Úvod > Den videa 1989/2018 aneb víme, že otcem českého videoartu je Radek Pilař?!

Den videa 1989/2018 aneb víme, že otcem českého videoartu je Radek Pilař?!

30.08.2018 13:53

Průmyslový palác/Pravé křídlo - Výstaviště - Praha Holešovice

4. 9. 2018

Jsou umělecké obory, jejichž prazáklad jde nalézt už v pravěkých jeskyních. Jsou ale také umělecké obory, které přidal až technický pokrok. A přibývají stále. Od pravěku do dneška. Jeden z nejnovějších a jistě ne zdaleka posledních uměleckých oborů je videoart. Dnes obor běžný, i když ne zatím stále ještě u nás plně adoptovaný do rodiny uměleckých oborů ostatních. Škoda. Pro nás, diváky i autory. A hlavně škoda pro videoart jako takový.

Za vším hledej Pilaře

Měli jsme na www.www-kulturaok-eu.cz docela štěstí. Dostali jsme pozvánku na tiskovou konferenci, konanou před událostí, která nese název Den Videa 1989/2018. Pozvánka zajímavá už tím, že se týká videoartu. A hlavní osobou akce je Adéla Komrzý, studentka dokumentu FAMU, režisérka a v neposlední řadě vnučka Radka Pilaře, všeobecně známého animací Rumcajse a dalších postaviček pohádek Václava Čtvrtka, vysílaných jako nezapomenutelné večerníčky v podání stejně nezapomenutelného Karla Högera.

Pro autora těchto řádek byl Radek Pilař vždy - trochu nejasně spjat s elektronickou animací. Je to tím, že v 80. letech 20. století jsem měl co do činění s animovanou tvorbou České televize, se studiem na třídě Korunní v bývalém divadle Máj. Tam v té době ještě převládala papírková metoda a loutková tvorba, a všichni tam s obdivem či údivem zmiňovali Radka Pilaře, jenž se jim vzdálil, když ´zběhl´ od klasiky k ´jakési´ elektronické animaci. V té době je to naplňovalo až mysticitou a obdivem. Ti pokrokovější o něm mluvili jako o vizionáři. A tak ho tedy zprostředkovaně vnímal i autor těchto řádek. Až postupem času se ukázalo, že Pilař nebyl jen vizionář, ale že byl člověk, který viděl dál než ostatní.

A protože se akce, kterou připravila Adéla Komrzý, protínala s tím vším, nešlo pozvánku odmítnout.

Viva Video, Video Viva

Nejprve tedy dejme slovo vše vysvětlující tiskové zprávě:

V červenci roku 1989, těsně před sametovou revolucí, se uskutečnil v pražském Parku

kultury a oddechu Julia Fučíka historický mezník českého videoartu - 1. skupinová

výstava DEN VIDEA, která bude letos v úterý 4. 9. 2018 na jeden den opět zrekonstruována.

“V rámci práce na dokumentu VIVA VIDEO, VIDEO VIVA s kurátorem Martinem

Mazancem a vizuálním umělcem Dominikem Gajarským dáváme události věnované první

skupinové výstavě českého videoartu opět do chodu. Výstavu znovu objevujeme tak,

abychom vzdali hold prvním, dosud téměř neznámým, krokům elektronického obrazu v

předrevolučním Československu,”

popsala aktuální situaci studentka dokumentu FAMU

vnučka představitele českého videoartu Radka Pilaře - Adéla Komrzý.

Cílem je se na raný videoart podívat z odstupu a otevřít dialog mezi minulostí a současností

ve vztahu k vnímání a chápání elektronického obrazu.

“Prezentace a projekce v roce 1989 proběhly z ekonomických a technologických důvodů jen

jeden den. Aktuální DEN VIDEA 1989/2018 nebude doslovnou muzejní rekonstrukcí, ale

událostí odehrávající se v totožných kulisách na pražském Výstavišti, kde v čase konání

výstavy bude otevřená diskuze o okolnostech vedoucích k opomíjení této linie v tvorbě

elektronického obrazu,”

dodal k řešení výstavy kurátor Martin Mazanec (videokonference).

