Jan Kotík: Tvary se stávají figurami aneb neúplný kompas
Galerie U Betlémské kaple - Praha
17. 1. – 11. 2. 2018
Na vernisáži nové (prodejní) výstavy Jana Kotíka Tvary se stávají figurami, která byla uspořádána v obou podlažích Galerie U Betlémské kaple, jsme si skutečně mohli ověřit, že název výstavy Tvary se stávají figurami odpovídá vystaveným zdařilým, barevně i tvarově expresivním obrazům, asamblážím i kresbám Jana Kotíka (1916 -2002). Jan Kotík byl jedním z nejprogresivnějších malířů, naší a později po emigraci, i německé scény. Výstavu uvedla Iva Mladičová.
Nová expozice obrazů, objektů a kreseb je zaměřena na Kotíkovu reflexi fenoménu figurace. Koncem 50. let 20. století německý malíř Hans Platschek sledoval aktuální proměny abstraktního výrazu, rozprostřeného v tehdejším euroamerickém uměleckém prostoru do velké šíře projevů. V expresivní malbě Pollockově a de Kooninga spatřoval, že se znaky ´figurují´, stávají se čitelnými, blíží se skutečnosti, sugerují ji, ale neoznačují.
Kotíkův zájem se také soustředil na pomyslné rozhraní mezi abstraktním a figurativním, na proces figurace/refigurace či figuralizace, který se v průběhu jeho umělecké cesty opakovaně vynořoval.
V jeho raných pracích převažovaly figurální výjevy, civilní realita velkoměstského života. Předmětnost, figurativnost zprostředkovávaly jeho dobovou poezii. Původní plastickou objemovost postav Jan Kotík postupně transformoval do liniové znakovosti, neboť pregnantněji vyjadřovala vitalitu moderní doby.
- Období 50. let sehrálo v Kotíkově tvorbě důležitou roli. V jeho malbách postupně převážila radikální abstrakce, přitom možnosti veřejně dílo prezentovat byly velmi omezené.
Malířské výsledky tedy Jan Kotík odvážně vnesl do oblasti užitého skla a realizoval se alespoň v rámci aktivit pro ÚLUV.
- V závěru 50. let již figury v Kotíkových obrazech neznamenaly námětové východisko, ale ´konfiguraci postav´, šlo o výsledek malířské akce, jež se sama ´figuruje´.
Jan Kotík se kolem pol. 50. let pokusil ´aktem malířského násilí´ osvobodit se od postkubistického a postsurrealistického uspořádání obrazu. Nikdy jej vlastně nezajímalo, zda dospěje k formě abstraktní nebo figurativní, důležité bylo, zda se obraz figuruje. Pokud se figuruje, pak imaginativním způsobem.
Od nové figurace k nové citlivosti
I když průzkum výtvarné transformace lidské figury zaměstnával Kotíka intenzivně, během 60. let se jeho dílo nenachází v proudu ´nové figurace´, ale v tvůrčím prostoru ´nové citlivosti´. Problém struktury obrazové plochy se dostal do protikladu ke kompozici.
- V 70. letech konceptuální charakter Kotíkovy tvorby dřívější figurativnost transformoval do roviny divákovy reálné přítomnosti, aktivního vstupu. Reálně přítomnými se v díle staly i veličiny času a prostoru. Nové konceptuální myšlení se na internacionální scéně teprve utvářelo. Jan Kotík vytvořil díla, která představovala nové, konceptuální vztahy mezi jazykem exprese a jazykem geometrie. Řada jeho realizací reprezentuje různé aspekty tohoto řešení. Novinkou jsou znaky, číslice, implikující způsob registrace jako třeba při nějakém laboratorním experimentu. (viz např. Nepravidelná tabule z roku 1965, olej, akryl plátno)
- Počátkem 80. let se v Kotíkových akrylových velkoformátových malbách a uhlových kresbách opět začaly ´figurovat´ tvary, jednoznačně navozující dojem lidské postavy. Nešlo o realizaci předem hotové ideje, ale o výsledek volného procesu figurace, vycházející ze sféry imaginace. Kotík sám hovořil o tzv. pseudofigurách.
Figurující se tvary a postavy v jeho pracích jsou vesměs v živé akci – gestikulují, komunikují, objevují se diabolické motivy. Častým námětem jsou i lidské hlavy, v několika případech se proměňují v lebky. V kresbách převažuje černý uhel – útočný, temný, přímý –, probleskuje v nich autorův smysl pro ironii. Malba je velkorysá, tvar jednoduchý, materie přiznaná – plátno je buď jednoduše vyříznuté fixováno na překližkovém podkladu, nebo tvarovaná překližka je sama malířským objektem. Kotík hovořil o malbě v prostoru, jež se stává jeho součástí.
- Kotíkova 90. léta charakterizují velkorysé překližkové nástěnné objekty. Pohybují se ve spojitém prostoru figurální/abstraktní. Formální členění i výrazový dynamismus připomínají autorovy figurální kompozice z přelomu 30. a 40. let. Expresivní výraz je vtělen do dynamismu tvarů, samotné malířské zpracování je zklidněno, značně estetizováno. Kotík práce tohoto druhu interpretoval jako realizace principu ´dění´, reflektující otevřenost systému.
Kotíkova tvůrčí akce necílí k harmonické rovnováze, ale k rozevírání dalších možností, k expresivitě myšlení i konání, k nabývání maxima zkušeností. Za tuto formální neukotvenost byl Kotík opakovaně kritizován. I když přítomnost konceptuální roviny byla v jeho díle evidentní, nikdy nepřevážila vědomí přítomnosti malby jako ´antropologické konstanty´. Stejně zásadní pozitivum můžeme spatřovat v sociálním rozměru různorodého celku Kotíkova díla - zájem o vztah díla k reálnému prostoru, tedy k životu lidí v tomto prostoru.
(zdroj: www.galerieubetlemskekaple.cz)
110 00 Praha 1
Betlémské nám. 8
Máme otevřeno denně: 10.00 - 18.00 hodin
Vstup: volný
Hodnocení: 89 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková