Úvod > Heršoftýna aneb bytostně česká pohádka, která rozesměje, pohladí, zaujme a potěší půvabnými obrázky

Heršoftýna aneb bytostně česká pohádka, která rozesměje, pohladí, zaujme a potěší půvabnými obrázky

14.05.2024 18:55

Heršoftýna

Jana Semschová

Ilustrace: Marcela Jaklová

Uprostřed hlubokých lesů, horských strání a zapomenutých slatí je

domeček pod vykotlaným dubem, ve kterém bydlí

Heršoftýna.

Postarší, kulaťoučké – bohužel nezařazené –

strašidlo.

Babička s drdůlkem,

do jejíhož domečku chodí spát motýli,

létá na větvoletu a umí tak trochu čarovat.

Ale především slyší každou slzičku těch nejmenších a

vždycky přiletí, aby pofoukala všechna rozbitá kolena.

Spolu s hejkalím puberťákem, Haferníkem Borůvkou, si žijí docela spokojeně.

Až do jednoho jara…

Tradiční česká pohádka

Autor těchto řádek zásadně nečte laiky. Především proto, že Lajka byl ten kosmický pes a o něm tam nikdy nikdo nic nepíše a pak také proto, že tohle číst, nestojí za čas tomu věnovaný.

Laiku připojenou čtenářkou pod avizo na knihu Jany Semschové, s ilustracemi Marcely Jaklové,nazvané Heršoftýna, si – jako výjimku potvrzující pravidlo – přece jen na webu jistého distributora téhle sto osmdesáti stránkové knihy, přečetl. Ani zde nebylo nic o Lajce, pejskovy z kosmu, zato tam byl naprosto lapidárně vyjádřen celý důvod, proč si knihu přečíst:

„Tradiční česká pohádka, ve které nechybí kouzla a pohádkové bytosti. Heršoftýna je navíc velmi vtipná. Několikrát jsem se od srdce zasmála. Kniha je doplněna nádhernými ilustracemi. Rozhodně doporučuji.“

Naprosto precizní vyjádření pocitu autora těchto řádek, po dočtení knížky, vydané Agenturou Krigl s názvem Heršoftýna.

Navozený příběh…

„Na zámek po letech přijede pan hrabě s dcerou Josefínou a svým rádcem Aloisem, ze světa se vrátí Matěj, sirotek, kterého Heršoftýna vychovala a po sto padesáti letech je na vrchu Půlnoci slet čarodějnic, na kterém by Heršoftýna měla skládat čarodějnické zkoušky. A stát se čarodějnicí? To se nelíbí vůbec nikomu, protože podmínkou je, že bude škodit.

Jenomže jako nezařazené strašidlo už nemůže zůstat a pokud zkoušky neudělá, změní se v mlhu nad blaty.

Jak zachránit Heršoftýnu, tím si lámou hlavu Matěj, Haferník i děti…“

Říkává se, že pro dobrou knihu je mimořádně psychologicky důležitý absolutní začátek, vstupní věta. Jana Semschová svoji půvabnou knížku začíná větou:

„Konečně i na Kozí hřbety přišlo jaro.“

Věta holá, oznamovací, zdánlivě nepodstatná. Tak to ale není. Otevírá a uvozuje nadcházející příběh do knihy ukrytý. Slovo konečně, naznačuje, že reálie děje zde byly již dávno a v poklidu, a že nadcházející události přinesou vzruch, který stojí za zaznamenání.

Kozí hřbety pak jsou zjevně české, či spíše staročeské, pojmenování jakési hornatiny, jejíž název a jistě ne náhodou, usazuje děj knížky do české kotliny. A nejen proto, že ony - asi nejznámější Kozí hřbety - známe z našich Krkonoš.

A že přišlo jaro? Automaticky je nám naznačeno, že nepříjemná zima dozněla s prvními sněženkami na úpatí Kozích hřbetů, a že začne být hezky, teplo, že nahé koruny stromů se budou zase odívat listím a nasazovat na plody. Cosi v přírodě začíná a startuje tím příběh, protkaný přírodou, fantazií, moudrem, jež vítězí nad zlými a hloupými kouzly, přináší naději a probouzí zvědavost.

Autorka byla také režisérka

Jana Semschová (5. 3. 1955 Praha - 26. 5. 2021, Praha) byla česká režisérka a spisovatelka. Už během studií na gymnáziu spolupracovala s pražským divadlem Viola a po maturitě vystudovala hranou režii na FAMU v Praze. A je to znát.

