Úvod > HiStorytellin aneb příběhy Charty 77 pro mladé i … pamětníky – Moc slov

HiStorytellin aneb příběhy Charty 77 pro mladé i … pamětníky – Moc slov

13.05.2026 16:48

Moc slov

HiStorytelling – Příběhy Charty 77

Účinkují:

Ivana Huspeková a Tomsa Legierski

25. 4. 2026

Klub Waršava

Storytelling je živé vyprávění příběhů.

Umělecká disciplína, která

namísto rekvizit a kostýmů využívá

slov, imaginace a gest.

HiStorytelling jsou příběhy z historie.

Příběhy, které nejsou mrtvé, protože nejsou prázdné.

Plné neobyčejně obyčejných dějů, lidí a událostí těmi lidmi osobně sdílených.

Často z vlastní vůle, ale častěji proti své vůli.

Vždy však autenticky – po svém – sami za sebe.

Příběhy, které dokazují, že se historie neskládá pouze z událostí, dat a jmen, ale

především z jednotlivých lidských příběhů, které

jsou toho všeho chtě nechtě součástí.

Příběhy, kterým se věnuje umělecká disciplína

HiStorytelling.

Vyprávění příběhů…

Odvěká cesta šíření událostí, legend, pohádek, lidských příběhů probíhalo především tím nejpřirozenějším způsobem. Vyprávěním. Po světě, za prací, putovali krajánci, kteří tu i tam něco pochytili, něco zažili, jiné viděli na vlastní oči, ale také třeba jen slyšeli při nějakém posezení kdesi jinde. Když pak dorazili do vsi či obce, která nebyla tehdy ještě zahlcena internetem, rozhlasovými vlnami či tišeními medii, stali se předchůdci dnešních informačních zdrojů. Vyprávěli všem, kdo se zrovna sešli. V hospodě, u někoho v seknici, při draní peří, na přástkách. Zvědaví posluchači sesedlí kolem vyprávěče a příběh – veselý, vážný, napínavý, pohádkový – tak vstupoval do myslí přítomných. Lidská fantazie pracovala. Dodnes každý vyprávěný příběh vidí jako film po svém a ve své hlavě, a všichni jsou zaujati. Dojati, pohoršeni, vystrašeni nebo se smějí, až se za břicha popadají.

Samozřejmě záleželo na vypravěčích a na příběhu. Někdo měl větší talent, jiný lepší příběh, další třeba zvučnější hlas a jiný naopak. Jak kdy, jak kdo a jak kde. A příběh se šířil. Dál a dál. Protože mnohý z posluchačů zaslechnutý příběh vyprávěl zase někde jinde. Tu si něco přidal, jindy povylepšil, něco naopak vynechal nebo opomněl. Ale příběh žil, tradoval byl ústně předáván a lidé nepotřebovali žádnou elektroniku, vlny a signály, aby se spolu bavili. Svět byl lidštější, přehlednější a klidnější. Alespoň po této stránce…

Návrat k sousedství a k člověčině

Naši národní buditelé kdysi, vraceli lidu a jeho pravému jazyku zadupávanému němčinou jeho zvukomalebnou českost. Dnes už nastal zase čas nových buditelů, buditelů 21. století. Pak že dějiny nejdou do kruhu. Akorát se jim mění kulisy. Namísto němčiny válcuje češtinu angličtina, namísto přástek a vlastivědných přednášek, se vše „guglí“ bez možnosti posoudit, co je pravda a co ne, na místo lidské sounáležitosti a sousedské pospolitosti, spatříme dvojici na milostné schůzce v nějaké té alternativní kavárně, se sluchátky na uších, hlavou skloněnou a zrakem zabodnutým do displeje nějaké - za ně snící, myslící a mluvící - elektroniky. Ztrácí se lidská řeč, ztrácí se mezilidská komunikace, ztrácí se vzájemné vyprávění příběhů.

Je snad jen smutné, že ten nový způsob komunikace se nazývá anglicky Storytelling a ne česky - vyprávění příběhů. Je ale potěšující, že člověčí komunikační prvek, jímž je řeč a vyprávění příběhů, znovuožívá, a to právě díky tomuhle Storytellingu, díky vyprávění příběhů a že se nacházejí vyprávějící lidé, kteří šíří příběhy naživo, napřímo, takřka z očí do očí. Jsou jimi vyznavači storytellindu, v podstatě novodobí buditelé, slovonoši dokazující, že slovo má sílu, moc a schopnost podmanit a hlavě, hlavně, že je možností jak spolu komunikovat. Jak sdělovat a jak - vyprávět příběhy, tedy dělat Storytelling.

HiStorytelling

Všechny storytellingové vyprávěné příběhy mohu být krásné, lidské, milé, mohou být více či méně odkoukané ze života ale vždy jsou vlastně nekonkrétní. Bezejmenné. HiStroytellin, jak už název napovídá, je vyprávění příběhů faktů. Příběhů plných konkrétních událostí, konkrétních jmen. Pravdivých příběhů! Jejich vypravěči tak nejprve musejí nastudovat reálie, fakta, informace a ty pak tlumočit dál. Věrně, ale po svém. S nasazením, ale ne s přehráváním. Tím se HiStory tellingové stávají přitažlivější. Při správném podání nás – posluchače - přimějí zpozornět, odhodit ta věčná sluchátka, vypnout elektroniku a (klidně i s otevřenou pusou) naslouchat, představovat si vyprávěný příběh ve své vlastní fantazii, dodat si svůj vlastní obrazový doprovod, a klidně může být (a určitě i je) u každého v něčem odlišný. Ale je. A vstupuje do posluchačských hlav, myslí, srdcí a zůstává tam.

A to je odpověď na otázku, proč storytelling, kdesi v klubu, v sále či na nějakém shromáždění, když přece máme doma i v té naší elektronice rádio. Ta odpověď je totiž naprosto jasná a nadná: Rádio je přístroj, ale vypravěči jsou živí lidé jako my a stojí před námi a doopravdy po člověčsku žijí mezi námi a s námi.

Příběhy Charty 77: Moc slov

Vyprávět příběhy lze tedy o čemkoli. A když o čemkoli, tak ale opravdu o čemkoli. Třeba ty vzájemně se prolínající příběhy dvou dětí doby ne zas tak moc vzdálené, doby, která je už konečně pryč, ale ozvěna oněch dvou vyprávěných a mísících se příběhů dodnes rezonuje. Zejména v HiStorytellingovém večeru uspořádaném jen a jen pro nás v sále.

Vyprávěné příběhy o Chartě 77 by byly ale jenom mnoho slov a pramálo skutečného lidství. Ovšem vyprávět příběhy Charty 77 na dvou konkrétních, skutečných příbězích z téže doby, to už vypoví o smyslu lidskosti a člověčenství mnohem víc, A to byl i cíl HiStorytellinkového přestavení.

· Příběh Lilian Landové (1959 – 1979)

„Když nešlo mít svobodu vnější, hledala jsem svobodu vnitřní“ Lili (19 let)

Příběh Lilian Landové, které režim dopřál pouze 20 let života, nám divákům na večeru HiStorytellingu zprostředkovala – převyprávěla – Ivana Huspeková. Je to příběh studentky, dokonce zprvu obdivující prázdná hesla a atributy minulé moci s dětskou nativitou, které však sám režim postupně odkrývá tak skryté nelidské tváře, že se stane signatářkou Charty 77. Těžká role „pěšáka disentu“, jak ji a jí podobné označují dnešní historici, ji dovede až k ztrátě sil a dobrovolné sebevraždě.

· Příběh Jiřího Chmela (1964)

„Tím jsem se definitivně vyřadil z možnosti dál studovat“ Jirka (14 let)

Příběh Jiřího Chmela, signatáře Charty 77, který založil ve Vídni Centrum české exilové kultury a v roce 2012 se stal Laureátem prestižní ceny Gratias, nám na témže večeru ve vinohradském klubu Waršava převyprávěl Tomsa Legierski. Složitější a dodnes se vinoucí životní příběh Jiřího Chmela je protkán řadou peripetií a osudových kroků i životních pastí, slepých uliček a vždy důsledného rovnání vlastních zad. Příběh je však i názorným průvodcem složitostí života všech svobodomyslných lidí v nesbodomyslné době a zemi.

Příběhy Charty 77 – Moc slov očima samotných inscenátorů

„Vydáváme se za slovy Charty 77 a skutečnými příběhy dvou mladých lidí. Jirky (14) a Lill (19), kterým normalizační systém diktoval žít nenormálně. Jirka ji tedy nacházel v undergroundu a Lill ve svobodném myšlení a disentu. I když se ti dva nikdy nepotkali, oba je spojovaly výslechy, spisy, složky na ně založené, ale také hudba, koncerty, bytové semináře, petice, podpisy, režimem zakázané knihy … Věci, události a slova, která jim dávala všude kolem nich tolik postrádaný smysl. Slova, která měla moc měnit svět…“

A co na to divák pamětník?

V sále klubu Waršava byla ten večer, převaha dospělých ba i pamětníků. Znalých, zasvěcených či dokonce s osudy dvou lidiček nějak spojených. Vyprávěné příběhy obou představovaných osob se na jevišti plynule prolínaly tak, jako tomu bylo i v jejich životech, vzdor absenci jakýchkoli možných setkání. Byly tak či onak propojeny.

