svém, vždy nově, vždy napoprvé. Povrch je svébytným místem a je potřeba mu věnovat pozornost. Budeme-li mít štěstí, to, co je původní a nač všichni apelujeme, v co doufáme, se stane skutečným - ukáže se to a my to rozpoznáme.
Lidský svět je světem paradoxu - na straně jedné podobnost a spříznění,
na té druhé potřeba je narušit, popřít, znevážit.
Za vším je hledání zdroje, původnosti či esence věci.
Právě na to ve svých Filosofických zkoumáních naráží také Ludwig Wittgenstein,
když píše:
„Nemohu přijít na lepší obrat,
který by charakterizoval tyto podobnosti, než rodové podobnosti;
protože různé podobnosti členů jedné rodiny
-
stavba, rysy, barva očí, chůze, temperament atd. atp.
-
se překrývají a kříží stejným způsobem.“
S dodatkem: „A říkám proto: hry tvoří rodinu.“ (§67)
Dvojznačnost, jíž tento obrat implikuje, je nesmírně přitažlivá,
protože poukazuje na obojí - krom toho primárního, tj. hledání esence, na to,
že povrch je místem,
v němž se esence odhaluje,
a
že teprve hra z celé věci činí součást lidského světa.
Podobnost nás, tak jako hra,
také přirozeně vede dějinami 20. století a moderní filosofie,
přičemž to byl právě Wittgenstein, kdo změnil perspektivu obou.
Naši pozornost totiž upřel k tomu,
jak tento svět operuje, jak funguje,
jak se věc vztahuje ke svému okolí, jakou roli v něm hraje
jak v jeho rámci vypadá - tj. je popisována.
Napětí mezi tím, co je uvnitř, a tím, co toto uvnitř vyjadřuje,
je přitom principem jakékoli ´rodiny´, té lidské, věcí i pojmů.
Podobnost rysů, vlastností a pravidel také není ničím jiným
než výrazem genetického spříznění,
jež vytvářejí neznatelné vazby a sítě
jdoucí napříč organismy, kontexty i historickými epochami.
Fascinující okolnost, a sice že to,
co je z podstaty replikované a replikující zároveň vždy vytváří originál,
je projevem téhož latentně přítomného - původnosti.
Jakým způsobem s tímto konvenuje Janova radikálně realistická malba?
- Hyperrealismus jako jediný ze všech realismů o sobě ví, že takový je - a jakoby tedy přímo predikoval pohyb v teoretické rovině, která krom reflexe referentu, vyžaduje také reflexi sebe sama jako svébytné hry, nejen vizuálního jazyka, ale také způsobu přemyšlení.
- Hyperrealismus přitom před vnějším necouvá, naopak - chápe jej jako vstup do bran niterného. Hledat rodinu ve rtech, v křivce nosu, v tvaru brady, není nikdy ničím novým, a přesto to takové vždy je. Právě toto, skutečnost, že v sobě přirozeně pojímá protikladné instance odstupu a ztotožnění, také hyperrealismus činí bytostně současným, tj. univerzálně lidským. Odpovídá totiž nejistotě našeho aktuálního stavu, jeho přechodnosti. Víme ´všechno´, dobře to známe - a přesto musíme život prožít, to znamená prožít jej napoprvé.
Rodinná podobnost je ve shodné míře uklidňující i frustrující - nabízí jistotu řádu, také ale dusí. Ukazuje navíc, že bez ohledu na přijatá pravidla, na systém, který jsme zvolili a který ctíme, jsou jisté věci mimo naši kontrolu. Rodina se může bortit, může se rozpadat, nikdy ale nezmizí.“
(text: Barbora Kundračíková)
Kurátor výstavy: Petr Hájek
110 00 Praha 1
Voršilská 3
Máme otevřeno: út - ne: 11.00 - 18.00 hodin
Hodnocení: 89 %
Ing. Olga Koníčková (tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková