František Kriegel, lékař – politik – fotograf aneb neobyčejný život neobyčejného člověka na 11 panelech
Kriegel, lékař – politik – fotograf
20. 5. – 31. 8. 2026
Instituto Cervantes (Praga)
František Kriegel v srpnu 1968 odmítl podepsat takzvaný Moskevský protokol, který měl legitimizovat vojenskou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Tím se navždy zapsal do evropských dějin.
Expozice představuje Krieglovo působení
ve zdravotnictví a politice, ale také
méně známé stránky jeho života.
Poprvé jsou veřejnosti představeny fotografie a materiály z archivu v České republice, ale také z Ukrajiny, Španělska, Číny a Kuby.
Kurátory výstavy jsou Hana Bortlová-Vondráková z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Carles Brasó-Broggi z Universitat Oberta de Catalunya v Barceloně.
Muž své generace
František Kriegel (1908 – 1979) byl jedním z generace, která spatřila svět v závěrečné fázi Rakousko-Uherské monarchie, v čase kdy budoucí muži října 1918 dělali vše proto, aby český národ získal po 400 letech pobytu v Habsburském „žaláři národů“, konečně získal samostatnost.
Do školních lavic malý František poprvé usedl v čase Velké války a vnímal utrpení zázemí, které do té doby rozsahem nepoznanou, čtyřletou válku zažívalo stejně těžce jako otcové a starší sourozenci na poli válečném.
S koncem obecné školy vkročil do vysněného nového státu, republiky Československé. Dvě desetiletí studií a lékařské praxe tak zažíval v novém, demokratickém státě, který miloval. Postupně se vyhranilo jeho sociální cítění, stal se tím může dovede a z vnitřních pohnutek přímo musí a stal se známým lékařem. Současně se přiklonil ke komunistické ideologii. Není snad ani tak moc divu, byl totiž z chudé židovské rodina a pocházel z „bohem i úřady“ zapomenuté Haliče. Jeho genové nastavení tak bylo dáno. Jeho vnitřním přesvědčením bylo přece pomáhat…
Souběžně s časem jeho dozrávání, dozrával v sousedním Německu fašismus. Hitler a jeho hnědo-černá ideologie ale prosakovala záhy i za hranice Německa a rozlézala se po celé Evropě, maličké, ale hrdé, Československo nevyjímaje. Jak napsal britský historik Tony Judt, vzmáhající se fašizující tendence demokrata Kriegela a jeho vrstevníky, chtě nechtě, vtáhly do víru dějin a donutily nějak reagovat. Z postaty logiky Františka Kriegela to byl popud k tomu, aby se v mezích svých možností tomu snažil zabránit. Vlastnost, která mu byla osudná po celý jeho život. Vlastnost, které se nikdy nezpronevěřil. A vlastnost, která mu dala sílu později přiznat chybu, učinit krok jinam, zůstat věrný svému svědomí a vždy se snažit žít a působit ve smyslu svého čistého svědomí.
Nemáme v našich dějinách zase tak mnoho podobných lidí, kteří se dostali až na vrchol a zůstali s čistým štítem, byť takříkajíc na štítě. Ale čistém i tak.
Hypokratova přísaha v praxi
Základní vlastnost Františka Kriegla pomáhat obyčejným lidem a bránit ostatní před diktaturou, ho přivedla, v roli lékaře, na horkou půdu prvního lidového odporu proti fašistické diktatuře, do občanské války ve Španělsku.
V roce 1936 Kriegel proto odešel jako dobrovolný lékař mezinárodních brigád do Španělska. Tam však ještě fašismus i přes odpor veřejnosti a oběti tamních demokratů – republikánů, zvítězil.
Kriegels se ale nevzdal své snahy o potlačení zla. Jako válečný lékař Čínského červeného kříže následně prožil na asijských bojištích celou druhou světovou válku.
Až v roce 1945, po válce, která ve všem překonala onu Velkou válku z let 1914 – 18, se konečně dočkal pádu fašismu a na všech frontách, uvěřil že už je zlo navždy potlačeno a konečně se vrátil do Československa, za které na vzdálených bojištích světa vlastně pořád ze všech sil bojoval.
Vrátil se do Prahy. A protože zůstal věren své v mládí přijaté komunistické ideologii, stal se v jejích řadách záhy vysoce postaveným komunistickým funkcionářem. V blahém přesvědčení o správnosti svého začlenění dokonce spoluorganizoval v únoru 1948 pražské Lidové milice, které se pak významně zasloužily o pád demokratického vedení státu a ovládnutí všech směrů společnosti komunistickou mocí.
Ale jeho já, nebylo slepě poslouchající ideově demagogická rozhodnutí. Měl svou představu, skoro až idealistickou, usměrnit proud do kterého sám vřadil. Nepodílel se na represích. Snažil se - opět v mezích svých možností - pomáhat.
Ve funkci náměstka ministra zdravotnictví se na přelomu 40. a 50. let významně podílel na sjednocení a znárodnění československého zdravotnického systému, který se ukázal jako účinný a prospěšný všem.
Rebel s vlastní hlavou
František Kriegel nebyl nikdy jen bezduchým aparátčříkem, který by jen papouškoval ideologické poučky a bezduše kopíroval neadekvátní implantované stalinské vzory. A hlavně se nebál nikdy to veřejně a pádnými argumenty hlásat. To samozřejmě - v období stalinských čistek – způsobilo, že byl posléze odstaven z vysoké politiky jako nespolehlivý rebel a uklizen mimo vlast. Stranickým aparátem byl pro jistotu vyslán až na rodící se komunistickou Kubu, jakožto zdravotnický poradce vlády Fidela Castra. A tam zase pomáhal. Jednak zchaotizované a konsolidující se nové moci na Kubě, ale především tamním lidem, kteří zdravotnictví potřebovali.
Přečkal tedy represe padesátých let u nás a nedostal se na popraviště či do lágru, jako mnozí jiní režimu se protivící a nepohodlní, ale dělal svou práci poctivě a čestně, byť v jiné zemi a pro jiné než československé občany.
Pražské jaro
Veden svou vírou, že se dá komunismus dělat s lidskou tváří, se nechal v obrozující se době poloviny šedesátých let vtáhnout zpět do politiky. A pro svůj morální kredit, neutvářený na bázi stranictví, ale lidským myšlením a konáním, se stal jednou z tváří nadějného a všemi lidmi u nás podporovaného obrodného procesu - Pražského jara.
Prozření
Jakožto čelný představitel Pražského jara se v srpnu 1968 dostal s naší vládou, sověty unesenou, do Moskvy, kde měl jako i ostatní přítomní potvrdit, že invaze tzv. spojeneckých vojsk nebyla invazí ale bratrskou pomocí a záchranou státu a zřízení. Na rozdíl od všech ostatních, tak ale nikdy neučinil. Riskoval svůj život, ale nepošpinil svoji čest.
Na adresu oné jím nepodepsané dohody, prohlásil, že takováhle dohoda není dohoda svobodná a že je uzavřena pod diktátem tanků a děl, které už v té chvíli zaplavily naši okupovanou zemi. Odmítl tedy legitimizovat okupaci vojsky Varšavské smlouvy, ostatními tehdy ještě socialistickými zeměmi ovládanými Sovětskou mocí. Jeho čin nabyl významu, který daleko přesahuje rámec konkrétní události. Jeho odmítnutí se stalo trvalým etickým vzorem a sám Kriegel příkladem člověka, který ani pod extrémním tlakem neustupuje.
Odstavení a společenská likvidace
Naštěstí už nebyl léta 50. a popravy se za podobné svobodomyslné rozhodnutí neprováděly. Proto byl „jen“ vyobcován ze strany, s níž se svým činem a nastalou situací stejně definitivně rozešel, a stal se obyčejným pracujícím občanem.
Normalizace v praxi
Tlak na odpůrce, stejně jako každé násloví ducha či moci, nutně vyvolá reakci a vzdor. A František Kriegel chtěl dál pomáhat a nejen svými zkušenostmi a svou lékařskou prací. Pochopil a uznal svůj omyl. Uznal marnost svých snah zlidštit komunismus z pozice komunisty, pochopil, že tenhle systém není reformovatelný, a tak zákonitě přešel na druhou stranu barikády. Nikdy se proti lidem neprohřešil a tak byl vítán v řadách disentu. Jakmile vznikla proslulá Charta 77, stal se jejím aktivním signatářem. A protože se konce komunistického režimu u nás nedožil, umřel v roce 1979, dá se říci, že doslova až do smrti byl pod dohledem StB a čelil jejich tlaku a šikaně. Ale svou čest, své já a svou snahu pomáhat nezměnil do posledních dnů.
Kriegel fotograf
V návalu Kriegelova významu pro zdravotnictví a politiku, se poněkud ztrácí Kriegelova soukromé stránky života. Skoro se třeba neví, že se celý život věnoval intenzivně fotografii a že shromáždil mimořádně rozsáhlý archiv snímků, ze Španělska, Asie, Česka, Pražského jara a disentu, tedy odevšad kudy ho osud posouval. Jeho fotky jsou dokumentem doby, osudů jeho osoby, ale i jemu podobných a přirozeně odrážejí i jeho vlastní pohled na prožité historické události.
Výstava v Instituto Cervantes, tedy 11 vypovídajících panelů nepřestavuje jen Kriegelův životní příběh, ale dokumentuje osudy společenské a dějinné, ale hlavně prezentuje Františka Kriegela jako člověka.
Použité fotografie a dokumenty byly dosud uloženy v Národním archivu, stejně jako další prameny doplněné kurátory výstavy, jako například rukopis Krieglova přítele Jaumeho Ministrala (1914–1982), jsou nyní vystaveny vůbec poprvé. Expozici instalované na zmíněných 11 panelech, tvoří obsahově devět tematických částí.
Autoři výstavy jsou Hana Bortlová-Vondráková, Carles Brasó-Broggi para contenidos, Eva Holá a Zdenek Hackl en disko.
Kurátory výstavy jsou Carles Brasó-Broggi a Hana Bortlová-Vondráková
Dokumenty zahrnují časovou osu celého Kriegelova života, tedy rozmezí let 1908 – 1979.
A lze jen dodat, že k rozhodnutí uspořádat podobnou výstavu padlo na poli Španělského vděku, v Instituto Cervantes a že se k osudům tohoto člověka nevyjádřila žádná česká galerie.
Text a foto: Richard Koníček
Kriegel, lékař – politik – fotograf
20. 5. – 31. 8. 2026
Instituto Cervantes (Praga)
Na Rybníčku 536/6
120 00 Praha 2
T: +420 221 595 211
Nahrávka příspěvku Karla Hvížďaly, věnovaného Františku Kriegelovi, vysílaná Českým rozhlasem Plus, dne 10. 4. 23:
https://plus.rozhlas.cz/karel-hvizdala-frantisek-kriegel-chtel-lecit-i-komunismus-8969001
