Jan Hísek: ´Řeka´ aneb když u řeky a splavů relaxujeme
Galerie Václava Špály - Praha
10. 1. – 2. 3. 2014
Na vernisáži výstavy obrazů z aktuální tvorby Jana Híska, který se jí osobně účastnil i se svým otcem Květoslavem Hískem (1931, ilustrátor knih jako Přírodou krok za krokem, Naše květiny, Evropská fauna, Evropská flóra nebo Anatomie okem výtvarníka), nás bylo snad tisíc, kteří jsme na zahájení přišli. Pan Jiří Slíva se již pochvalně zapsal do knihy návštěvníků a pak odešel, vědouc, že bude nátřesk. A my jsme fotografovali také skoro třičtvrtě hodiny před zahájením, aby nám obrazy záda návštěvníků nezakryli…k našemu překvapení jsme byli jako www.www-kulturaok-eu.cz přivítáni usměvavým panem Květoslavem Hískem, s tím, že nás zná. No, máme materiál na přemýšlení. Seznámili jsme tak s velmi příjemným starým pánem…a chvilku jsme s ním k nemalé naší společné radosti švitořili…
Červená a modrá dominuje (oheň a voda)
Navštívíme-li výstavu, kterou Jan Hísek připravil po dvou letech (Galerie Rudolfinum – Noční jezdec, 2011) budeme oslněni barvami červené a modré, jež na obrazech dominují. Z dálky díla působí na nás jako abstraktní obrazy, ale přijdeme-li blíž, můžeme pozorovat do obrazů nenápadně zakomponované příběhy s figurami lidí, koček i slonů…
Poetická řeka z ornamentů jednotlivých pramenů a pramínků
Jan Hísek se věnuje ve svých malbách dvěma živlům: vodě a ohni. Jasná barevná symbolika charakterizuje obě linie, modrou a červenou, se všemi možnými odstíny a valéry. Přes mohutnost a sílu živlů působí nové obrazy křehce a poeticky, jako by byla ničivá síla utkána z těch nejdrobnějších detailů. Např. v obraze ´Oheň v řece´ nalezneme spojení s dalšími živly. Nastává apokalyptický konec či symbolizuje nový počátek? Autor na takové otázky nedává jasnou odpověď a nechává diváka v určitém napětí.
Důležitým aspektem je pro Jana Híska i samotný proces tvorby. Klíčová jsou pro něj místa, která zná a má rád, která jej inspirují, stejně lidé a zvířata, které potkává a poznává. To vše si uchovává v paměti
a v procesu tvorby se jednotlivé roztříštěné momenty zdánlivě utřiďují, spojují a prolínají. V takovém smyslu jsou Hískova díla poměrně realistická, jsou možná i jakési deníkové záznamy, vzpomínkami na silné a hluboké okamžiky. Na druhou stranu lze jeho malby číst i jako zvláštní, téměř oltářní, obrazy, oslavující dávné a zaniklé, či možná nikdy neexistující kulty a náboženství. Jsou to možná i přetvořené mapy navštívených míst, geografický atlas vlastního života.
Pozoruhodnou ukázkou Hískova tvůrčího přístupu jsou i jeho experimenty, například s kreslením ve tmě, kdy fyzické vidění je zcela potlačeno a pohyby ruky jsou vedeny jinak. Výraznou roli v takové situaci hraje zvuk, který spíše než zrak ovlivňuje kresbu ve tmě. Zvuky i hudba se silně v Hískových malbách odrážejí. Jeho obrazy jsou spíše komponovány a sestavovány jako hudební skladba, jednotlivé motivy a prvky se opakují a vytvářejí překvapující rytmus, který je detaily harmonizován do jednolitého akordu.
