Federico Díaz – Eccentric Gravity aneb avantgardní minulost kontra excentrická budoucnost?!
Královský letohrádek Pražského hradu (Belvedér)
9. 9. – 31. 10. 2015
Správou Pražského hradu (vlevo David Šebek) a Galerií Zdeněk Sklenář jsme byli na www.www-kulturaok-eu.cz pozváni na prohlídku nové prospektivní výstavy Eccentric Gravity, jejíž autorem je česko-argentinský vizuální umělec Federico Díaz (na foto dole vpravo).
Federico Díaz nám na www.www-kulturaok-eu.cz není neznámý. Snad nejvýraznější absolvent pražské AVU, žák, do jisté míry pokračovatel pozoruhodných prací svého profesora Karla Malicha. Dosud máme v paměti obdivuhodnou Malichovu výstavu, konanou na jaře roku 2013 v Jízdárně Pražského hradu. Autorem originální architektonické koncepce této výstavy koncipované jako ´cesta z temnoty ke světlu´ byl právě tento Malichův žák, Federico Díaz. Celý historický výstavní prostor navíc opatřil (na míru i atmosféru Jízdárny vyrobeným) kobercem. Mimochodem, jedním z největších v České republice. Barevně mnohomluvně tam tehdy černá barva koberce u vstupu přecházela postupně a nenásilně přes odstíny šedé až po bílou. Koberec sahal až do zadní části hlavního výstavního prostoru v přízemí (podrobně viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/malich/ ).
Díaz nezklamal…
Samozřejmě, jsme pozvání na autorem komentovanou prohlídku výstavy, která se konala 8. 9. 2015 v Královském letohrádku Pražského hradu, přijali. Už jen ta kombinace! Česko-argentinský vizuální umělec Federico Díaz a slovutný renesanční Belvedér na Hradě…
A Diaz nezklamal. Dostál opět své pověsti.
Renesanční architektura a turbulentní historie Královského letohrádku, zvaného též Belvedér, na Pražském hradě, v době vzniku u nás unikátní stavby, se Díazovi stala živnou inspirací. Osobitě promyšlenou kompozici svých pozoruhodných a myšlenkově náročných objektů, z nichž mnohé vznikly už dříve a k jinému účelu, jiné naopak přímo pro tuto výstavu, nazval Eccentric Gravity. A gravitace je tím, co autora fascinuje a co je v podtextu všech jeho děl.
Koncepce výstavy není snadno čitelná. A autor po tom ani moc netouží. Dává prostor divákovi vidět věci, objekty i jejich souvztažnosti (naznačené i zcela fyzické) po svém. Nicméně, vyznění výstavy by v konečném pochopení mělo být takové, že autor svojí výstavou reflektuje důvod vzniku a historii Belvedéru. Činí tak prostřednictvím své - ne retrospektivní, i když by to k tomu mohlo zavádět, ale prospektivní výstavy, jak ji označuje ve shodě s kurátory sám Díaz. Proto se zde s novými díly, v nečekaných souvislostech, protínají i mnohé významné počiny tohoto vizuálního tvůrce, i díla, která už byla někde vystavena, či přímo oceněna. Federico Díaz podle svých slov touto výstavou usiluje o vložení nové síly výjimečnému prostoru, jímž Královský letohrádek nesporně je.
Umělec, který tvoří na míru výstavního prostoru inspirován jeho geniem loci
Určitě se všichni, odborníci i my poučení diváci, shodneme, že je Federico Díaz jednou z nejvýraznějších osobností na našem výtvarném jevišti. Jak sám opakuje, tak už v době studií, nedlouho po roce 1989, ho zaujaly nové, nečekané a nekonvenční metody tvorby. Proto se vydal cestou, hraničící s technikou. Začal v tvorbě používat a dokonce i sám vytvářet různé software umožňující následně vznik zcela nových objektů. Vybíral si k tomu i nové materiály. Do své tvorby zapojil nečekané zvukové a světelné možnosti, své objekty rozpohybovává, nebrání se ani využití nejmodernější elektroniky a jeho díla tak balancují na hranici fantaskního futuristického umění a architektury s jejími fyzikálními základy.
Není divu, že se záhy prosadil jak u nás, tak v rodné Argentině, ale i na dalších lokacích tohoto světa.