Při čtení příběhu a sledování četných zápletek si čtenář dovede představit vše jako na plátně. Dokonce tu funguje i staré dávné a osvědčené divadelnické pravidlo, že to, co se při představení objeví na jevišti, má kdesi v průběhu hry sehrát svoji byť jen minimalistickou roli. Stejně tak uvádění postav – a že jich v knize je – do děje, musí být s úmyslnou navštívenkou, dokonalým popisem a se značnou typologickou odlišností od ostatních postav, naznačující i charakter té postavy. Jana Semschová také, jakožto režisérka, moc dobře ví a bytostně cítí, pravý okamžik ke střihu děje. Aby neunavoval a navnadil. Záměrně proto v pravou chvíli, kříží jeden děj s druhým, aby se v pokračování příběhu oba děje spojily, vzájemně doplnily nebo alespoň ovlivnily. Ale nic tu není něčím pro nic.

Žádná peripetie není hluchá, přetoči-přeskoči-telná. Příběh je určitě vhodným materiálem k zfilmování. Vzhledem k bohatosti děje, ale spíše k seriálovému zpracování. Kdo ví, zda se tímto směrem náhodou záměry autorky, která ve své praxi režírovala mimo jiné právě i pohádkové seriály, neubíraly. Žel druhý Covidový rok její záměry už nedovolil zrealizovat.

Pohádka musí být i veselá

Autorka nevytváří prvoplánově groteskní události za každou cenu. Dokáže však svůj příběh protkat bezpočtem drobných odlehčujících a vtipných detailů, hlášek, které se v tomto národě tak rády vrývají do pamětí diváctva, že se pak stávají lidovými a náhodní diváci, hovořící o nějakém z filmů, ony hlášky přinášejícím, se dokáží náramně bavit, ne líčením děje, ten oba znají, ale citacemi oněch filmových hlášek, které v jejich myslích zažehují obaz scének a hlavně - důvod k zasmání. Nezasvěcený by z toho moudrý nebyl, ale oni si rozumějí a film si virtuálně ve svých myslích s gustem pouští.

Zlo nevítězí

I když i dospělák věří v tradiční koncovku pohádek, na rozdíl od životních zkušeností, že dobro nakonec zvítězí nad zlem, je mile překvapen. Začmodrchaný děj, se rozmotá do jasné linky a… a dál se nechte překvapit s knížku v ruce. I tak už jsme naznačili víc než dost.

O Janě Semschové

Autorka textu se po svém absolutoriu začala věnovat televizní režii a na svém kontě má dlouhou řadu inscenací, několik televizních filmů a dokonce pohádkový seriál POHÁDKY Z LESA. Natočila také jeden film pro kina - JEMNÉ UMĚNÍ OBRANY (1987) a od počátku 90. let se věnovala i dokumentární tvorbě a práci v dabingu (francouzský seriál Rastignac aneb ctižádostivost, jenž v roce 2004, v rámci předávání cen Františka Filipovského, obdržel Zvláštní cenu právě „za mimořádné dabingové zpracování“).

Se jménem Jany Semschové jsou spojeny i televizní filmu jako Lék pod kůži (1988), Rubín má barvu krve (1989), Přes padací mosty a Volavka (1990), Maigretův první případ (1991), Modrý pták (1993), Dceruška Růže (1998) a Jak chutná láska (2002).

Mimo své hlavní povolání, jímž byla režijní práce, se však Jana Semschová projevila také jako autorka řady krátkých rozhlasových her, úspěšná spisovatelka chytrých a promyšlených detektivek (např. V HLAVNÍ ROLI VRAŽDA) a půvabných knih pro děti (jimž jednoznačně vévodí právě HERŠOFTÝNA).

Souznění textu a ilustrací

O rozkošných ilustracích upomínajících na malebný styl prvorepublikové ilustrace dětských knížek (Kvěchová), tedy pohledné tváře postaviček, roztomilé výrazy, umírněný pohyb a reálná typologie. Ilustrací postrádající současnou drastičnost, až děsivost, techničnost a ošklivost nejen u postav záporných.

Autorkou ilustrací ke knize Heršoftýna je Marcela Jaklová. Její kresby plně vystihují poetiku autorky textu, dotvářejí hřejivý vizuál postav od relativně reálných až po bytosti ireálné, pohádkové.

Mgr. Marcela Jaklová (* 1978) je pedagožkou, výtvarnicí a taneční pedagožkou.

Kromě Herošftýny ilustrovala bezmála dvacítku knih, včetně odborných a knih pro dospělé. Mimo to se věnuje i volné tvorbě a uspořádala řadu autorských výstav v okolí Brna, kde žije, pracuje a tvoří.

Více o Marcele Jaklové (https://galeriemerci.webnode.cz/o-nas/).

Text: Richard Koníček

Ilustrace: Marcela Jaklová, z knihy Heršoftýna