Jan Hendrych : Sochy a kresby / Monika Immrová: Socha

17.02.2017 13:10

Na vernisáži dvou výstav:  Jana Hendrycha: Sochy a kresby a Moniky Immrové: Socha, nás na www.www-kulturaok-eu.cz zaujala především retrospektivní přehlídka práce Jan Hendrycha (zejména jeho socha ženy s moorovskou hlavou i jeho další manýristické figury), velmi přívětivého sochaře a kreslíře Jana Hendrycha, který i přes svůj pokročilý věk (80 let) byl na vernisáži osobně přítomen. 

 

 

 

 

 

 

 

Jan Hendrych: Sochy a kresby aneb celoživotní téma lidské figury

Klub Topičova salonu /1. patro – Praha

6. 2. – 3. 3. 2017
 

Dáme slovo kurátorce Iloně Víchové, jejímu zajímavému kurátorskému textu:

Jan Hendrych patří k umělecké generaci, která svůj výtvarný názor formovala v tíživém klimatu propagandistických 50. let 20. stol. a velkou část svého života tvořila v nehostinných dobách normalizace a komunistického režimu. Není divu, že tito umělci hledali pevné body v meziválečné avantgardě a navazovali zpřetrhané souvislosti nejen s myšlenkami zakladatelů moderny, ale i s odkazy více než tisícileté evropské kultury.   

 

Jan Hendrych studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (19551961) v sochařských ateliérech Josefa Wagnera a Jana Kavana, a absolvoval aspiranturu na Akademii výtvarných umění v Praze (19641967) u Karla Hladíka.  Důležitým studijním materiálem byly taktéž kontakty a hovory s Josefem Kaplickým.

 

Vedle samotného školení jej ve výtvarném směrování utvrzovaly názory zahraničních současníků, jako byli Henry Moore nebo Marino Marini, kterého mladý Jan dokonce osobně poznal právě díky zmíněnému Kaplickému.

 

Hendrychův respekt k humanistické tradici i dědictví velkých sochařských epoch přirozeně vyústil v celoživotní téma lidské figury, která se pro jeho tvorbu stala typická. V okruhu generačních souputníků, kam patří sochaři Jan Koblasa nebo Aleš Veselý a z malířů Antonín Tomalík, Antonín Málek, Zbyšek Sion nebo Zdeněk Beran, představuje Jan Hendrych osobitou polohu sochařství, které je pevně ukotveno v tématu figury, ovšem formálně balancuje na pomezí realistické a abstraktní formy.

 

 

V počátcích 60. let 20. stol. prošla Hendrychova tvorba fází strukturální abstrakce, pro niž se v českém prostředí ustálilo označení informel, a která znamenala důležitý vývojový stupeň pro celou tehdejší generaci. Typickými příklady jsou lapidární, jakoby vzduté formy (např. Nachýlená figura neboli Koňská hlava I, II z let 1965 a 1966), jejichž povrch je strukturován gestickými vrypy, otisky a zásahy, které skulpturám dodávají expresivní až dramatický ráz.

 

Dalším vývojovým stupněm jsou plastiky (např. Klavírista, 1965), v nichž je hmota namísto gestického vrásnění konkretizována reliéfní kresbou archaických symbolů, linií a křivek a otisky technických předmětů, které plastiku uzavírají do pevného rámce.

 

Zájem o figuru a navození nového vztahu skutečnosti a člověka, který se v evropském kontextu označuje jako Nová figurace, byl Janu Hendrychovi přirozeně blízký a svojí tvorbou se do tohoto proudu také řadí.

 

Ovšem samotná lidská figura či hlava nebyla a není hlavním cílem Hendrychova sochařského sdělení.

Umělec ji vnímá jako prostředníka pro vyjádření životní situace člověka a stavu jeho mysli v konkrétním okamžiku.

Je pro něj symbolem lidské mytologie, přičemž všedním úkonům z každodenního života dodává závažnost a hluboké soustředění.

 

Hendrychovo sochařství se od počátků ubírá dvěma cestami, které se v mnoha bodech setkávají.

  • první cesta je utvářená figurou, vyrůstajícími z čistě modernistické tradice
  • druhá se vine cestou dadaistického a groteskního jazyka, kdy je figura stavěna do typicky civilistních situací (např. Sedící s pivem, 1968).
  • v těchto případech těžko odoláme srovnání se sochařstvím amerického pop-artisty George Segala, který s oblibou zobrazoval lidi v městském prostředí např. na lavičkách či v baru. Ovšem segalovská strnulost se u Jana Hendrycha propojuje s barokní dynamikou a emocí, často umocněnou užitím červené signální linie, která zdůrazňuje vnitřní pohyb a váže prostor sochy s prostorem okolí.
  •  

Jestliže hovoříme o Hendrychově přístupu k užití barvy, je na místě zmínit specifický okruh výrazně barevných sádrových plastik (např. Athéna, 1990) vznikajících od sklonku 80. let 20.století. Jejich povrch je zpracován uvolněným sochařským gestem a polychromován kombinací ostře červených, zelených a modrých tahů, které sochám dodávají až malířskou texturu.

