Hans Christian Andersen /část 5. - Ošklivé Káčátko - přebásnil Richard Koníček
+++
36. Rychle odtud, v jednom spěchu,
třeba jinde najde klid.
Prchá nocí, bez oddechu,
až pojednou v dálce svit.
37. Kolem vichr, chladný, fičí,
chaloupka je na dosah.
Střecha z došků, tmou se tyčí,
Káčátko má trochu strach.
38. Venku je však stále hůře...
Hle, skulina ve dveřích.
Káče po takové túře,
vstoupí, i když je to hřích.
39. V chaloupce žila stařena
s Kocourem a Slepicí.
Šla spát na večer zmožena,
zhasla lampu v světnici.
40. Káče tam bylo do rána,
když si ho prvně všimli.
Stařena vzkřikla: "Pro pána,
kachna je to, vím-li!
41. "Když přišla, bude pracovat,
jak v tomto domě všichni.
Vajíčka snášet umíš snad,
buď hodná a už ztichni."
42. Tak Káče vzali pod střechu,
na celičké tři týdny.
Neznali pro něj útěchu
a mělo život bídný.
43. Hned Kocour k němu přistoupí,
prý, zda umí ježit hřbet.
Tím, že se trochu vykoupí.
on to umí, to ví svět.
44. Rychle Slepice se přidá:
"Umíš snášet vajíčka?
Neumíš, a hleďme, vida,
vyžene tě Babička!"
45. Vajíčka snášet, ježit hřbet,
jsou pro ně velké věci.
Na chaloupku zúžili si svět.
Dál není nic už přeci.
46. Káčátko tam smutkem chřadlo,
po přírodě toužilo.
Jako kvítek v suchu vadlo,
rádo by se svěřilo.
47. Za Slepicí nejdřív přišlo,
povzdechlo si, že chce ven.
Na chviličku, zda by to šlo,
na chviličku, k vodě jen.
48. Slepice se z duše diví,
že má někdo vodu rád.
Zděšeně na Káče civí,
Kocouru jde žalovat.
49. "To má z toho lenošení.
Proč nás voda neláká?
Od rána, až do setmění,
neježí hřbet, nekdáká.
50. Já ježím hřbet. A jak mi je?
Slípka kdáká. Je to tak?
I Babička se nemyje.
Ty jsi prostě divný pták."
51. "Nikdo z vás mi nerozumí..."
Káčátko si žehralo.
"Každý jen své chápat umí
a já samo zůstalo."
52. Oba Káče přezírali,
o moudrosti mluvili.
Pány se jen nazývali,
ale moudří nebyli.
53. "Myslím, že budu muset jít,"
přiznalo se Káčátko.
"Nemohu v domě prostě žít,
chvilku snad a nakrátko."
54. A tak se s ním rozloučili.
Káčátko pryč odešlo.
Nic, jak omezení byli,
Káče u nich nenašlo.
55. Bylo rádo, že je volné,
že smí zase do vody.
Na své pouti, krušné, smolné,
má svůj kousek pohody.
+++
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek
Foto: © ing. Olga Koníčková