Jak se mi změnil život
Jak se mi změnil život
Studovala jsem vysokou školu a ve třetím ročníku jsem ji přerušila a vdala se. Ano, musela jsem. Ale přesto jsem to považovala za rozumné. Byla to vlastně má svobodná volba. Proč? Můj partner, Jirka, totiž právě dostudoval a chtěl mě mít doma. Ne jako vězenkyni, ale jako strážkyni rodinného krbu. A protože já ho měla tak ráda, že jsem k němu až vzhlížela, byla jsem ochotna ke všemu, jen když bude šťastný a já s ním. Imponovalo mi jeho povolání. Už v závěru školy totiž začal pracovat v jedné renomované redakci a bylo jasné, že tomu, aby se tam udržel, musí obětovat vše. On i já. A aby se tedy mohl plně věnovat svému perspektivnímu povolání, bylo nezbytné a já jsem o tom nepochybovala, že mu musím věnovat svůj čas a vytvořit dokonalé zázemí. Aniž bych si to nějak zvlášť uvědomovala a uvědomovat si to vůbec chtěla, podvolila jsem se plně jeho přání.
I když je to někdy těžké, člověk prostě musí být zodpovědný a v každé chvíli svého života pečlivě zvažovat všechny možnosti, všechna pro a proti, vytvořit si žebříček hodnot a dát slechu i svému vnitřnímu hlasu a srdečnímu rytmu. Samozřejmě, že jeho návrh, abych mu pomáhala v realizaci jeho či naší životní šance, byl hodně odvážný, a pro mě dokonce velice zásadní, protože škola mi zase šla a nehrozilo, že bych ji nedostudovala, pokud se jí budu plně věnovat. Uvědomovala jsem si ale také, že člověk, pokud opravdu miluje, nesmí hledět jen úzce na sebe, musí myslet za oba a prospěch či útrapy vnímat jen jako dopady na dva spojené organismy, na jeden celek těch dvou, kterých se to týká. Je v tom pochopitelně jistá míra rizika, protože za druhého nemůžete nikdy stoprocentně mluvit. Je v tom ale i pocit zadostiučinění, když se plán zdaří, a vy - jako celek - jste tam, kde jste chtěli oba být. To je pro oba ale důležité, protože ustupuje-li jeden druhému, ba se pro něj přímo obětuje, není to vyvážené, je to na jeho úkor a dobře to nekončí.
Já to ale viděla jako společně prospěšné a o žádném obětování se jsem už nemusela ani přemýšlet. Šance, která se před Jirkou otevírala, byla tak jasná a zásadní, a tak neopakovatelná, že nebylo možné si myslet, že by se mu to snad někdy v budoucnu mohlo poštěstit znovu. A tak nebylo co řešit. Navíc jsem si jasně uvědomovala, že v případě mého nepřizpůsobení se by si Jirka jistojistě musel chtě nechtě najít náhradu za mě, a to hned. A to bylo to poslední, co bych chtěla. Rozhodnout se jinak, zbývalo by mi pak na konci všeho už jen s lítostí vzpomínat, jak jsem pro své pohodlí a sobeckost pustila k vodě svého nejmilovanějšího,svou osudovou lásku.
Bylo mi jasné, že péče o Jirkovo pohodlí a zázemí bude při mé pečlivosti hodně těžko slučitelná s mým studiem. Zastávám totiž názor, že když se člověk něčemu věnuje a nějakým směrem cíleně ubírá, měl by tak činit naplno, na sto procent a nehledět na nic okolo. Jsem totiž zastánkyní názoru, že z maličkostí sestává celý život. A tak je pozitivní myšlení nutné i v tom nejmenším. A přesto jsem se rozhodla pro společnou cestu s Jirkou za současného pokračování ve studiu. Tedy pro dvě věci najednou.
A nebylo to snadné. Jirka do práce, já do školy. Když přišel domů, měl vše nachystáno a dokonce i některé podklady, co jsem mu pomáhala připravovat. A já studovala. Ukazovalo se, že by se snad mohlo podařit zvládnout obojí. Jediné nebezpečí hrozilo z případného těhotenství. Ale s dětmi jsme nespěchali, i když na celibát jsme nebyli ani jeden. A tak jsem si sehnala tu nejlepší antikoncepci, a nebezpečí považovala za zažehnané. A snad i bylo, nevložit se do toho lidský faktor. Ano, zapomněla si jednou vzít antikoncepci a po půl roce našeho manželství jsem nechtěně otěhotněla. A to byl malér...