 

 

Převažujícím materiálem je u Jana Hendrycha sádra a důležitým výrazovým prostředkem textilní struktura vytvořená odlitím molitanu či vlnité lepenky. Výjimkou není ani využití konkrétních předmětů z běžného života, např. novin, pivního půllitru, které zdůrazní jednak emotivnost a jednak jadrnost výrazu. Vedle sádrových soch ovšem vznikaly i práce uplatňující zcela odlišné materiály, a to zejména ve vazbě na umělcovu účast na sympóziích.

 

Za zmínku stojí zejména sympozium ve Východoslovenských železárnách v Košicích v roce 1967 a 1969, kde vznikla monumentální kovová plastika pro veřejný prostor. Téměř legendárním počinem bylo Artchemo ve Východočeských chemických závodech v Pardubicích v roce 1969, kde se umělci pod teoretickou záštitou Jaromíra Zeminy zabývali možnostmi umělých hmot v umění.

Jan Hendrych zde vytvořil soubor několika děl z polyesteru a plexiskla, v nichž vedle tvaru hraje nosnou roli barva obtékající hmotu v pruzích nebo amorfních skvrnách (např. Sedící s myšlenkami, 1969).

 

Tematickou linii Hendrychova díla utvářejí lidské figury a hlavy vznikající od 60. let 20. století podnes. V určitých obdobích se však vynořují i další motivické okruhy. Důležitý je motiv prázdného pohozeného kabátu (např. Kabát, 70. léta), z něhož cítíme existenciální úzkost, nejistotu a křehkost moderního člověka v soukolí mocenské ideologie.

 

Výrazný je taktéž soubor figur na mostě, k nimž umělec dopěl v 80. letech jako odkazu k barokní tradici umisťování soch sv. Jana Nepomuckého. Fakt, že Hendrychovo sochařství kotví v historickém kontextu, potvrzují i plastiky zvířat, které mohou doprovázet lidskou figuru (např. Strážce se psem, 2014) nebo fungují samostatně (např. Tele, 1995), mnohdy s konotací k výrazným sochařským epochám, v tomto případě k renesanci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neopomenutelnou součást Hendrychova díla představuje také medailérská a portrétní tvorba, kterou soustavně rozvíjí od dob studií. Paralelně se sochařskými pracemi vznikají kresby, vyznačující se neobvyklou lehkostí, suverenitou a bravurou, v mnohém blízkou barokním skicám.

Nejedná se však o detailní přípravné kresby, ale spíše o koncepční zachycení sochy v prostoru, uchopení hmoty a výrazu a vystižení celkové atmosféry místa. Hendrych své kresby vytváří jako samostatné listy, častěji však kreslí do skicáků, které můžeme vnímat jako svazky kreseb a zároveň jako osobní deníkové záznamy s rukopisnými poznámkami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podobně jako mnoho dalších představitelů neoficiálního proudu tvořil Jan Hendrych od nástupu normalizace téměř 20 let bez možnosti veřejné prezentace a publicity. Živil se převážně jako restaurátor barokních památek a z této zkušenosti zpětně čerpal poznatky a možnosti pro své dílo.

 

Po sametové revoluci začal vyučovat na Akademii výtvarných umění, kde ještě donedávna aktivně pedagogicky působil, a kde zastával pozici studenty oceňovaného a respektovaného pedagoga.

 

Výstava v Klubu Topičova salonu vázaná na nedávno dovršené 80. výročí narození Jana Hendrycha je jen skromným poděkováním této mimořádné sochařské osobnosti, která se zapsala do dějin sochařství 20. století dílem vystavěném na modernistické tradici a výrazovém a technologickém experimentu.

Je to sochařství svobodné a otevřené, v pozitivním smyslu progresivní, neobávající se přesahů do oblastí neklasického uchopení hmoty, netradičního tvaru, expresivní deformace, napětí mezi promodelovaným tvarem a elementární formou, přesahů do oblasti záměrné torzálnosti. Je to sochařství živoucí a proměnlivé, podobně jako je živoucí proces tvorby, jako je proměnlivý život člověka.