Kam směřovali vystavující tvůrci? Jak se na svá díla dívají dnes? Jaké jsou umělecké i společensko-politické okolnosti vzniku těch děl, a je dnes opravdu videoart opomíjen? Na výstavě budou proto probíhat neformální osobní setkání i diskuze, jež by se měly stát prostorem hledání odpovědí i formulování nových otázek. Očekává se účast nejen tvůrců, ale i zástupců institucí a galerií spjatých s českým vizuálním uměním a kinematografií.

Na výstavě z roku 1989 bylo představeno 12 děl.

„Performance, videoinstalace a videoprojekce byly obsahem první kolektivní výstavy pracovní skupiny Oboru video při SČVU. Byla to tvorba videa nejen volná, ale hlavně svobodná, kdy sám tvůrce je odpovědný za svoje dílo,“ popsal tehdy situaci Radek Pilař, známý do té doby a vlastně dodnes zcela jinak než jako průkopník videoartu v Čechách.

Radek Pilař byl tím, kdo založil obor video koncem 80. let 20. Století při Svazu českých výtvarných umělců a inicioval většinu aktivit včetně DNE VIDEA, který proběhl v rámci Salonu užitého umění. Je smutným faktem, že sám Radek Pilař se výstavy ze zdravotních důvodů zúčastnit nemohl. Během příprav prodělal svůj první infarkt a výstavu proležel na JIPce v nemocnici Na Bulovce, odkud napsal: „jsem tady za správnýho videistu. Mám na monitoru připojený srdce. To připojený srdce na monitor je ten nejlepší příklad užitýho a užitečnýho videa – videa pro výstavu. “

„Byl mi bohužel necelý rok, když děda v roce 1993 zemřel,“ vypráví autorka dokumentu, vnučka Radka Pilaře, Adéla Komrzý.

„Po 25 letech se dostávám do jeho ateliéru, kde jsou veškeré kazety, jež natočil. Pouštím jednu po druhé a skrze záběry se snažím půjčit si jeho oči... V archivu nacházím texty, deníky, zápisy, které od dědovy smrti nikdo nečetl. Jemně až posvátně beru do rukou staré pauzáky a v hlavě se mi pomalu vytváří komplexnější obraz.“

DEN VIDEA 1989/2018 věnovaný rekonstrukci původní výstavyse stane důležitou součásti dokumentu VIVA VIDEO, VIDEO VIVA. Na podkladě výstavy vznikne film, který setkáváním, vyprávěním a vzpomínkami skládá obraz jedné z etap v dějinách českého umění. Tolik tisková zpráva a základní fakta. Tolik i k pozvánce na zajímavou a mimořádnou akci.

Sešlost těch, kteří sešlí nejsou

Tisková konference měla ale i druhou část. Ne jen základní a oznamovací. Na tiskovce se podařilo sehnat prakticky všechny aktéry té dávné výstavy konané před 29 lety. A už to byl zážitek. Sice tak trochu něco jako slet abiturientů, či setkání bývalých pracovníků bývalého podniku, ale především setkání osobností, jež se od té doby sice pracovně či lidsky protínají, ale pádící hektická doba je rozvála a nikdy se takto nesešli. Novinář náhle přestal být zaznamenavatelem a stal se vděčným přísedícím takové vzácné sešlosti. Už průběh tiskovky naznačil, že půjde spíše o besedu. Udržet ji v intencích se dařilo jenom díky empatii moderátora.

Nejprve nám tedy Adéla Komrzý řekla o svém vztahu k dědovi, o důvodech, proč se rozhodla dát tuto sestavu tvůrců z roku 1989 dohromady a uspořádat připomínku oné dávné události.

A pak už se rozhovořila jedenáctka přítomných osobnosti.

Dozvěděli jsme se, že výstava byla mezní už proto,

že video bylo skomírajícím,

ale stále ještě vládnoucím režimem považována za něco podvratného,

za podezřelý element.

Video jako podezřelý element

A právě výstavou, která byla vyvrcholením, to chtěl Radek Pilař - duše toho všeho - přelomit. Chtěl dokázat, že vznikající obor - video - je a bude plnohodnotným uměleckým oborem blízké budoucnosti a že tudíž patří do tehdy nezbytných uměleckých svazů a škatulek.