Odpovídá tomu i jeho práce s ornamentem a celkové popření renesanční perspektivy, resp. její modifikace do sériově řazené kompozice. S hudbou je spojen i moment improvizace. Jan Hísek maluje intuitivně, obraz nemá jasné rozčlenění, jednotlivé detaily vznikají jako reflexe postupného vývoje díla. Jakkoliv finální tvar není na začátku zcela jasný, tak je jeho myšlenka a atmosféra zcela promyšlená a cítěná. To dává Hískovým obrazům sugestivní sílu. Od samotného počátku je divák fascinován mnohostí detailů, je možná i zmaten zdánlivě chaotickým vyprávěním. Pokud se však rozhodne postupně do obrazů nahlížet, začne nacházet souvislosti a vstupovat tak do samotných maleb, stane se jejich součástí, protože pochopí jejich historie a mýty, pozná jejich živočichy i rostliny, naučí se jejich jazyky a zvyky.
(z tiskové zprávy kurátora Otto M. Urbana)
Co víme o Hískovi - osobnost současné české výtvarné scény – malíř, grafik, kreslíř a ilustrátor
- Jana Híska považujeme již od počátku 90. let 20. století za jednoho z největších současných českých grafiků.
- Je známý i jeho hluboký vztah k dílu Jana Zrzavého, jehož vidění na Híska silně zapůsobilo.
- Vystavoval v zahraničí.
- Iilustroval několik knih a bibliofilií.
- Vedle grafiky se stále častěji věnuje i kresbě.
- Rád objevuje odlišné způsoby vyjádření a od konce 90. let se věnuje i malbě.
- Je to umělec, který se pohybuje v různých technikách.
- Snaží se tak nejvíce přiblížit k ideálnímu vyjádření myšleného a sněného.
- Jeho typický výtvarný rukopis okamžitě rozpoznáme, a podíváme-li se na obrazy hodně zdálky, můžeme rozeznat velký obličej..
- Jak jsme slyšeli na České televizi Art- autor rád pozoruje řeku a splav…jezy…tráví tam celé hodiny…
Galerie Václava Špály
Národní 30
110 00 Praha 1
Tel.: +420 224 174 704
E-mail: tkadlecova@ppf.cz
máme otevřeno:pondělí – neděle: 11.00 – 19.00 hodin
Hodnocení: 100 %
Ing. Olga Koníčková
Foto: autorka
Galerie Václava Špály
Galerie vznikla v roce 1957 v bývalých prostorách prvorepublikového Vilímkova nakladatelství a knihkupectví na Národní třídě v Praze. Své jméno dostala po českém malíři, grafikovi a ilustrátorovi Václavu Špálovi, jehož díla dnes patří mezi nejvyhledávanější české moderní umění.
Velký rozkvět zažila v letech 1965 až 1970 pod vedením respektovaného výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého. Po něm nazvaná Cena Jindřicha Chalupeckého je nejvýznamnějším oceněním, jaké může získat český výtvarný umělec ve věku do 35 let. V 70. a 80. letech, kdy J. Chalupecký nesměl veřejně působit, se v galerii konaly především výstavy oficiálního umění, které byly pro tehdejší politický režim přijatelné.
V 90. letech pod vedením Jaroslava Krbůška vešla galerie do povědomí jako progresivní výstavní síň zaměřená na současné české umění. Poprvé v ní byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého.
Od roku 2002 vedla galerii Nadace Český fond umění. Ta začala galerii volně pronajímat, což tehdy vyvolalo marné protesty umělecké veřejnosti. V roce 2007 vyhlásila městská část Praha 1 poprvé konkurz na provoz galerie. Nájemcem se stala agentura Semma, která ji měla spravovat do roku 2017. Už po dvou letech však agentura činnost ukončila, údajně z důvodů nedostatku financí na provoz.
V roce 2010 proto MČ Praha 1 vyhlásila nové výběrové řízení. Zvítězil v něm projekt společnosti PPF Art, která se tak stala na následujících deset let provozovatelem této galerie. První výstavou v nové éře Galerie Václava Špály byla „Gagarinova věc a věci, kterých mi není líto“ Jiřího Černického.
Ve své výstavní dramaturgii se galerie věnuje zejména žijícím profesionálním českým autorům střední generace, kteří patří v malbě a fotografii, případně sochařství, k vrcholům české výtvarné scény. Pravidelně se zde střídá malba, fotografie i plastiky.(Zdroj:internet)
Copyright © PPF Art 2014