Helena Třeštíková: Strnadovi aneb když se na plné pecky ženeme, motor zadřeme, dojedeme tudíž na to
Informační centrum Praha 3/ICP3 - Praha
22. 6. 2017
Byla jednou jedna rodina - rodina Strnadů
Přesněji, na počátku byli dva. Naivní maximalisté plní iluzí a touhy prosadit se, být nejlepší, dupat na plyn, co to dá a sklízet obdiv. Ti dva zvládli hravě vysokou a měli zaděláno na solidní zaměstnání a seberealizaci, ale jim to nestačilo. Chtěli víc. My to zvládnem.
A tak si přibrali práci, našli cesty, co nebyly prošlapané a schůdné. A šli do toho po hlavě. Když být spolu, tak okamžitě. A když, tak stůj co stůj ve svém. A když ve svém, tak makat a to své bydlení si předělat po svém. A když mají být rodina, tak žádné jedno dítě jako všichni. Jsme schopní jedinci, my to zvládnem, tak fofrem druhé, třetí … páté…
A bydlení? No přeci se nespokojí s nějakým bytem. Barák. To chce rodinný dům. Pro celou naši jsoucí i budoucí rodinu. Prachy ale nejsou? Žádný problém. Máme ruce a hlavy. Makáme. Stavíme svépomocí a barák je tu a náš. My to zvládnem…
A najednou lehce tají ledy. Ejhle, ono se dá už ve skomírajícím socializmu tak trochu „jakoby“ podnikat. No, jasně, jdeme do toho. My to zvládnem…
Po nocích se šijí dečky a suvenýry, přes den se prodávají, po nocích se zařizuje dílna na nábytek a vyrábí a prodává. Dvě zaměstnání, tři zaměstnání, čtyři…? My to zvládnem…
A pak najednou bum a je tu boom – podnikání. To je něco pro nás! Jdeme do toho. A hned. Rozjedeme firmu. A nebudeme troškařit někde v průjezdu či sklepě. Dá se vzít úvěr jako dům. Jako činžovní dům. A na hlavní třídě, skoro v centru města, když už tak už. Koupíme činžák, uděláme z něj obchoďák a rozjedeme to ve velkém. Zboží máme dost. A že je i ten úvěr na hraně s náklady. Nevadí, budeme makat sami. Máme přece dvě ruce. My to zvládnem…
A když je to pořád málo, rozjedeme další živnost, druhou, třetí… My to zvládnem.
Začínaj dospívat děti. Jedno, dvě, tři, čtyři, pět. Každé jiné. Hýčkané, opečovávané s nejlepším dětstvím, bez starostí a problémů (podle nás). Naše děti musejí mít nejlepší péči. My to zvládnem…
A jednoho dne se něco stalo. Ten náš domeček života a představ, no, domeček, spíš nebetyčný mrakodrap (my to přece zvládnem) z karet se nám začíná malinko bortit. A pak víc, a pak úplně. Děti se plácají a podléhají době. Jedno totálně. Průsery se valej. Nervy pochodují. Duše strádá. Psychiatrie má klienty. Kotel bouchá. Scény a aféry. A kšeft stojí. Poctivé (ale drahé) židle nikdo nekupuje, Číňani dodávaj cajk, ale za babku. A najednou se to na nás valí jako povodeň. A někde uvnitř, v hlavě nebo v duši se začíná rozlévat šeď. A přebarvuje tu růžovou, co tam byla tak dlouho. Trochu se nám ušmudlala, no. My to zvládnem…
A jede to dál. Děti se nechytaj. Práce nevyplácí. Podvody neumíme. Umíme jen dělat. A furt chceme být nejlepší a ono to nejde. A když už, tak se tak alespoň tváříme. Což je na bednu.
Krize jak ten barák židlí, co nikdo nechce. A depka. Ne dnešní, už celoživotní. Života, co zatím někam zmizel. Protek prsty jak voda. A sny se nějak dozdály. Realita je hodně jiná.
A v mozku nebo v duši je najednou prázdno, jak v domě bez dětí, co se protloukají životem, jak se dá a my jim nepomůžeme. Jak v domě s neprodejným nábytkem. Prázdno.