(text: Ilona Víchová, leden 2017)

 

Jan Hendrych (* 28. 11. 1936 v Praze)

19511955 studium na Průmyslové škole bytové tvorby v Praze

19551961 studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v sochařských ateliérech Josefa Wagnera a Jana Kavana

19641967 aspirantura na Akademii výtvarných umění v Praze u Karla Hladíka

19902015  pedagogem na Akademii výtvarných umění v Praze

1997 a 1999 vedl dva semestry figurálního modelování na Akademii výtvarných umění v Helsinkách

 

Zastoupení ve sbírkách:

Národní galerie, Praha; Galerie hlavního města Prahy; GASK- Galerie středočeského kraje, Kutná Hora; Východočeská galerie, Pardubice; Galerie moderního umění, Hradec Králové; Orlická galerie, Rychnov nad Kněžnou; Galerie výtvarného umění, Jičín; Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem; Severočeská galerie výtvarného umění, Litoměřice; Galerie Benedikta Rejta, Louny; Galerie výtvarného umění, Cheb; Galerie Klatovy/Klenová; Okresní vlastivědné muzeum, Jindřichův Hradec; Horácká galerie výtvarného umění, Nové Město na Moravě; Krajská galerie výtvarného umění, Zlín; Muzeum umění, Olomouc; Galerie Zlatá husa, Praha; Východoslovenská galéria, Košice; Sbírka pařížské mincovny, Paříž; soukromé sbírky doma i v zahraničí

 

Kurátorka: Ilona Víchová

Hodnocení:  100 %

 

****

 
Ve druhé části Topičova salonu byla současně zahájena výstava děl sochařky i grafičky Moniky Immrové - výstava jejích betonových soch a reliéfů z poslední doby, doplněné o grafický cyklus a práce s papírem.

 

Monika Immrová: Socha aneb´Dům je tělem obrazů, které člověku poskytují jistotu či iluzi stálosti´

 

Topičův salon - Praha

 7. 2. – 10. 3. 2017

 

Soubor prací Moniky Immrové prezentovaný v Topičově salonu tvoří nejnovější cyklus betonových reliéfů, současně také výběr z cyklů grafik a soch.

 

 U zrodu linie kartonových a betonových reliéfů stálo přizvání k realizaci sochařského díla pro konkrétní architekturu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autorka se v nich zabývá významovými i výtvarnými možnostmi elementárního tvaru, proporcí, světelných účinků geometrizovaných ploch. Sleduje principy komponování prostoru, jež jsou přítomny v jejích velkoformátových sochách i v grafických souborech. Hlavní idea architektonického zadání spočívala v existenci pevného, pozitivního jádra, ve významu čistoty a solidnosti, metaforicky významu krystalu.

 

Řešením takového zadání se vynořovala témata již dříve autorkou výtvarně realizovaná. Podnětné je v této souvislosti Bachelardovo uvažování o prostoru, jenž uchopen obrazností je prostorem žitým, přičemž

 

´Dům je tělem obrazů, které člověku poskytují jistotu či iluzi stálosti.´

 

Monika Immrová také spolupracuje se známým umělcem Jánem Šépkou:

Dům s klenbami

 

 

Monika Immrová (nar. 1970 v Lounech)

  • se dlouhodobě zabývá grafikou a sochou
  • 1992–1995:  studium Střední výtvarné školy Václava Hollara v Praze
  • 1995–2001: absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění
  • v současné době dokončuje doktorské studium AVU
  • od 1996 - samostatné výstavy:
  •  Glypho Grafein, Galerie výtvarného umění v Mostě, 2003; Dialogy, Síň pod Plečnikovým schodištěm, Pražský Hrad, 2006 (s J. Zeithammlem); Linie a forma, Galerie Caesar v Olomouci, 2007; Tvary, Letohrádek Ostrov a Oblastní galerie Liberec, 2009; Souvislost, Galerie města Loun, 2012; Jiný čas, kostel sv. Vavřince v Klatovech, 2013; Socha, GASK v Kutné Hoře (s D. Vinopalovou); Tvar předchází prostor, Galerie Dům, Broumov, 2015
  • stála u zrodu seskupení Socha 2, s nímž opakovaně vystavuje
  • byla zařazena na výstavu Fundamenty & Sedimenty (GHMP, Praha, 2011), Místo sochy (GKK, Klatovy, 2015) nebo např. do projektu Drei Häuser Kunstpfad (Eifel, NSR, 2016)
  • 2008 a 2009 získala ocenění Grafika roku
  • její grafické práce jsou každoročně zařazovány do výstav ceny již od roku 1999
  • zúčastnila se řady sochařských sympozií v ČR i zahraničí.

 

Kurátorka: Iva  Mladičová

Hodnocení:  79 %

 

110 00 Praha 1

Národní 9

Máme otevřeno:

po, čt, pá: 10.00 -17.00 hodin

út, st: 10.00 - 18.00 hodin

 

www.topicuvsalon.cz

Ing. Olga Koníčková (zdroj: dvě tiskové zprávy)

Foto: © Ing. Olga Koníčková