Děti ze stanice Žežulka aneb když 7 (do)statečných uspořádá výstavu
Národně technická knihovna – Galerie NTK - Praha
19. 6. – 19. 7. 2014
Pedagožka Iva Vodrážková a šest jejích studentů (Marie Hladíková, Markéta Poislová, Ludmila Smejkalová, Jan Faukner, Jan Kaláb a Pavel Sterec) si dali jméno Děti ze stanice Žežulka. Nevíme, zda to označení má něco společného s nabízejícím se titulem románu Děti ze stanice ZOO. Možná že do jisté míry ano, možná že jde pouze o slovní hříčku. Kdo ví…
Živá výstava nadšených umělců
Pozvání mladých výtvarníků na společnou výstavu pokud možno neodmítáme. Proto jsme ho rádi přijali i v tomto případě. Jako bonus pro nás byl navíc fakt, že výstava Dětí ze stanice Žežulka se koná v příjemných a vzdušných prostorách galerie v Národní technické knihovně. Spojení ryze industriální architektury, téměř akademické půdy a technokratického osazenstva, s umělci, kteří jsou naopak free, se tu pokaždé ukazuje jako to nejlepší možné. Strohost se oživí a studenti a badatelé přijdou na jiné myšlenky. A my s nimi.
Děti už dávno dětmi nejsou
Takzvané Děti, které spojuje stanice Žežulka, vznikly docela zajímavým způsobem. ´Děti ze stanice Žežulka´ udržují tradici stálých setkání už od 2. pol. 90. let, kdy společně navštěvovalyvýtvarný obor na základní umělecké škole, který vedla jejich pedagožka a sama i aktivní umělkyně Iva Vodrážková. Děti se pravidelně cestou do školy a ze školy setkávaly u autobusové zastávky Žežulka. Kdo nezná, tak vězme, že jde o ten půvabný meandr Šáreckého potoka vinoucí se údolím Šárky ozvláštněný starým železničním viaduktem, doplněný školní zahradou se zvířaty, prvorepublikovými vilami a domky lemující tu cestu údolím. Toto místo, a tato zastávka spolu se společnou školou a pedagožkou se staly pro všechny symbolickým výchozím bodem nejen k cestě do školy, ale i z ní. Tady, při čekání na autobus vedly nadšené hovory o tom, co bude potom, a vzájemně si tříbily své názory. A nešlo o studenty ledasjaké. Celá tahle parta byla už na studiích výraznými osobnostmi. I to přispělo k tomu, že vnímavá pedagožka našla ke svým ´dětem´ a ony k ní neformální vztah. Vzniklo tak mezi nimi osobní i tvůrčí přátelství. A trvá dodnes. Ze studentů se stali výrazní a samostatní tvůrci, kteří si kráčí sice každý svou uměleckou cestou, ale přece jde vystopovat určité společné cosi, co je opravňuje třeba k takové výstavě, jakou uspořádali v Galerii NTK. Navíc spolu – i když každý už samozřejmě žije svůj osobní i umělecký život jinde a jinak – udržují kontakty mezi sebou dál a dál se scházejí. I se svou někdejší profesorkou, která jim je blízká náturou i jako člověk. A oni jí. To společné, co lze v jejich pracích najít, je jinakost pohledu na každodennost a na místa prvoplánově bezvýznamná.
K výstavě samé dejme nejprve slovo pořadatelům
Výstava představuje práce výtvarnice a pedagožky Ivy Vodrážkové působící na Základní umělecké škole v Šáreckém údolí na Praze 6 a jejích bývalých studentů. Dnes už absolventů vysokých škol AVU, UMPRUM, FAMU. Koncept připravovaného projektu vychází z psychogeografie Šáreckého údolí jako umělecké paměti, kde jmenovaní umělci v minulosti působili.
Paní profesorka Iva Vodrážková sama pro výstavu připravila pozoruhodný soubor 30 akrylových obrazů. Společným jmenovatelem všech jejích obrazů je použitá technika tekuté malby a výrazná barevnost.
Marie Hladíková představuje pro změnu instalacích ze suchých větví. Zde jde o zvlášť zajímavý kontrapunkt přírodní instalace v ryze industriálním prostředí.
Markéta Poislová připravila nepřehlédnutelný objekt Růženky a karikování kýče v plastové figurální instalaci s tváří Marylin Monroe.
Vizuální umělkyně Ludmila Smejkalová vystavila obrazy a kresby ze svých sérií nazvaných Lovelock a Carioca Joy.
Fotograf Jan Faukner vybral ze své tvorby především četné lidské portréty a několik snových krajiny.
V rámci performance pak promítl k hudebnímu doprovodu i snový grafický klip. Jan Kaláb, který je znám ale spíše pod kryptogramem Point, patří k zakládajícím osobnostem současné generace českých writterů a tvůrců 3D graffiti. Jeho prezentací jsou akrylové malby a Totem.
Pavel Sterec nabídl svůj koncept s přítomností videoartu.
Je na co se dívat
Tvorbě paní profesorky je nejpříbuznější tvorba Ludmily Smejkalové. Zatímco obrazy Ivy Vodrážkové jsou jakýmsi abstraktním průhledem do hlubší filosofie lidské fantazie, obrazy Ludmily Smejkalové vyzařují více ženskosti, až jisté vzrušivosti. A projevuje se to i ve volbě barev.
Práce Jana Kalába, hrající si se signálními barvami a určitou transparentností dokládají na jedné straně jeho působnost ve streetartu a současně potvrzují jeho názor, že klidně mohou být umístěny v galerii jako jiné obrazy, protože to v jeho pojetí opravdu obrazy jsou.
Markéta Poislová zaujme diváka už při vstupu. Nahá, bílá postava Růženky je opředena a spoutána trnovými šlahouny, jako kdyby ji svazoval ostnatý drát, čímž se zdánlivá reminiscence na pohádku mění rázem v symboliku mnohem závažnější.
Fotografie Jana Fauknera jsou, pokud jde o krajiny a snímky postav v plenéru, romantizujícím pohledem na hranici obrazů vyvolávajících touhu dosadit si k nim vlastní fantazií příběh. Vystavené portréty jsou naproti tomu syrové, nearanžované, nebo tak alespoň působí, a už zřetelněji nabízející příběh té které portrétované osoby.
A nakonec Pavel Sterec. Jeho příspěvek je na hranici performance. Jednak na videu představuje svoji tvorbu s odkazy snad až ke kořenům lidové tvořivosti a lidské hravosti a na druhou stranu je zde instalace ´krejčovského salonu´ s reálnými šicími stroji (mechanický a elektrickým), kde jeho otec jako živá součást instalace skutečně šije a bude šít po celou dobu výstavy (?).
Galerie NTK
Praha 6
Technická 6
Máme otevřeno: pondělí – pátek: 14.00 – 19.00 hodin
(po domluvě na tel. 603 741 757 i jindy)
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: Ing. Olga Koníčková