Hugo Demartini… a měl rád ženy (..and he liked women)

13.04.2013 13:19

Národní galerie -  Veletržní palác

1. března – 28. července 2013

 

Národní galerie v Praze představuje ve Veletržním paláci retrospektivu  výjimečného umělce ze silné generace, která se začala na české výtvarné scéně prosazovat v šedesátých letech 20. století.

 

Na výstavě sledujeme pozoruhodný vývoj, jímž prošel Hugo Demartini ( 1931–2010 ) od tradičního figurálního sochařství přes informel ke konstruktivním tendencím 60. let, kdy vytvářel charakteristické reliéfy a objekty z chromových koulí a kulových segmentů a podnikal překvapující experimenty s náhodnými kompozicemi zasahujícími do oblasti akčního umění. Pozornost samozřejmě věnuje i dalším proměnám v 70. a 80. letech. Výstavu jsme koncipovali  jako dosud největší reprezentativní přehlídka díla Huga Demartiniho – sochaře, který se nesmazatelně zapsal do dějin českého moderního sochařství, sochaře, který vsadil nejenom na strohou geometrii, ale také na kouzlo zrcadlení chromovaných povrchů a později na nevyzpytatelnou náhodu v radikálních experimentech s pomíjivými strukturami.

 

Výstava Huga Demartiniho zahrnuje díla od roku 1956 do počátku 90. let ze všech nejdůležitějších období jeho umělecké dráhy. Poukazuje na Demartiniho originální přínos českému sochařství druhé poloviny 20. století, který se zakládá především na jeho odvaze k experimentu. Sleduje pozoruhodný vývoj, jímž umělec prošel, od tradičního figurálního sochařství přes informel ke konstruktivním tendencím 60. llet, kdy vytvářel charakteristické reliéfy a objekty z chromových koulí a podnikal radikální experimenty s náhodnými kompozicemi zasahujícími do oblasti akčního umění. Věnujeme se  i dalším proměnám v 70. a 80. letech i

 

Začínáme s abstrakcí

Kolem poloviny 50.  let se  ještě věnujeme portrétům, ale protože v umělci roste odpor k figurálnímu sochařství a realistickému modelování , tak přecházíme  k abstrakci.  V raných pracích a strukturálních experimentech zpracováváme plochu v nízkém reliéfu pomocí postupů pro sochaře neobvyklých. V roce 1956 pracoval na sádrových reliéfech s biblickými náměty. O dva roky později jsme lidskou postavu  z díla vynechali  a vládne již jen abstrakce. Nejprve jsme prošli nedlouhým obdobím informelu, poté výtvarný výraz zcela ovládl precizní geometrický řád.

 

Na přelomu padesátých a šedesátých let dominoval českému nekonformnímu umění informel a zasáhl i Demartiniho tvorbu. Z něj v letech 1959–1963 čerpal podněty pro soubor monochromních strukturálních reliéfů a bombírovaných prací na papíře, aniž se s ním zcela ztotožnil. Nejen charakteristickou červenou barvou se odlišoval od potemnělé barevnosti českého informelu, odstup od něj se projevil také v absenci syrovosti materiálové struktury a symbolických obsahů. V červených sádrových reliéfech z let 1962–1963 uzavírajících tento soubor, v nichž se objevují rytmicky řazené geometrické tvary, Demartini zřetelně směřoval od informelu k pevnému řádu a pravidelné kompozici.

 

Racionální organizace, geometrie a přísný řád reliéfů v 1964

1.  Konstruktivní tendence 60. let nesené vlnou civilizačního optimismu a obdivu k vědeckému a technickému pokroku zdůrazňovaly racionalitu, redukované geometrické tvarosloví, experiment a uplatnění moderních technologií a materiálů v umění. Základním prvkem  sádrových reliéfů z roku 1964 se stala polokoule a její segmenty, naprosto pravidelně řazené na obdélné podložce.

 

2. Víra v industriální civilizaci dovedla k průmyslovým materiálům a výrobě. Barevný povrch nahrazuje leštěný kov, reliéfy a prostorové objekty již  programově nevytváříme vlastníma rukama. V ateliéru navrhujeme varianty sestav z kovových pochromovaných kulových prvků a segmentů, později kombinovaných s plexisklem, a jejich realizaci zadával specializované dílně.

 

Průkopník nového pojetí sochařství a představitel konstruktivních tendencí v českém umění

1. V 60. letech pozoruhodné experimenty Demartiniho nasměrovaly od přísného řádu a racionální kontroly k náhodnému uspořádání a dialogu s přírodními silami. Radikální Demonstrace v prostoru však nezaznamenaly  žádný ohlas a  docenili jsme je až po čase.Rozhodlijsme se  tvořit  díla, která v reálném čase existují pouhých pár vteřin a jejichž kompozice je podřízena především fyzikálním zákonům a nepředvídatelné náhodě.

