Hans Christian Andersen – část 7. - Ošklivé Káčátko - přebásnil Richard Koníček
68. Začala vskutku krutá zima,
brzo napad první sníh.
Dětem bylo venku príma,
mohly jezdit na saních.
69. Jezero však zamrzalo,
všude jenom tříšť a led.
Káče doufat přestávalo,
v šťastný konec těch svých běd.
70. Již zmáhala ho únava
a opouštěly síly.
Z oblohy vloček záplava,
utkala příkrov bílý.
71. Zamrzlo Káče do ledu.
Nedočká ráno příští?
Já slovy vypsat nesvedu,
jak trpělo v té tříšti.
72. Když ráno den se ukázal,
šel dobrý člověk kolem.
Ubohé Káče k sobě vzal
a chvátal domů honem.
73. Věřil, že teplem ožije
a tak, se také stalo.
Světnice plná dětí je,
s ním každé by si hrálo.
74. Myslelo si, po vší hrůze,
že mu chtějí ublížit.
Bálo se, jich tuze, tuze,
pod skříň běželo se skrýt.
75. V spěchu zvrhlo krajáč mléka,
stoličku a květináč.
Do šátku ho chytla selka:
"Proč se bojíš? Co jsi zač?"
76. Všichni na Káče se smáli,
každý si ho půjčit chtěl.
Jeden za druhým ho brali,
nikdo zle to nemyslel.
77. V tom však Káče vidí dveře,
otevřené, na dosah.
Ve své mylné nedůvěře,
uteče, má prostě strach.
+++
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek