Praha - Febiofest 2016: ´Já, Olga Hepnarová´ aneb kde a proč udělali soudruzi chybu?!

21.03.2016 07:45

Cinemastar- Praha Anděl

 

Jméno Olga Hepnarová je synonymem nepochopitelné tragédie, v níž mladá dvaadvacetiletá žena 10. 7. 1973 záměrně přejela nákladním autem skupinu lidí, které jak sama řekla, vlastními slovy ´odsoudila k smrti´, a o dva roky později, v roce 1975,  byla jako poslední žena v Československu popravena.

 

Nový hraný film debutující dvojice režisérů se, jak signalizuje titul, obrací k Olze samotné a v estetizovaných černobílých obrazech vypráví její vlastní příběh, jehož finále je notoricky známé. Její vztahy s rodinou, přítelkyněmi i psychiatrickými institucemi skládají s odstupem i empatií psychologický obraz dívky, která se cítila odmítnutá světem a rozhodla se mu pomstít.

 

Film byl zařazen do soutěže Nová Evropa, kam se pořadatelé snaží každoročně vybírat první či druhé filmy evropských režisérů, které zaujmou výrazným rukopisem, radikálním přístupem, silným příběhem nebo ty, které se zabývají aktuálními problémy…. Jsou zde mladí outsideři, přičemž právě věk je staví do konfliktu se společností. Taková byla i Olga Hepnarová…

(z textů oficiálního distributora)

Otázka zní, proč to všechno…

Obával jsem se, že film bude obhajobou či zlehčováním zločinu osamělé Olgy Hepnarové. Film ale není ani kategorickým odsudkem bez vysvětlení a bez pochopení. Ano, stala se z ní vražedkyně, ale proč? O tom je film. A také o tom, zda se tomu dalo  předejit, či zabránit…

V rodině, v níž dívka vyrůstala, není divu, že jí tak zvláštně a nešťastně přeskočilo.

 

 

V kolektivu zase – asi následkem podivné rodiny, kdy matka dceři není ochotna nejenže vysvětlit, ale dokonce i odpovědět na Olžinu otázku „kdo je můj otec?“ – se stává dívka jinou. Což je v kolektivu trestné.Tehdy i dnes. Kolektiv individualitu, zejména pak tak divnou, odmítá a šikanuje. Její nemocná duše se z toho neotřepala jako každému jinému, neboť šikana ve škole je a byla vždy běžná a setkali jsme se s ní každý. Ať už jsme byli šikanovaným či na straně šikanující většiny. Běžný jedinec se otřepe a jede dál. Nebo změní školu. Když mu někdo pomůže. Rodina, příbuzní, či sami pedagogové. Když ale reagují na signály. A v případě Hepnarové jim to bylo dáváno hodně zřetelně najevo. Ale v podstatě nic z toho nevyvodili.

 

 

Ani v kolektivizovaném kolektivu, který sledoval od vedení přes kádrováky až po lidové udavače kde kdo, nikdo nereagoval. Dokonce i přesto, že to sama dívka věděla, že to dávala najevo i že naplno to hlásala. Nic. Nikdo nic. Chtěla na léčení, chtěla ukončit svůj život transparentním způsobem, sdělovala to na všechny strany a nic. Nikdo nereagoval. Nervní, labilní osobě dokonce svěřili vůdčí list. A nechali ji pracovat v tak nevhodném prostředí. Ano, za její úlet ji vyhodili od řízení automobilu. Ale jen načas. Aby ji pak nabídli nákladní auto jako vražednou zbraň.

 

Zasahovat nebo nezasahovat, toť otázka…

Je těžké zasahovat včas. Tehdy jako dnes. Vzpomínám si na svou dávnou kolegyni, která měla podobně postiženého syna. Dokonce oficiálně diagnostikovaného. Navíc alkoholika. A – bylo to za socializmu! – když ji honil po bytě s nožem s úmyslem ji v afektu zabít a ona se obrátila na policii s žádostí o pomoc, dozvěděla se, že policie nemůže nic dělat, dokud ji nebodne. Do té doby je to jen jejich rodinná záležitost. A bylo vymalováno. Nevím, jako to funguje dnes, asi stejně. Tak vlastně není divu, že to té dívce procházelo, až bylo pozdě.