Což se mu téměř zdařilo a výstava v roce 1989 byla gestem - pro obě strany barikády - že videisti, jak se tvůrci prvních videí označovali, jsou oficiálními tvůrci. Nestalo se to ale ze dne na den. Jak se přítomní shodli, počátek všeho byl již v roce 1985. Pilař byl také ten, kdo dokázal objevit až do té doby solitérní tvůrce, kteří činili první pokusy, ale neměli možnost se s nimi veřejně prezentovat ani porovnávat. Rekrutovali se z nadšenců řady tvůrčích oborů, od filmařů, přes malíře a výtvarníky, až třeba po architekty.

Technologie, byť nesrovnatelná s tou, která sem pronikla po roce 1989 a zcela nesrovnatelná s tou dnešní, už byla. A Pilař a jemu podobní nadšenci hledali cesty, jak ji využít a jak s ní pracovat a tvořit. A tak postupně i nadšenci z řad filmařů zjišťovali, že video je budoucnost, neboť je téměř věčné na rozdíl od filmového pásu. A všichni bez rozdílu oborů se také shodli, že video je tvůrčí nástroj svobodný - nástroj svobody. Což samozřejmě tehdy zavánělo konfliktem s režimem. Ale tahle jedenáctka se s tím tak moc nezabývala. Naopak. Snažili se možnosti videa a první videoartové práce ukazovat, kde se jen dalo, aby nadchli další a přesvědčili nevěřící, že je to cesta k budoucnosti.

Vzpomínky besedujících se věnovaly - díky moderátorovi Petru Březinovi - i tomu, jak výstava vypadala a probíhala. Hlavní slovo měl Petr Skala (*1947), absolvent pražské FAMU, režisér dokumentárních a experimentálních filmů a autor videoartu. Jeden ze dvou (s Radkem Pilařem) průkopníků českého videoartu. Tvorba Skaly byla v roce 1993 na Deutscher Videokunst Preis v Karlsruhe zařazena mezi 50 nejvýznamnějších videoartových počinů světa.

Podle Petra Skaly je videoart vyjadřovacím prostředkem konceptuálních umělců, neboť je autentický a zcela přesně o autorovi vypovídá.

Videoart jako umělecký obor Petr Skala charakterizoval takto:

„Dívat se kolem sebe očima dítěte, jako bychom vše viděli poprvé.“

Videoart je umělecká instalace a instalace se tehdy v umění prakticky nepoužívala.

Petr Skala zavzpomínal i na to, jak Radek Pilař probojovával postavení videoartu jako uměleckého oboru a také výstavu, která mu přivodila ve finále první srdeční příhodu a následné recidivy. K osobě Radka Pilaře ještě dodal, že byl bytostným malířem, jehož tvorba pro Večerníčky pro něj nebyla rozhodně okrajová a dokazovala dokonale zvládnuté řemeslo, ale Pilařovým tvůrčím usilováním bylo video. A experimentoval s ním vždy, když měl příležitost. Do svých filmů psal, rozpohybovával koláže a podobně. Vnímal i možnosti techniky vzhledem k videoartu.

Režisér Tomáš Kepka Petra Skalu doplnil tím, že Radek Pilař stačil ještě založit školu videoartu, ale už ji nestihl v podstatě vést. Studenty po Pilařovi převzal právě Tomáš Kepka. Byl především překvapen, jaké talenty dokázal Pilař vybrat do první sestavy. Bylo jich tehdy 16 a byli zcela novými typy talentů. Nehodili se pro film, neuspěli by tam, ale ani pro výtvarné obory, měli ale od všeho kus. Měli opravdu zcela jiný talent, a to talent, jaký byl pro videoart potřeba.

Kurátor: Martin Mazanec

Architekt výstavy: Dominik Gajarský

Asistent architekta Marek Párek Brožek

Spolupráce a konzultace: Karel Císař, Sylva Poláková, Matěj Strnad

Grafický design: Anymade Studio

Technická spolupráce Jaromír Pražák - PAF

Produkce GPO Platform: Jakub Wagner - Marek Dusil - Martin Kohout

Pořadatelství tiskové konference ke Dni Videa se ujala společnost UPP (https://www.upp.cz/), přední postprodukční studio ve střední Evropě se sídlem v Praze a Budapešti. Studio se věnuje i restaurování starých filmů a dokumentů.