A čerň zalévá bahnem spáry nitra. Jo, snad se máme rádi, ale už jsme tak vyhořelí, že to ani nevíme. A jsme tak zpitomělí (zotročení), že si hrajeme na to, že makáme dál, že to zvládnem.
I když je to na nic. Blíží se konečná. A my víme, že příště „už nebudem množit majetek“.
Teď už je pozdě. V tomhle životě to nestihneme napravit. Zbývá jen síla na gesta. Děti musejí mít svatbu s pompou. Jako kdyby bylo všechno růžové, my nejlepší, jako kdybychom to zvládli. A slzy tečou za oponou, kde to nikdo nevidí. Jen my na konci té neplánované cesty…
Takže tak to vidíme na www.www-kulturaok-eu.cz.
Takhle nás oslovil nejnovější časosběr Paní Heleny Třeštíkové. A jak už to u jejích filmů bývá, „třeštilo“ nám z toho v hlavách dobře tři dny. Jsme totiž ve všem jiní než ti dva.
I tak se nám z toho zmarnění těch dvou původně nadějných životů, co se udřely na nic, jen kvůli posedlosti být nejlepší, dělalo všelijak. Tak jsou tam, kde jsme my, na konci cesty, mají to v podstatě za sebou. Ale nemají z toho nic. To musí být šílené. Trochu je nám jich i líto, trochu nás to ale nepřekvapuje, protože je to obraz doby. A mohou si za to sami. Jednoznačně.
Jo, jsou milionáři, co po nich jde mafie, věřitelé, podvedení, bývalí kumpáni, a občas i nějakým omylem spravedlnost.
Ti se alespoň koupou v prachách, protože nevědí dne ani hodiny.
A pak jsou tu – vzácně – i magoři, co mají vlastně kulové, co splácejí pořád jen dluhy dalšími dluhy a zoufale čekají na zázrak.
Ale zázraky se dějí - možná - leda tak někde v Lurdech, a ještě kdoví jak, ale rozhodně ne tady, a dokonce ne v podnikání.
Paní Třeštíková je náš Big Bruder, napsal kdosi v glose k jejímu nejnovějšímu filmu. Je to nadsázka, ale vlastně trefná. Paní Třeštíková totiž dokáže nabídnout, ne exoty, co exhibují před kamerou za každou cenu, ale svébytnou sondu do lidského osudu. A když se to povede v časoměru za 35 let, tak je z toho průlet nad socializmem i kapitalizmem, nad mládím i stářím, nad žitím i přežíváním. A když se navíc najdou tak svérázné typy jako hrdinové tohohle filmu, je na co koukat. A o čem přemýšlet a nad čím kroutit hlavou a z čeho „třeštit“.
A že ze dvou dokumentů, co už šly v telce, se udělá třetí jako film, bychom paní Třeštíkové nevyčítali. Její film Strnadovi není nastavovaná kaše, ale nový celek, protože to, co se událo pro třetí část (závěrečnou?), to tomu všemu před tím dává nový smysl. Je dobré si porovnat své vstupní sny se svou bilancí na konci cesty. Je to dobré, poučné, ale může to docela i bolet.
Poslední slovo má ovšem distributor (Aerofilms)
Během 35 let společného soužití jednoho páru se odehraje mnohé: od chvil absolutního porozumění po dramatické propady. Většinu času však partneři řeší dobře známé běžné starosti a radosti s výchovou dětí, chodem domácnosti nebo podnikáním. A přesně takový život žijí i majitelé prodejny s nábytkem Ivana a Václav Strnadovi, které režisérka Helena Třeštíková v rámci projektu Manželské etudy sleduje se svou kamerou už od roku 1980. Její nový celovečerní dokumentární film o Strnadových na televizní filmy tohoto cyklu navazuje, především ale ukazuje další překvapivé zvraty, které život manželů a jejich dětí přinesl.
Titul: Strnadovi
Vyrobeno: Česko, 2017
Scénář a režie: Helena Třeštíková
Kamera: David Cysař, Vlastimil Hamerník
Producenti: Kateřina Černá, Pavel Strnad
Střih: Jakub Hejna
Zvuk: Richard Müller
Hrají: rodina Strnadů
Žánr: dokument
Stopáž: 102 minut
Trailer k filmu:
https://www.kinobox.cz/video/12356-strnadovi-trailer
Hodnocení: 89 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková, internet