„Pomáhají mi roboti“
Díaz vizionářsky hledí v umění a tvorbě vpřed. Aniž by zatracoval a pohrdal tím dosavadním, odkazem minula. Prohlašuje, a také o to ve svých objektech usiluje, že je konec škatulkování tvorby na ´nová a tradiční média´. Všechny technologie i nejexperimentálnější jsou mu běžné a přirozené. Takový je podle něj vývoj a on mu jde v ústrety. Díaz dokonce hrdě – ne přiznává – hrdě oznamuje – že on je tím, kdo ke vzniku svých objektů využívá cíleně roboty. "Roboti jsou s námi už moc let. Proč se jim tedy bránit. Mně pomáhají ztvárňovat mé představy."
Přehlídka multimediální tvorby
Belvedér má dvě patra a přízemí o dvou sálech. Menší, vstupní a velký vnitřní. Tedy 3 prostory. Nebyl by to Díaz, aby toho nevyužil. Kinetika času, atelier vývoje a vůdčí idea. Tak nějak by se daly charakterizovat obsahy oněch 3 prostorů.
V přízemní vstupní místnosti se proto setkáme s dosud nehotovým dílem, jež bude prakticky přímo před našima očima vznikat po celou dobu výstavy. Je zde obří zprvu nedotčené plátno, jež s pomocí diváckých rukou, prostřednictvím důmyslného mechanizmu kladek, lanek a převodů, budeme pohybovat desítkami závaží napuštěných barvou a postupně pomalujeme – druhotně námi diváky, ale prvotně z vůle, dovednosti a fantazie autora – ono plátno. Budou tak vznikat živelné fantaskní obrazce naprogramované autorem. Součástí a spojovací linkou celé výstavy jsou i další lanka, spojující tuto místnost krkolomně, leč funkčně, s horním patrem budovy. Tím třetím prostorem výstavy. Proč? Dozvíme se, až tam dospějeme.
Naše cesta ale vede nejprve do hlavního velkého přízemního sálu. Zde se nalézají dokončené i nedokončené objekty, jejich fotografie, kresby i nákresy, či reliéfní otisky křivek a spletí. Předměty jsou tu na zemi – dodělané, rozpracované, nepojmenované i na stolech a stěnách. Ateliér minulých prací (Zlatá Slza LacrimAu ze Šanghaje, Geometrická smrt Frekvence 141 z Massachusetts, socha z malých černých kuliček seskupených na základě monitorování lidského pohybu, bílé shluky vzniklé zhmotněním slov) i prací vznikajících, dosud nepojmenované objekty. Není to přehlídka, ani retrospektiva, je to ona zmíněná prospektiva.
Díla i jejich součásti, vytržené z původního kontextu – se objevují před námi v kontextu novém. Oceněná i dosud nevystavovaná. A vším prolíná v druhém plánu gravitace. Křivka, kterou vytvoří každá spojnice dvou bodů. Tu vlákno, tu znehybnělý artefakt. S gravitací počítá umělec i konstruktér. Tvůrce i architekt. Průhyb, pronešení. Dílo gravitace. Reagují na ni klenby chrámů, stejně jako příčné části nejmodernějších staveb. A Díazovy objekty. Počítačem programované i autorovou fantazií vedené. Gravitace totiž existuje a modeluje. Mimo techniku i vůli autora. Objekty z umělého kamene geopolymeru. Fantaskní město budoucnosti. Zde v ´ateliéru´ teprve vznikající, v patře už dokončené.
A jsme ve třetí prostoře výstavy. Z patra Letohrádku se v koncepci Díaze stal utopický kabinet imaginárního architekta. A nejen imaginárního. Je zde i velín, k němuž se sbíhají ona dole rozvedená lanka od budoucího obrazu. Tady je prozrazeno ono tajemství. Zatímco dole spolutvoří nový obraz návštěvníci taháním za lanka, na jejichž konci jsou závaží s barvou otiskující se na ono obří plátno, zde je velín architekta, jenž může i nemusí celé dílo tam dole, celý ten obraz, na dálku, jen s pomocí mechaniky a páček, změnit či dotvořit.