 

 

 

 

 

 

Prapodivné poselství

A její poselství a prapodivný motiv? Vzdor proti všemu, všem a hlavně rodině. Vědomě i podvědomě. A myšlenka, že sebevražda není nic a jen s ní vyhoví většině, tak proto to chce drastický čin, na nějž se nezapomene, aby na sebe opravdu upozornila, se dá chápat jako jakási svévolná ´mučednická´ smrt za ostatní otloukánky. Tak to viděla Olga Hepnarová. Jenže ono jí šlo spíš o snahu zvýraznit se. O jakousi bizarní nezapomenutelnost, když už je tou, podle jejího mínění, opovrhovanou nickou. Dobře, tak já vám teda ukážu. A ukázala. „Když vy mně, tak já vám taky…“

 

O činu se ví dodnes

Její čin byl ve své době natolik brutální a vybočující ze všech mantinelů, že se na něj nezapomnělo dosud. Ač publicita mu tehdy nepřála až do konce socializmu.A ani po tom nic moc. A hle, ona to nakonec dopracovala dokonce až na film. Film jistojistě potřebný a svým zpracováním trefný. Černobílá technologie, napětí, trhané pohyby protagonistky, to vše neslo jasné poselství o tragickém konci. Její přání se jí tedy do jisté míry splnilo.

 

Doba přeje novým Hepnarovým?

Dnes jsou podobné činy jak na běžícím pásu publikovány v mediích a seriálově, navíc  řidič ujede (Hepnarová zůstala na místě) a  po případném odhalení policií tvrdí, že auto neřídil (Hepnarová se na místě přiznala a sdělila i motiv). Dnes už se jí podobní jedinci do dějin zla takhle nedostanou. A protože je jich mezi námi plno, díky všeobecné aroganci dokonce víc než za dob Hepnarové, je film správným apelem. Na nás anaši společnost a naše sítě k zachycení takovýchto exotů. Budou-li mít totiž podobné představy, budou konat daleko zřetelněji, než konala tahle podivná dívka. A to je dost děsivé. Budeme o nich vědět včas? Víme o nich včas? A jsme schopni tomu zabránit? Motivů k takovým činům mají dnes mladí, a nejen ti, mnohem víc než za dob Hepnarové. A možností také. A vnitřních i vnějších motorů, ženoucích je i nás do záhuby, také. Počínaje drogami a konče všelijakými motivy náboženskými, pseudospasitelskými či jen bohapustě nenávistnými. I k té nenávisti jim současná doba a společnost dává víc a víc důvodů.

 

Díky za upřímný film k zamyšlení.

 

https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=Ids-9PXhllk#t=2

 

 

 

 

Co nám na novinářské tiskové konferenci o prezentaci filmu osobně nepřítomná představitelka hlavní role, Michalina Olszańska, ve svém videomostu vzkázala?  

 

Je mi strašně moc líto, že právě teď nejsem s vámi, ale nemohla jsem nakonec přijet,

kvůli událostem v osobním životě.

 

Děkuji všem, kteří mi pomohli s Olgou.

 

Není jednoduché takovou roli jen tak odložit.

Nebo se zbavit všeho, co jsme museli znát, abych mohla tuhle postavu hrát.  

 

Budu doufat, že filmy jako je tento nám pomůžou pochopit,

že tou nejdůležitější věcí je podat pomocnou ruku těm, kteří ji potřebují.

A film je i důkazem toho, co se může stát nám, když nechceme, aby nám tu pomocnou ruku někdo podal.

A je to i příběhem o tom, co se stane, když nám tu pomocnou ruku nikdo nepodá. ..

 

Titul: Já, Olga Hepnarová /I, Olga Hepnarova

Země:  Česká republika, Polsko, Slovensko, Francie

Rok výroby:  2016

Režie:  Petr Kazda, Tomáš Weinreb

Hrají:  Michalina Olszańska, Martin Pechlát, Klára Melíšková, Marika Šoposká, Juraj Nvota, Martin Finger

Scénář: Tomáš Weinreb, Petr Kazda

Kamera: Adam Sikora

Střih: Vojtěch Frič

Producent: Vojtěch Frič

Distributor: Bontonfilm a.s.

Kopie: Bontonfilm a.s.

Délka filmu:  105 minut

Formát filmu:  2k digital

Původní znění:  česky

Titulky:  anglické

Premiéra: 24. 3. 2016

 

Ocenění a nominace:

Berlinale 2016 – Ve výběru (Sekce Panorama)

Hodnocení:  99 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková, Febiofest