Už ve chvíli, kdy jsem ten malér zjistila, mi bylo jasné, že se celý můj dosavadní život nevratně a náhle změnil. Jirka měl z otcovství nesmírnou radost a bez zaváhání se těšil na mimčo. I já jsem ani na okamžik neváhala, že budu matkou, i když se ve mně docela výrazně střídaly nálady smutku s radostí a nejednou jsem zapuzovala myšlenku, že to přece ještě nechci, že je to moc brzo a pramálo vhodná chvíle. Chtěla jsem přece dostudovat školu, a navíc mě ta škola bavila. Ale nakonec jsem své, čím dál větší, bříško přijala a vyrovnala se s ním. Nejednou jsem si říkala, že jsou mnohé ženy, které by dítě chtěly a nemohou je mít, zatímco já to štěstí mám a jak mě ujišťovali lékaři i bezproblémově. Tak se nedá nic dělat a musím se s tím smířit.
Jirka si toho byl vědom. A vzdor svému nasazení mi byl morální oporou. A tak vše probíhalo dobře. Jediným zádrhelem bylo, že mi na ultrazvuku ukazovali, jakou čekám holčičku a při porodu se objevil kluk. Samozřejmě že také Jirka.
A život šel dál a přerušená škola čekala na můj - teď jen externí - návrat hned, jak bude vhodný čas. Přece ten můj poslední, chybějící, rok už nějak dodělat musím...
Péče o Jiříčka mi totiž zprvu plně zabírala právě ten zbývající čas, který jsem předtím při péči o velkého Jirku měla na studium. Ale i to jsem nakonec překousla. Škola mi pomohla připravit individuální rozvrh zkoušek a státnic, a tak jsem se s vypětím sil propracovala k promoci a mohla se pochlubit rodičům kromě Jiříčka i diplomem.
Radost z dokončení mého studia mi poněkud pokazila akorát ta kauza se záměnou novorozenců v porodnici. Okamžitě se mi pochopitelně vybavila ona záhadná informace o tom, že čekám holčičku a pro mne nečekané narození chlapečka. Brzy jsem se ale zase uklidnila při pohledu na Jiříčka, protože byl naštěstí zdrobnělinou svého otce a velkému Jirkovi jako by z oka vypadl. Jak očima, tak i mimikou.
V současné době jsem tedy uvázána na mateřské dovolené. A rozhodně se nenudím. Manžel potřebuje pro usnadnění a urychlení své práce překládat různé cizojazyčné texty a hledat podklady a informace na internetu. Vypomáhám mu s velkou radostí a mám za to, že je to dokonce úžasné. Jsem doma, věnuji se Jiříčkovi, pomáhám manželovi, a dítě i pomoc jsou mi nade vše. Mohu si ale organizovat čas po svém. Mohu si svobodně jít s dítětem, kam chci, mohu si lehnout, kdy chci a pracovat pro Jirku u počítače, jak mi to vyjde. Díky za počítače, mobily, internet. A ještě jedna výhoda navíc. Nemyslím si, že by mně chyběli spolupracovníci. To, co slyším denně od manžela, to jsou mezilidské vztahy hrůza pomyslet! Nechala jsem si tedy vyhotovit živnostenský list, pracuji doma a doufám, že už navždy také pracovat budu. Přes den se těším na večer, až muž přijde unaven z redakce a budeme si spolu u večeře vyprávět, co jsme kdo za ten den všechno prožili, on v redakci, a já s naším Jiříčkem. A ráno? S ulehčením si oddychnu, když Jirka odejde do zaměstnání a já dám Jiříčka do ohrádky, aby si hrál. Že je to pro plný život málo? Omyl. To jen omezení chápou jako svazující stereotyp či dokonce jho. Já mám svou práci, své zájmy a svůj smysl života, který mi nabídla láska, čistá a plně uspokojující. A taky radost z toho, že vše funguje, jak má. Já jsem tou příslovečnou strážkyní rodinného krbu a jeho příjemné teplo mě naplňuje tím nejvyšším možným uspokojením. Pro některou možná málo, pro mne vše, co si od života přeji.
Alena, 28 let, Kladno