„Přitažlivost je základní princip naší existence na tomto světě, jenž určuje, co a jak děláme ve svých životech, jak vypadáme, jak se pohybujeme, jak tečou řeky, jak je utvářena příroda, jak jsou materiály formovány do tvarů a významů.“
Federico Díaz
Nová materialita, věčná gravitace, nezbytná symetrie asymetrie a Federico Díaz
Jak se praví v tiskové zprávě, ve společném vyjádření autora Federica Díaze, jeho francouzského kurátora Jérôme Sanse a českého výkonného kurátora Jena Kratochvila.
Výstava je „časový průlet od tradic antiky přes vzepětí renesance, k tzv. Matematickému domu, jak byl také v jisté době nazýván Letohrádek v Královské zahradě Pražského hradu.
Prospektivní výstava Federica Díaze byla tvořena přímo pro Královský letohrádek na Pražském hradě a spojuje nejradikálnější gesta dosavadní tvůrčí dráhy tohoto dobyvatele a badatele vazeb mezi uměním a jeho společensko-vědecký kontext spolu s jeho nejaktuálnějšími pracemi (Svařil jsi ornament doby z pekingské CAFA nebo Konzistence z Buenos Aires).
Výstava představuje komplexní dílo Eccentric Gravity, protínající historii slavných ceremonií odehrávajících se v Belvedéru za dob Ferdinanda I. Habsburského i dob, kdy Belvedér využíval jako svoji observatoř a ´Matematický dům´ hvězdář Tycho de Brahe. Pominuty nejsou ani další peripetie existence této budovy a na jejich konec se staví Federico Díaz, který zkoumá nové materiality, na nichž je vystavena naše soudobá společnost. Jeho jedinou snahou je vydefinovat univerzální jazyk civilizačními kontexty nepoznamenané komunikace.“
Výstava slovy nevyslovitelná
Není to snadná výstava. Tak jako žádný počin Federica Díaze. S jeho pomocí, s pomocí jeho výkladu jsme mnohé pochopili a mnohé možná pochopili jinak, než to autor zamýšlel. Ale – jak nás osobně autor ujistil – to není na škodu. Jeho objekty nejsou a nemají být jednoznačné a je jen dobře, když v tom vidíme i něco jiného, něco svého, něco podmíněného naší vlastní fantazií. Je jen otázka, jak to vše budou chápat další návštěvníci, kteří nebudou mít možnost komentované prohlídky jako my. Ti ale dostanou do rukou u vstupu tištěný výklad, a ten, spolu s popiskami u objektů a jejich souborů by měl suplovat náš, na vlastní uši slyšený výklad. A když to nakonec snad budou chápat jinak, tak - jak řekl Federico Díaz - není to na škodu.
Hlavně, když neodejdou zcela neosloveni, zcela nevtaženi. A to – jak jsme přesvědčeni – určitě nehrozí. A protože jde o výstavu slovy nevyslovitelnou, je třeba ji zhlédnout na vlastní oči a zažít na vlastní smysly. Což můžeme za www.www-kulturaok-eu.cz vřele doporučit.
Zdalipak víte, že:
Historie Belvedéru sahá do 16. století, do doby Ferdinanda I. Habsburského, římského císaře a krále českého, uherského a chorvatského, jenž dal palác vystavět ke své korunovaci.Měl znázornit jeho vizi nové Evropy a být spojnicí míru za jeho vlády. Později, za vlády Rudolfa II., sloužil objekt jako observatoř astronoma Tycho de Brahe, a byl zván ´Matematik House´. V průběhu 19. století v době českého národního obrození byl Belvedér symbolem pan-slovanského idealismu a češství. Po pádu berlínské zdi se stal výstavním prostorem se silným napojením na mezinárodní umělecké scény. Z architektonického hlediska se pak jedná o renesanční budovu, první to stavbu tohoto typu na sever od Alp.
Nová materialita. Gravitace a Symetrie. Tradice antiky a renesance Matematického domu v Královské zahradě Pražského hradu.
Kurátor: Jérôme Sans
Výkonný kurátor: Jen Kratochvil
Máme otevřeno denně: 10.00 -18.00 hodin
Vstupné: 120 Kč, snížené 60 Kč, rodinné 240 Kč
Vzpěrač: každý pátek a neděle: 11.00 – 12.30 hodin
Dlažba
Architekt nechává postupně proměňovat původní architekturu Belvedéru,
podlaha založená na jednoduché perspektivní iluzivní hře získává 3. rozměr
Hodnocení: 69 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková