Febiofest 2016: Smrtelné historky aneb proč Ondřej Trojan rozdával novinářům bonbony?!
CineStar Anděl – Praha
17. – 25. 3. 2016
Je logické, že na žádném - českém - filmovém festivalu nemohou chybět - české - filmy. Febiofest není výjimkou. Letos dospělo vedení Febiofestu ale dokonce tak daleko, že dalo vzniknout samostatné, a tím přímo transparentní sekci, kterou nazvalo Česká stopa. Zní to, jako kdyby vybrané a uvedené snímky měly rovnou zanechat nesmazatelnou stopu v české, či dokonce snad i světové kinematografii. Na www.www-kulturaok-eu.cz jsme k takovéto kategorizaci v posledních letech a po zkušenostech s tím, co se už u nás také natočilo, více než skeptičtí. A skepse nás neopustila ani po – hodně odvážném – zhlédnutí jednoho z 5 filmů ze sekce Česká stopa. Možná jsme vybrali náhodou zrovna špatně, nebo jsme divní, ale námi zhlédnutý snímek Smrtelné historky nás z té fobie z nových českých filmů rozhodně nevyléčil. Možná, že novou českou produkci zastupující snímky - Road-movie (režie Martin Jelínek) či meditace o rodině a umírání Prach (režie Vít Zapletal), dvou režijních debutantů - byly jiné. Jiný byl určitě i snímek uznávaného Petra Václava (Nikdy nejsme sami) anebo – alespoň podle anotací i ambiciózní (koprodukční!) thriller Červený pavouk o sériových vraždách v Polsku 60. let. My jsme si vybrali autorský animák Jiřího Bubeníčka – Smrtelné historky. Co nás k tomu vedlo? Naděje. Producentem byl totiž náš - asi vůbec nejprozíravější producent - Ondřej Trojan…
Smrtelné historky
Podezřelý mexický kaktus po dědečkovi, miniaturní profesor, který se vzepře jatkám zvířat pro vědecké účely, dvojice nepříliš schopných zabijáků v tatrovce a sebevražedně hloupý rytíř bojující s drakem: hrdinové malí a velcí ve třech oddělených povídkách, proložených dračími groteskními vstupy, zažívají originální, temně hravé a žánrově pestré variace na téma hrdinství a smrti v trikovém filmu Jana Bubeníčka. V každém segmentu jedinečně propracované a stylizované vizuální pojetí využívá škálu 2D a 3D animačních postupů klasických loutek, kombinace miniatur se zadní projekcí, kreslené i počítačové animace i motion capture živých herců.(z tiskových materiálů)
Své pocity píši - hrdinně – v první osobě
Proč? Inu, dávám tím najevo, že následující názor je názor můj, a že nemusí být samozřejmě ten jediný a už vůbec ne správný. Netrvám na něm tedy obecně, ale za sebe sama - ano. Kolega, po novinářské projekci, když jsem dost spontánně projevil svoji nelibost, mi odpověděl zvláštně: „Ty nejsi kritik, viď?“ – Opověděl jsem tak, jako odpovídám na podobné otázky vždy, tedy po pravdě: „Ne, jsem ´jen´ divák a jako takovému se mi to vůbec nelíbilo.“
Nevím, kde je chyba, zda ve mně, v mé neznalosti nebo v mé momentální nenaladěnosti na tu správnou vlnu? Fakt nevím. Ale rozčarování mě vyprovázelo až z přítmí kinosálu.
Jde o triptych povídek a nutno je rozlišovat
První povídka je nazvána Kaktusový dědek. Má úžasnou poetiku a velmi smutnou myšlenku. Jinak je to dost akční dvacetiminutovka o tom, jak člověk má touhy a sny, a jak ho vize jejich přiblížení dokáže nabudit, ale naopak jejich definitivní ztráta dokáže hubit a hubit, až nakonec zahubit. Navíc je v ní i herecká osobnost Pavel Landovský, jehož rolička, spíše skeč, či jen gag, je jeho absolutně posledním výstupem před kamerou. Zvláštní je tu role Jana Budaře, která je dost netradiční zajímavou kombinací animace loutky – skřítka a herce v reálu. A ač parafrázováno a nadsazeno, je to ze života. Malý má vždy smůlu a velcí ho vždy převálcují…
Potud dobré, jenže pak následují ještě další dvě povídky…
Chápu, že autor chtěl využít jiné techniky, technologie a možnosti animace. Ale pak to mělo být nějak vnitřně a hlavně posláním vyrovnané. I když jsou prý obě další povídky na stejné téma, jak říkal pan režisér a experimentující výtvarník současně, nic společného jsem nenašel.
O mnohém vypovídá už to, že se to ani do projekce nestihlo dotočit…
Jak nám - netypicky - před projekcí vysvětloval osobně producent triptychu, jinak muž s čichem na filmové trháky, alespoň zatím vždy, Ondřej Trojan, tvůrci film do předpremiéry nestihli film dodělat. A tak vyslovil alespoň naději, že se jim to podaří do premiéry za 2 dny…
Druhou povídku jsme viděli nedodělanou
Bylo to zajímavé, jako na pracovním náhledu. Zvuková stopa byla už sice hotová verze, ale obrazová ne. Viděli jsme jen makety, zde bude to či ono, až to někdy bude. Netradiční bylo i to, že když projekce celého triptychu skončila, promluvil opět spontánně, ale pohnutým hlasem, a dojetím to nebylo, Ondřej Trojan. Odcházejícímu zbytku publika se ještě jednou omlouval za to, že se domníval, že uvidíme verzi pouze těsně před dokončením, ale že jsme museli zhlédnout verzi pracovní asi tak o 5 kroků zpět. Ujišťoval nás znovu, že film dokončen do premiéry za 2 dny už určitě bude. Nevím, ale mě osobně už předem tenhle přístup tvůrců zaráží a zavádí mě k úvahám vskutku všelijakým. I pan Trojan je, myslím, prožíval.
No dobře, technická závada nebyla na našem přijímači…
Stát se může samozřejmě všelicos, budiž. Ostatně se jednalo ´jen´ o jisté momenty animace, takže půl třetiny celovečerního filmu se zastavenou obrazovou stránkou, je nesporně jen drobný detail. Chci věřit, že to bylo i tím, že jsem usnul. A pozor, zdaleka nejen já. I ten zmíněný kolega, jenž mi tak záhadně – nebo, že by zcela jasně(?) - svou otázkou odpověděl. A nejen my dva. I jiní volili řešení spánkového deficitu. Aktivnější to řešili nenápadným ústupem setmělým kinem.
Prostě, to byl trhák!
O co šlo v té nešťastné likvidační povídce? Těžko říci. Ztřeštěná honička jakýchsi podivných a nepříliš estetických chroptících a vřeštících bizarních skulptur (netroufám si říci postav, a dodávám, že díla pana Švankmajera jsou oproti tomu zdobné a roztomilé postavičky).
Celé to svým primitivismem (záměrný? - nechtěný?) připomínalo pradávné prvorepublikové ´bramborové divadlo´. Nehezký a nevýtvarný maňásek tam bušil paličkou do jiného maňáska (dokonce prý, i do morčete, jak mi vyprávěl otec, jenž to ještě pamatoval). Děj stejně tak žádný, myšlenka stejně tak žádná a děti se tomu kdesi na trhu či u improvizovaného minipódia smály. Té hlouposti se smály.
Zde se tedy ony utloukané skulptury také bezduše honily a honily, až se uhonily… Ve 21. století, no nevím, nevím… To bramborové divadélko by bylo snad lepší. Zejména s tím morčetem. I když, to by ochránci zvířat řvali jako ranění lvi. Tady jsem trpěl jako zvíře já…
A třetí povídka (Velkej chlap)?
Zas jinak natočená a zase jinak animovaná. Prý dokonce nějak technicky mimořádně náročně a až unikátně. Neposoudím, nejsem odborník, unikátní to ale bylo. Tak unikátní, že mi unikal důvod, proč to vzniklo. To, co jsem viděl, byly jen odpudivé a trapně ukecané loutky, vkomponovávané do jakéhosi reálu na jakési, ale hodně praštěné - roadmovie. Potkávají cestou, kde co s cílem zahubit po vzoru najatých zabijáků jakéhosi ´Velkého chlapa´. Kecy to byly ale dokonale odposlouchané z mluvy mužů na hraně zákona, živících se stínovou ekonomikou. To jediné nutno uznat. Čeština tu dostala dobově na frak. Ale myšlenka té jejich cesty – krom snahy najít a posléze zahubit kohosi - nikde. Možná jsem nedůvtipný, nedozrálý do úrovně autora, říkal jsem si. Ale naštěstí pro mé zdravé sebevědomí jsem nebyl zase zdaleka sám. I ti co v projekčním sále stále ještě zbyli, koukali – módně řečeno - jako puk. Pokud už před tím prozíravě v 2. únikové vlně neopustili sál pod rouškou tmy.
Prý se to tutově chytí na Západě…
Tak nás po projekci na besedě s jistotou sobě vlastní přesvědčoval Jan Bubeníček. Přál bych to Ondřeji Trojanovi. Zasloužil by si to za tu svou producentskou charitu. Věřme tedy, že Zápaďáci mají o hodně jinačí vkus než já. Což připouštím. Já opravdu nejsem kritik a opravdu jsem jen trochu poučený divák. A ke své škodě i přemýšlivý. A tak jsem třeba přemýšlel, proč se do něčeho takového právě pan Trojan asi pustil. A proč to stálo neskutečných 20 milionů korun…
Co jsme slyšeli na tiskovce po projekci
Protože nejsem odborný kritik, šel jsem v rámci objektivity na besedu s tvůrci. A aby se mohli i v tomto článku vyjádřit, provedl jsem záznam několika sdělení, která také zazněla na besedě.
Tvůrci dorazili na tiskovku pozdě. Včas tam byl pouze pan Ondřej Trojan. A tak, aby vyplnil čas, nefebiofestovsky prořídlému auditoriu osobně rozdával bonbony (Slávie? - Bohemka?). Zeptal jsem se ho drze, zda to má od něj být úlitba médiím. Neodpověděl mi, rozdával dál ostatním, ale řekl bych, že se jen tak nějak divně pousmál. On totiž ten film i ty bonbony financoval…
Po úvodním ujišťování konečně dorazivším panem Bubeníčkem a jeho doprovodem, že film do premiéry bude, a po výzvě pana Trojana, abychom tvůrce moc nezdržovali, aby ten svůj film stihli dokončit alespoň do té premiéry, jsme dostali prostor k otázkám.
Zajímalo nás, co pana Bubeníčka k natočení tohoto tří - povídkového filmu vedlo?
„Je to předělávka mého famáckého filmu. Ukázka, jak se dá udělat nově kreslený film. Mou dávnou dvojrozměrnou kresbu jsme přenesli do trojrozměrné.“
Chtěli jsme znát také, jak dlouho film připravoval, že ještě není dokončen.
„Na filmu pracuju od roku 2009. Ale s pauzami. V součtu je to asi jen 2,5 roku.“
Ptali jsme se, kolik takový film stojí?
Pan Trojan to označil za - od nás - podpásovou otázku, neboť zatím neví. Není to dokončené, a tím pádem ani vyúčtované. Odhadl to ale na cca 20 milionů korun.
Jiří Borovička z ČTK se zase pídil, jaký ohlas se u tohoto filmu přepokládá při oslovování zahraničního publika. Autor snímku nám to vysvětlil:
„Jsou použity pozoruhodné technologie a je to svěží dílo. Od zahraničí si hodně slibujeme, ale i od nás očekáváme značný zájem. Chtěli jsme se odchýlit od české klasiky, aby se to dalo do zahraničí vyvézt. Víme, že soutěžit s americkou animovanou produkcí nejde, tak jsme hledali jinou cestu.“
Ondřej Trojan Jana Bubeníčka doplnil, že on se k projektu dostal až v jeho rozpracovaném stavu. Byla téměř hotova první povídka Kaktusový dědek. Nedostala ale grant na dokončení. Aby to zafinancoval, vyžádal si další dvě povídky, aby metráž byla odpovídající celovečernímu filmu. Bubeníček nabídl své již také rozpracované věci. Každou v jiné technologii. Hraný film s trojrozměrnou figurkou, loutky, zadní projekce a postprodukce, drahý a unikátní zahraniční software pro počítačové hry či ploška přetvořená v trojrozměrnou figuru.
A co spolupráce Budařem a Landovským? - ptali jsme se Jana Bubeníčka.
„S Budařem to těžké nebylo. Hrál vlastně i tu figurku dědka. Využili jsme takzvané bodové technologie, kdy se loutce předají skutečné pohyby živého herce. Budaře to moc bavilo. A měl také předem dokonale nastudovaný scénář. Ale protože jsme to točili jinak, tak odchylky dost komentoval, připomínal je a dokonce místy i protestoval. Zato s Landovským to bylo dílo. Domluvili jsme se sice celkem snadno, že ano. Ale pak nastal problém, dostat ho na natáčení. A když už, tak nás nejprve dlouho školil, říkal nám, co by na to řekl režisér Krejčík a byl značně neukázněný. Na tu krátkou scénku s ním jsme natočili neuvěřitelně mnoho materiálu, z kterého se pak vybíralo. Jsme ale rádi, že jsme to byli my, kdo točili jeho poslední film“.
Poslední otázka byla o tom, co po tomhle filmu chce autor dělat dál. Odpověděl sebejistě:
„Podobných projektů mám na celý život dopředu. Vím, ale co stojí animovaný film, tak si nedělám iluze, že bych všechno stihl natočit. Navíc chystám klasický rodinný hraný film. Námětů mám tolik, že když mi každý bude trvat také sedm let, tak jich stihnu už jenom pět.“
Pak se s námi rozloučil s tím, že musí jít dokončit ten stále ještě nedodělaný film…
Titul: Smrtelné historky / MurderousTales / Smrtelné historky
Režie: Jan Bubeníček
Země: Česká republika, Slovensko
Rok výroby: 2016
Hrají: Jan Budař, Pavel Landovský, Jan Bubeníček, Ondřej Trojan, Ladislav Frej, Jiří Schwarz
Scénář: Jan Bubeníček
Kamera: Radek Loukota
Střih: Zdeněk Marek, Jan Bubeníček
Hudba: Petr Šoupa, Clarinet Factory, Messer Chups
Producent: Ondřej Trojan
Distributor: Falcon a. s.
Kopie: Falcon a.s.
Délka filmu: 80 minut
Formát filmu: 2k digital
Původní znění: česky
Titulky: anglické
Trailer:
https://www.youtube.com/watch?v=8YQtIPv6umc&feature=player_embedded#t=7
Hodnocení: 30 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková, www.febiofest.cz