 

2. Bral do rukou špejle, tyčky, konfety, kusy kartonu, trubky, vyhazoval je do vzduchu a sledoval, jak se mění kompozice geometrických tvarů za letu do výšky, při pádu i výsledek po dopadu. Sochař Demartini byl nejprve zvyklý pracovat se statickými tvary, poté začal oživovat zrcadlový povrch chromovaných objektů pohybem optických efektů a nakonec experimentoval s pomíjivými náhodnými kompozicemi. Úkolem umělce se stal pouze výběr materiálu a hybný impuls, o podobě díla dál již nerozhodoval.
3.  Metodu práce, při které racionální konstrukci jsme nahradili působení gravitace a náhody, jsme  si  oblíbili protože nevnucovala tak dílu svou estetiku.

 

4. Mezi lety 1973–1976 vytvářel reliéfy z dřívek, kartonu a odřezků z různých materiálů. Reliéfní prvky nechal z výšky dopadnout na horizontálně položenou základovou desku a zafixoval je v místě, kam dopadly. Zároveň plně respektoval náhodnou kompozici a již do ní nezasahoval (soubor Mimo vymezené místo).

 

Bílé sádrové modely

Na konci 70. a na počátku 80. let vzniká soubor bílých sádrových modelů připomínajících skutečná místa nebo ztichlé opuštěné scény, na nichž se zachovaly stopy po lidské přítomnosti, nebo krajiny. V 80. letech postupně docházíme ke zjednodušování tvarů a zvětšování měřítka a modelům dáváme  podobu horizontálních reliéfů.

 

 Reliéfy ze souboru nazvaného Místa vytváříme  nejprve ze starých prkének, poté odléváním do sádry do připraveného bednění a následnou destrukcí vystupujících plastických tvarů. Po jejich rozbití kladivem  k podložce fixujmeem latexem i všechny úlomky a sádrovou drť v místech, kam dopadly. Téma destrukce dává zaznít echu romantické pochmurnosti a nevyhnutelného zmaru. Kruhové a čtvercové rozpadající se útvary, které jsou umístěny ve středu základových desek a připomínají architektonické základy odkryté při archeologickém průzkumu, se nakonec zcela osamostatňují. Od poloviny 80. let pak vytváříme rozměrné sádrové objekty takřka minimalistického tvarosloví.

 

Osobitý a zásadní přínos k českému sochařství II. pol. 20. století.

Monumentální sochařské instalace z těchto sádrových objektů znamenají  závěrečnou etapu Demartiniho díla, jehož  vývoj můžeme sledovat na vystavených objektech  ve Veletržním paláci. Vedle zajímavých a nečekaných proměn v přístupu k soše a objektu chceme výstavou připomenout Demartiniho osobitý a zásadní přínos k českému sochařství II.pol. 20. století.

(Zpracováno podle tiskové zprávy Lenky Pastýříkové)

 