Divácký ohlas byl spontánní. Vyprávění příběhů oběma protagonisty na jevišti, bylo přirozené, netaktizovalo dobou, ani osudy. Nesnažilo se vytěžit pozornost z i dnes ještě namnoze nedokonale zmapované situace. Navíc ještě k tomu zavalované závojem klišé a parazitění na době a osudech Chartistů. Oba umělci nám podali prostými slovy, prostý příběh dvou lidí své doby, kteří měli své hlavy, ideály i svoji hrdost. Neglorifikovali je. Jen vyprávěli jejich příběh. A tím celé vyprávění vyznělo silněji, emotivněji a s nehranou úctou, aniž by zazněl jediný tón nějaké glorifikace či stavění na hrdinské piedestaly. Ani ti, o nichž to vyprávění jejich příběhů bylo, o něco podobného neusilovali. Jen chtěli žít, jak žít si přáli. A to byl tehdy velký problém.

A co na to diváci jiné doby, ti nic netušící?

Přestavení, či spíše – a tak to při Storytellingu má i být – takové sousedské vyprávění příběhů, je určeno prioritně pro školy. Na základních pro žáky 8. a 9. tříd a pro všechny studenty středních škol. Pro tohle publikum či spíše pro tyhle zvědavé posluchače jakéhosi vyprávění, od dvou jejich vrstevnících z doby pro ně už dávno minulé, jde o vyprávění správně cílené. Příběh je především oslovuje tím, že je situován do jejich věkové kategorie. Často se shoduje s jejich vlastními a dosud nevyhraněnými postoji, s jejich sny a přáními, ale na rozdíl od těch dvou z vyprávěných příběhů, ti dnešní nemají problémy, jaké měli ti před nimi. To je na tom přitahuje a tím pádem i zajímá. Oba vypravěči však musejí zvažovat, že řada pojmů z té doby, není už srozumitelná těm dnešním školákům a studentům. Je tedy výborné, že tak nějak lidově, srozumitelně, ty pojmy oba vypravěči posluchačům vysvětlují a dotvářejí je slovy i gesty.

Na rozdíl od představení k pamětníkům je zde dostatek také místa a možností k interakci s publikem a místy se vyprávění může úspěšně měnit až k jakési důvěrné besedě. Linka děje se tím nenaruší, jen se vyprávěný příběh přiblíží posluchačům.

Šlo o zkoušku ohněm?

První večerní přestavení příběhů obou chartistů primárně určené dospělým, ba pamatujícím, by se mohlo vnímat opravdu jako určitá zkouška ohněm. Co na to řeknou odborníci? Jak to přijmou historici? Pamětníci a dokonce i přímí účastníci? Co na to pedagogové a – ano i spolužáci obou hrdinů…?

Sledovali jsme, za www.www-kultuiraok-eu.cz, jsa též pamětníky, bedlivě své okolí. A stejně jako nám, tak i ostatním srovnatelným, naskakovaly v paměti vlastní vzpomínky, sem tam i ozvěny již zapomenutého. Byl to pro nás tak trochu retro výlet to doby, o níž už moc nepřemýšlíme, ale současně, která byly dobou našeho dětství a mládí, takže nás vyprávění uneslo dál, a hloub, a uvědomili jsme si, že je opravdu už svět kolem nás jiný. Ne, že by byl bez chyb, ale bez takovýhle nesmyslu už je. Nezbylo nám, než si přát, aby to tak už navěky zůstalo i po nás.

Neptali jsme se některých z přítomných, jako byl třeba známý historik, pan prof. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D, jenž je od roku 2024 pověřen funkcí ředitele Památníku národního písemnictví, či významného a zasvěceného moderátora pořadů věnovaných historii, působícího na sofistikované stanici Českého rozhlasu na stanici ČRo Plus, pana Davida Hertla. Neptali jsme se jich, nebylo třeba. Jejich spontánní potlesk a živá reakce po přestavení hovořily samy za sebe. Ano, přestavení prošlo zkouškou ohněm i před odborníky na slovo vzatými, stejně jako před pamětníky, jimž osvěžilo chátrající paměť a dokonce i před těmi, kdož sami podobné ústrky zažili na vlastní kůži a poznamenalo jim to neblaze jejich mládí.

Účikující:

· Ivana Huspeková

Herečka s chutí vyprávět, vypravěčka s chutí k příběhům. Ivana, milující divadlo právě proto, že na jeho počátku bylo - vyprávění. Ivana, bytost, která si zamilovala storytelling, protože už na počátku všeho bylo přece také slovo. Proto věří v jeho sílu a moc.

· Tomsa Legierski

Divadelní režisér, herec, mim a samozřejmě i storyteller. Tomsa spojuje slovo a tělo do jednoho jazyka, a tak vypráví pohybem klidně i beze slov. Ale jenom tam, kde slova už nestačí. Věří totiž, že i ticho může mluvit, když mu člověk naslouchá, protože lidské příběhy se začaly odehrávat už dávno před tím, než se začaly psát.

Text: Richard Koníček

Foto: školní představení - Emílie Machalová (5x) a večerní přestavení - Martin Urbánek (3x)