Že životaběhu Huga Demartiniho

• 11. 7. 1931 narozen v Praze
•  1946 pdřichází  k učení k  renomovanému pražskému kamenosochaři Otakaru Velínskému
• 1948 pokračovací škola pro kamenosochaře v Prostějově
•  1949 získává tovaryšský list a pracuje ve Velínského kamenosochařské dílně v Holešovicích
• 1949–1954 studium sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Jana Laudy
•  1953 poprvé veřejně vystavuje, na II. přehlídce československého výtvarného umění
• 1951–1953 vystavuje v Jízdárně Pražského hradu, je zastoupen školními pracemi. Několik měsíců pracuje jako kamenosochař na Stalinově pomníku na Letné
•  1954–1956 základní vojenská služba, ve 2. roce ve Vojenském armádním výtvarném studiu v Praze
•  1956 po návratu z vojenské služby se věnuje portrétu a drobné figurální plastice. Vzniká soubor sádrových reliéfů s biblickými náměty
•  1958 vzniká soubor geometrických kreseb a koláží, které měly posloužit jako studie k abstraktním reliéfům
•  1959 vytváří první strukturální reliéfy ovlivněné estetikou informelu
•  1960 spřátelí se s malířem Bedřichem Dlouhým a sblíží se s mladými představiteli pražského informelu
•  1961 stává se členem Svazu československých výtvarných umělců. Seznamuje se s Jiřím Kolářem. Začíná pracovat s kovem
•  1962 společně s Bedřichem Dlouhým, Theodorem Pištěkem, Karlem Neprašem a dalšími umělci zakládají volné sdružení Paleta vlasti
•  1963 první samostatná výstava v Kulturním klubu Krajského projektového ústavu v Praze
• 1964 navštěvuje pravidelně schůzky okruhu přátel Jiřího Koláře v kavárně Slavia. Sbližuje se s umělci ze skupiny Křižovatka. Je zastoupen na výstavě tvůrčí skupiny Umělecká beseda v Mánesu. Vytváří první neokonstruktivistické reliéfy a objekty z pochromovaného kovu
•  1966 samostatná výstava v Galerii na Karlově naměstí v Praze, kterou vedla Ludmila Vachtová. Poprvé je zastoupen na zahraniční výstavě (Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart, Zapadní Berlín)
•  1967 účastní se Bienále v San Marinu
•  Do roku 1970 se účastní ještě řady skupinových výstav v zahraničí, v Německu, Itálii, Francii, Norsku a Nizozemí
•  1968 účastní se výstavy Nová citlivost (Křižovatka a hosté) v Brně, Karlových Varech a Praze. Uskutečňuje akce ve volné přírodě, které fotograficky dokumentuje Jaroslav Franta. Spolupracuje a vystavuje s Klubem konkrétistů
•  1973 vzniká soubor reliéfů Mimo vymezené místo, v nichž v ateliéru navazuje na experimenty Demonstrace v prostoru (do 1976)
•  1977 vzniká soubor sádrových modelů v uzavřených plexisklových vitrínách, v nichž se navrací k předmětnosti (do 1983)
•  1981 podílí se na organizaci přátelského setkání umělců a teoretiků na statku Bedřicha Dlouhého v Netvořicích spojeného s neoficiální jednodenní výstavou
•  1983 začíná pracovat na cyklu rozměrných horizontálních reliéfů Místa. 1985 začíná v sádře vytvářet monumentální destruované objekty základních stereometrických tvarů
•  1987 stává se členem skupiny Zaostalí (Bedřich Dlouhý, Pavel Nešleha, Zdeněk Beran, Karel Kouba, Jan Klusák). Se Zaostalými vystavuje monumentální sochařské instalace ze sádrových objektů
•  1988 je přijat do Svazu českých výtvarných umělců
•  1990 stává se profesorem sochařského ateliéru na AVUv Praze. Zasílá návrh do soutěže na výtvarné řešení vrat Veletržního paláce rekonstruovaného pro Národní galerii v Praze a získává druhou cenu. Stává se členem Nové skupiny sdružující výtvarné umělce a architekty
•  1995 ukončuje pedagogické působení a přesídluje na statek do Sumrakova na Vysočině
• V 90. letech a v I. desetiletí 21. století je zastoupen na mnoha významných tuzemských i zahraničních výstavách, dvě desítky samostatných výstav v českých galeriích představuji různé úseky jeho tvorby
•  1998–1999 byl členem poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého
•  15. září 2010  zemřel  v Sumrakově

Kurátorský tým: Federico Díaz, Svetlana Michajlová, Lenka Pastýříková

 

       Architektonické řešení:  Federico Díaz, Mirek Vavřina

 

  Grafické řešení: Studio Najbrt

 

 

Hlavní mediální partneři: Česká televize, Český rozhlas, iDNES.cz, Lidové noviny, Respekt, Rail Reklam

 

Mediální partneři: JCDecaux, Hlavní město Praha, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Esquire, Harper´s Bazaar, Dolce Vita, Art & Antiques, ceskapozice.cz, Prager Zeitung, Boomerang publishing, artmap.cz, protisedi.cz, Neternity Group, Prague Events Calendar, Anopress IT

 

Technologický partner: Samsung

Výstavu připravila Národní galerie v Praze, Sbírka moderního a současného umění ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář

 

Národní galerie

1. března – 28. července 2013
2.  Veletržní palác: východní křídlo a respirium v prvním patře Veletržního paláce

 

 

Veletržní palác

Dukelských hrdinů 47

170 00 Praha 7

 

Otevřeno: denně kromě pondělí : od 10.00 do 18.00 hodin

Samostatné vstupné na výstavu:

Základní :  120 Kč

Snížené:  60 Kč

Rodinné:  180 Kč

 

Stálá expozice + výstava H. Demartini:

Základní:  240 Kč

Snížené:    120 Kč

Rodinné:   320 Kč

Školní  skupina   20,- Kč

www.ngprague.cz

www.hugodemartini.cz

 

 

Ing. Olga Koníčková

Foto: internet